Magnolia
[1999]

Tak jako má magnolie spoustu okvětních lístků, tak má i nový film Paula Thomase Andersona (scénář a režie) spoustu hlavních postav a spoustu různých, a přece tolik si podobných lidských osudů. Earl Partridge (Jason Robards) je mocný televizní producent, který umírá na rakovinu. Jeho podstatně mladší manželka Linda (Julianne Mooreová) si ho kdysi vzala pouze ze zištných důvodů (odolejte takovému množství peněz), nyní však dochází k překvapivému zjištění, že svého chotě miluje a pomyšlení na jeho smrt ji přivádí k šílenství. Phil Pharma (Philip Seymour Hoffman) je Earlovým dobrosrdečným ošetřovatelem, jenž se ze všech sil snaží dovést starému pánovi jeho ztraceného syna Franka Mackeyho (Tom Cruise). Frank se na první pohled zdá být velmi sebevědomým mladým mužem, který z duše nesnáší ženy a oblbuje celé mužské pokolení svým populárním programem "Sveď a smeť". Snaží se skrýt svou pravou identitu a svého otce nesnáší za to, že kdysi odešel od rodiny a Frank se pak musel sám starat o umírající matku, což jeho citlivou duši krutě poznamenalo.

Jedním z pořadů, které Earl Partridge produkuje, je oblíbená televizní soutěž "Co děti vědí?", kterou už dlouhý čas uvádí sympatický pán v letech - Jimmy Gator (Philip Baker Hall). Také on nedávno zjistil nepříjemnou věc, že jeho tělo v sobě nosí hroznou chorobu, rakovinu. Času už mu příliš nezbývá, a tak se rozhodne udělat všechno možné i nemožné proto, aby se usmířil se svou dcerou Claudií (Melora Waltersová), jejíž existence se řítí zběsilou rychlostí dolů ze strmého kopce. Claudia vede bouřlivý, sebedestruktivní život, bere drogy a spí s každým, kdo je zrovna po ruce. Láska je pro ni téměř neznámým pojmem, a tak se zdráhá uvěřit tomu, že nekňubovitý, ale čestný a spravedlivý policista Jimm Kurring (John C. Reilly) by s ní mohl mít opravdu vážné úmysly. Dalším člověkem bezmezně toužícím po lásce, tentokrát rodičovské, je malý génius Stanley Spector (Jeremy Blackman). Jeho otec je naprosto nadšený synovými dokonalými výkony v kvízu "Co děti vědí?", ale ve své zabedněnosti nedokáže potomkovi poskytnout to, co potřebuje nejvíce, prostou rodičovskou přízeň. Podobné zkušenosti má také bývalé zázračné dítě Donnie Smith (William H. Macy), které má sice hlavu nabytou vědomostmi, v obyčejném životě je však naprosto nepoužitelný. 

Devět různých lidí, devět různých a přece tolik si podobných osudů. Režisér se nijak nerozpakuje a ve zběsilém tempu nám servíruje všechny ústřední postavy hned v úvodu filmu. Ač se v podobných případech často stává, že méně pozorný divák se brzy ztratí ve změti figurek, Andersonovi se podařilo prostřednictvím dokonale pravidelného střihu a stejně velkého prostoru, který všem hrdinům věnuje, tomuto riziku vyhnout a orientaci maximálně usnadnit. 

Téměř každý z protagonistů Magnolie prožívá jedny z nejtěžších chvil svého života a snaží se porvat s minulostí. Každý, jak nejlépe umí. Otcové by rádi napravili své prohřešky a chyby a usilují o usmíření se svými ukřivděnými a zatrpklými potomky. Ti jsou však již natolik zklamaní životem i rodiči, že přijmout jejich napřaženou pravici pro ně není zase tak samozřejmé a jednoduché. Někteří se snaží dávné křivdy ignorovat, vymazat ze svého života jak je, tak i osoby, které je způsobily (Frank), jiní zase odmítají na veškeré zlo zapomenout a vláčí je sebou jako těžký kámen, jenž je táhne ke dnu (Claudia). Všichni se zmítají v pochybnostech, hledají lásku a odpuštění. Emoce vyplouvají napovrch, příkoří a trápení léta skrývaná v nitru hrdinů vybuchují v gejzíru mnohdy až kýčovitých melodramatických monologů. Přestože jsem použila slovo "kýčovitý", rozhodně to neznamená "špatný", vždyť přece Magnolia je především melodramatem a přiznejme si, určitá sladkobolnost a plačtivost k tomuto žánru už prostě patří. 

