Pavučina snů
[Dreamcatcher 2003]

Lawrence Kasdan se mnohokrát prosadil jako tvůrce citlivě natočených psychologických dramat. Dokázal však skvěle zvládnout i čisté žánrové příspěvky (např. western Silverado). K této linii můžeme zařadit i snímek Pavučina snů, kombinující horor s napínavým thrillerem. Námět Stephena Kinga po námětové stránce neskýtá nic převratně nového, ale zejména vizuální působivost celého vyprávění, umístěného do mrazivých, zasněžených scenerií od civilizace odříznuté zalesněné krajiny, si zjednává pozornost od počátku do konce.

V osudech čtveřice kamarádů vystavených záhadnému ohrožení se objevují hned dva oblíbené atributy: motiv nepřátelských útočníků z vesmíru a jejich schopnost ovládnout lidskou mysl. Hrdinové si vyjeli do lesní chaty, aniž tušili, v jakém nebezpečí se ocitnou. Nejprve naleznou vyčerpané pocestné s podivnými podlitinami na těle. Poté nechápavě přihlížejí, jak divoká zvěř spořádaně prchá z lesa. A nakonec spatří vojenské vrtulníky, jejichž posádka prohlašuje celé území za držené v karanténě. Záhy poznáme, že důvodem těchto podivných událostí jsou mimozemšťané, vůči lidem pramálo přátelští...

Kasdan nesleduje jen přítomnost. Ve dvou retrospektivách se vrací do vzdálenější minulosti, aby vysvětlil, jak protagonisté přišli k vzácnému daru odečítat myšlenky ostatních lidí. Rekonstruují události, jejichž výsledný obraz mnohdy uniká i očitým svědkům. Pomohli na pohled neduživému chlapci (jehož překvapivou identitu poznáme až v samotném závěru), když zahnali jeho mučitele, a on své nové kamarády za to "odměnil" tímto nadáním. Proto není příliš jasné, proč svůj talent nepoužili k přesnějšímu vyhodnocení záhad, které se kolem nich vrství, ačkoli právě to bychom očekávali. Naopak, provázeni řadou spekulativně děsivých momentů (viz zarputilé sezení na záchodě, kde se z klosetu dobývá útočná potvora), spějí k sebezáhubě.

Rozporná je rovněž úloha speciálních vojenských jednotek. Zatímco dříve se vyznačovaly bezmyšlenkovitou agresivitou, nyní vražedná opatření (třeba plán zlikvidovat všechny, kteří s vesmírnou nákazou přišli do kontaktu) spíše vypovídají o těžkých mravních dilematech těch, kteří se za každou cenu snaží zabránit šíření mimozemských bytostí. (Dokonce zaznamenáme odkaz na populární "vetřelčí" cyklus - podle jeho hrdinky se ničivým slizounům přezdívá "Ripley".) Škoda, že se z velitele této jednotky (Morgan Freeman) vyklube maniak, který z vrtulníku ostřeluje vlastního muže, jenž se na vlastní pěst vydal pronásledovat mimozemskou stvůru, která v lidské podobě unikla ze střežené oblasti.

Pavučina snů je vyprávěna se záviděníhodnou jistotou, se smyslem pro dramatické zužitkování zvolené scenerie (kamera John Seale), s důrazem na postupně se odkrývající ohrožení. Bohužel převažuje sázka na motivické i inscenační stereotypy, které jen obnažují klišé Kingovy literární předlohy. Žádná obrazová vytříbenost nezastře vypravěčské nedostatky, hranice žánru nebyly posunuty ani o píď, naopak mechanicky dodržovaná pravidla odkazují k ustrnutí na dávno překonané úrovni. Kinga (ani Kasdana) totiž nezajímají pohnutky ničemných mimozemšťanů. Představují abstraktní, blíže nevysvětlované Zlo, které podle rozdaných hollywoodských karet stejně čeká jediný osud: stateční mstitelé doslova v poslední chvíli zastaví jeho rozpínavé řádění.

[Jan Jaroš - tiscali]

Námět: Stephen King. Scénář: William Goldman, Lawrence Kasdan. Režie: Lawrence Kasdan. Kamera: John Seale. Hudba: James Newton Howard. Hrají: Morgan Freeman (plukovník Abraham Curtis), Thomas Jane (dr. Henry Devlin), Jason Lee (Beaver), Damian Lewis (Joney), Timothy Olyphant (Pete), Tom Sizemore (Owen), Donnie Wahlberg (Duddits) a další. Barevný. 133 minut. Dolby digital, DTS, SDDS. České podtitulky. USA 2003. Distribuce v ČR: Warner Bros. Premiéra v ČR: 10. července 2003.