Navíc občasné (v únosné míře) kýčovité monology vložené do úst skvělým hercům, jakými bezpochyby jsou Julianne Mooreová, William H. Macy a překvapivě třeba i Tom Cruise, dokáží udělat divy a snad i příjemně zapůsobit na diváky, kteří odjakživa touží po dojetí. Nutno tedy přiznat, že Thomas Paul Anderson je vskutku talentovaným tvůrcem, jemuž se podařilo napsat velmi dobrý scénář a navrch ho i zajímavě natočit. Krásně se mu například povedlo udržet všech devět dějových linií v naprosté rovnováze, nikdy se nestane, že by jedna byla rozvíjena na úkor ostatních. Perfektně propracované je také občasné protnutí se jednotlivých osudů, které nikdy nepůsobí montovaně ani uměle. Všechna setkání do sebe ač náhodně, přesto přirozeně zapadají. Však nám také tvůrci už v úvodní dokumentárně působící pasáži (v níž se například najde tělo mrtvého potápěče v koruně stromu) naznačili, že celý život je jen spousta méně či více pravděpodobných náhod a je jen na nás, jestli to dokážeme akceptovat a srovnat se s tím. 

Poněkud hůře se možná některým divákům bude srovnávat s víc jak tříhodinovou stopáží, která se na první pohled zdá být krokem poněkud neuváženým. Musím však s čistým srdcem uznat, že při sledování samotného filmu jeho přílišná délka rozhodně není na škodu. Tedy minimálně první dvě hodiny, které jsou naprosto skvělé a nedovolí divákovi ani jen koutkem oka mrknout na hodinky. Na konci druhé hodiny pak bohužel dochází k malému zlomu, jenž je uveden zajímavou a opět záměrně (pro odlehčení) mírně kýčovitou scénou, kdy si postupně všech devět postav (včetně téměř nemluvícího Earla Partridge na smrtelném loži) notuje chytlavou píseň Aimee Mannové Wise Up, po kterém dochází k lehčímu útlumu a ztrátě tempa a následuje jedna biblická pohroma a spousta vypjatých situací včetně až trapně dojemného monologu Toma Cruise. 

Přiznávám, že mě osobně poslední hodina mírně zklamala, v konečném důsledku to však nic nemění na tom, že Magnolia je jeden z nejlepších filmů, které se v poslední době na plátno dostaly. Znovu se také vrátím k hereckým výkonům, které jsou bez výjimky naprosto bezvadné. Vidět například výbuch už úplně bezradné a vyčerpané Julianne Mooreové, která v lékárně zasypává nechápající prodavače nekonečným přívalem výčitek a slov plných bolesti, je obrovským zážitkem. Většina diváků také určitě po zhlédnutí tohoto veledíla změní názor na herecké umění Toma Cruise. I já ho donedávna považovala za obyčejného hezouna, jenž v podstatě používá pořád stejné výrazy a žádné velké herectví od něj nelze očekávat. V Magnolii však dokazuje, že opak je pravdou, a podává atypický a určitě svůj nejlepší výkon. Jeho efektní a zanícená přednáška v rámci programu "Sveď a smeť" je vážně skvělá a stejně dobře si dokázal poradit i při rozhovoru s televizní reportérkou, kde se ze samolibého mladíka, který má na všechno jasnou odpověď, mění v muže s tajemstvím a rozháraným nitrem. Zlatý glóbus získal rozhodně právem, stejně jako nominaci na Oscara. 

Když jsem začínala tuhle recenzi psát, chtěla jsem najít na Magnolii alespoň pár odkvetlých okvětních lístků a alespoň trochu tak odlišit tento článek od všech ostatních, již dříve napsaných chvalozpěvů. Čím víc se v tom však babrám, tím víc docházím k názoru, že Magnolia je opravdu perfektní a těch pár seschlých lístků je tak dokonale schovaných pod velkým množstvím okvětních listů čerstvých a zdravých, že je možné je klidně přehlédnout a bez remcání se jen tak kochat pohledem na tu nádheru.

Gábina

Magnolia; USA 1999, 188 min.; Režie: Paul Thomas Anderson; Scénář: Paul Thomas Anderson; Kamera: Robert Elswit; Hudba: Jon Brion, Aimee Mannová; Střih: Dylan Tichenor; Hrají: Jason Robards (Earl Partridge), Julianne Mooreová (Linda Partridgeová), Tom Cruise (Frank T.J. Mackey), Philip Seymour Hoffman (oštřovatel Phil Parma), John C. Reilly (policista Jim Kurring), Philip Baker Hall (moderátor Jimmy Gator), William H. Macy (Donnie Smith), Jeremy Blackman (Stanley Spector), Melora Waltersová (Claudia Gatorová).