------------------jiná



O tom, že se díla mistra moderního napínavého čtiva Stephena Kinga až podezřele často vzpouzejí filmovému přepisu, se už popsaly hory papíru. Málokdo má však chuť „vážně“ zkoumat, proč to tak je. I když sám King ke svému psaní „vážně“ přistupuje (a totéž žádá od svých kritiků), adaptátoři – a teď zrovna nemyslím Briana De Palmu s jeho skvělou Carrie – už vycházejí z toho, že natáčejí žánrovou oddechovku. Skutečnost, že Kingovy knihy jsou většinou skutečně dobře napsané a že vždy dost originálně nakukují do temného srdce zla, ustupuje do pozadí, zatímco dopředu se rvou efektní banality, jež na plátně přestávají být součástí přediva rafinovaně promyšlené autorské hry.
Také u sci-fi románu napsaného před třemi lety a loni vydaného i u nás jsou příčiny brutálního neúspěchu dost zřejmé. Dějově komplikovaná Pavučina snů – provokativní směs úmyslně laciné sci-fi a psychologického hororu –, nepatří mezi nejlepší kingovky (i když nechápu, proč autor prodal filmovací práva za dolar). Navíc je tak tlustá, že byste se měli bát praštit s ní někoho po hlavě. Je ovšem kupodivu, že její adaptací buší do diváků právě filmař formátu Lawrence Kasdana. Dá se snad odhadnout, co tohoto poměrně „vážného“ filmaře zaujalo na příběhu: spíš tradiční kingovský motiv mužů, kteří jsou k sobě od dětství připoutáni neviditelnými nitkami intenzivních společných zážitků, než sci-fi zápletka kolem mimozemšťanů, jejichž vývojová stadia působí jako parodie na vetřelčí životní cyklus.

Když se Henry, Jonesy, Joe a Pete jako každoročně v listopadu sejdou v lovecké chatě, vypadá to dobře – tak trochu jako kombinace Reinerovy vynikající kingovky Stůj při mně a Kasdanova vlastního úspěšného opusu Grand Canyon. Problém nastane, když se v zasněžených lesích v Maine střetnou s velmi bizarní mimozemskou invazí a musejí navíc čelit šílenému profesionálnímu „likvidátorovi emzáků“ Curtisovi (který se zhlédl v plukovníku Kurtzovi z Coppolovy Apokalypsy). Což je role, v níž se podařilo být nevěrohodným i Morganu Freemanovi. Nic nemám proti obsazení hlavních rolí relativně málo známými herci (Donnie Wahlberg jako „pátý ze čtveřice“ – retardovaný telepat Duddits – je dokonce opravdu vynikající). Všechno ovšem mám proti naroubování „realistického“ kamarádského

příběhu na banálně „hladké“ zázemí počítačových triků. Všechno proti školáckému střihu. A všechno proti nápadu vyrvat z Kingovy už tak dost dráždivé knihy jen efektní nápady a motivy a hňácat je do sebe tak dlouho, dokud se neslijí v nesmyslný blábol jako barevné kousky nové plastelíny spatlané dohromady partou předškolních fakanů, která zůstala doma bez dozoru…

Problém s Kingovými romány tkví ovšem hlouběji než ve chvilkovém šílenství autorů Pavučiny snů – v tom, že už spisovatel sám se v poslední době intenzivně inspiruje jazykem filmu, takže každá adaptace je pak jakýmsi nesmyslným „převodem na druhou“. Třeba nápad s mimozemšťanem panem Šedým, jenž psychiatra Henryho obléhá ve skladišti jeho paměti, v knize působí znamenitě (i když podobně pěkně si King hrál už ve Třech vyvolených z cyklu Temná věž). Na plátně tento ryze vizuální nápad (toho druhu jako úchvatná idea Charlieho Kaufmana s tunelem do hlavy Johna Malkoviche) vyhlíží nesmyslně… Jako všechno v tomto filmu.

Tak na shledanou v kině na adaptaci další kingovky.

[Alena Prokopová - cinema]