Pán prstenů: Návrat krále
[The Lord of the Rings: The Return of the King 2003]

Nadešel konec. Výpravná trilogie podle románu J.R.R.Tolkiena spěje do svého finále. Režisér Peter Jackson rozehrává tříapůlhodinové drama, na jehož konci poznáte, že ten hluk v kinosále během celého filmu nebyly zvukové efekty. To se hýbaly filmové dějiny.

Na film jako je Pán prstenů - Návrat krále je celkem zbytečné psát recenzi. Je docela zbytečné popisovat děj filmu, ti kdo náhodou nečetli předlohu od J.R.R.Tolkiena dříve, si doplnili mezery v období mezi premiérami jednotlivých dílů nebo jim jejich dobří kamarádi prozradili děj dopředu. Ostatně sám název filmu je dostatečně vypovídající. A je i docela zbytečné film hodnotit, protože ať se podíváte kamkoliv, prší na poslední díl trilogie jedna pochvalná kritika za druhou, občas proložena nějakou (zatím) méně významnou filmovou cenou. Vypadá to, že tentokrát není o čem psát, všechno je jasné od začátku až do konce. Takže ti, kdo v duchu souhlasí s předešlým textem a netrpělivě očekávají 15. leden, můžou nyní odejít. Těch pár co zbylo, nechť přijme recenzi jako předehru, pobídku a přípravu na něco, co by jim nemělo uniknout.

Je to už dva filmové roky, co začal hobit Frodo svoji pouť Středozemí, aby zničil Prsten. Nyní vše spěje do finále. Zatímco Frodo, jeho druh Sam a úlisný Glum, tajně pasoucí po Prstenu, jsou každým dnem blíž Mordoru, aby tam Prsten zničili (a tím i temného pána Saurona), ostatní se vzpamatovávají z bitvy v Helmově žlebu. Na odpočinek a slávu není čas, Sarumanovo vojsko bylo sice poraženo, ale sám Sauron se teprve chystá udeřit. Před městem Minas Tirith se shromažďují vojska všech národů aby zde svedly rozhodující bitvu...

Chtělo by se napsat, že Návrat krále je jízdou od samého počátku, ale nebyla by to pravda. Režisér Peter Jackson si dává na čas, a zpočátku až příliš testuje trpělivost těch, kteří mu celou dobu prokazovali věrnost. Návrat krále začíná docela zbytečným a nepříliš podstatným prologem popisujícím přerod hobita Smeagola ve slizkého Gluma, a to včetně nalezení Prstenu. Nejenže scéna jen zbytečně natahuje něco, co už ve filmové trilogii bylo jednou popsáno, ale ještě je velmi zvláštním způsobem zahrána a zinscenována. Další ranou, tentokrát do dobré paměti knižních čtenářů, je opomenutí potrestání Sarumana, který zůstal uvězněn ve své věži Orthanku. Tato chyba bude částečně napravena v rozšířené DVD verzi, která má mít podle posledních zpráv skoro pět (!) hodin a Sarumana zde uvidíme umírat nikoli v Kraji, ale již u Orthanku. Celá pasáž o Vymetení Kraje byla (celkem rozumně) úplně opomenuta, další epilog a finále by podle tvůrců oslabilo předešlé vyvrcholení hlavní bitvy.

Druhou podstatnou změnou oproti knize je zařazení pasáže o souboji s Odulou až do tohoto dílu, jinak se ovšem Peter Jackson maximálně snaží v rozumné míře držet předlohy, v prostřední části filmu dokonce nejvíc za celou trilogii. Přesto si znalec předlohy povšimne, že některé vedlejší linie jsou jen nakousnuty (viz celý vztah Faramira a Eowyn) a že i přes velkorysou stopáž se musel Peter Jackson pořádně ohánět střihačskými nůžkami. Není pochyb, že pravověrní fanoušci dosáhnou konečného uspokojení až u rozšířené DVD verze.

Veškeré pochybnosti berou za své po první rozehřívací hodince, od neuvěřitelně emociálního zapalování ohňů v horách (až na ty digitální plameny) jako symbolu volání o pomoc, se celá trilogie řítí do očekávaného finále. Peter Jackson vrší jeden silný moment vedle druhého, a z obyčeného skutí meče dokáže za pomoci zpomalených záběrů a nádherné hudby od Howarda Shoreho udělat jeden z vrcholů filmu. Tempo se zvyšuje každou minutou a vše vrcholí bitvou o Minas Tirith, která překonává vše, co jste kdy mohli na filmovém plátně vidět. Profesoři filmové vědy by určitě dokázali hodiny a hodiny povídat, kterak Jackson výtečně pracuje s tempem, napětím, stupňováním a vyvrcholením. Možná vám to po takovém pátém zkouknutí dojde taky, ale ze začátku zapomeňte, že byste se zabývali něčím jiným, než vašimi vyvrácenými čelistmi. Protože to, co Jackson rozpoutává, je něco neuvěřitelného. Bitva u Helmova žlebu ze Dvou věží vypadá vedle Minas Tirith jako setkání dramaturgického nedělního kroužku, kam se polovina členů zapomněla dostavit.

Některé záběry sice nezapřou svůj počítačový původ (kvalita triků je tentokrát hodně proměnlivá), ale jsou tak působivé, že to stojí za odpuštění. Ostatně za počítačového Gluma má Weta Digital místo v trikové historii už předem jisté. Jestliže jste ve Dvou věžích souhlasně mručeli, kterak se Glum jako trik povedl, v Návratu krále se podobnou myšlenkou zabývat nebudete, protože Glum už vám bude připadat jako skutečný herec. Nepochybně stejně působivá (možná ještě působivější), je pavoučice Odula. Celá scéna v jejím doupěti je jen pro silnější povahy, protože Peter Jackson pojal celou pasáž jako ryze hororovou, a jestliže trpíte středně silnou arachnofobií, měli byste se o případných následcích poradit se svým lékařem.

Napětí, úžas, vzrušení, strach - Jackson střídá v Návratu krále pocity jak na horské dráze. Na smích tentokrát příliš nedošlo, od silného patetického podtónu (ale mnohem slabšího než v knize) ulehčuje svými suchými hláškami jen Gimli v nevděčné roli komické postavičky. Legolas naproti tomu předvede další skvělou exhibici pro teenagery, a Gandalf se konečně ukáže jako pravý čaroděj. Oproti minulým dílům dostali mnohem větší prostor i Smíšek s Pipinem, obzvláště Pipinův zpěv při Faramirově útoku na Osgiliath, prokládaný Denethorovým obžerstvím, je jedním z nejsilnějších okamžiků celé trilogie. Nejvíc pozornosti však na sebe kupodivu nestrhává Aragorn jako budoucí král, ale Frodo a Sam, resp. Elijah Wood a Sean Astin. Především Astin občas dokonce Wooda přehrává (a to je už co říct), a roste s každou minutou celé trilogie. Jeho Sam je možná tím nejvěrnějším odrazem Tolkienovy předlohy - dobrácký, věrný, statečný, veselý kamarád, který je oporou v každé chvíli.

Definitivní závěr trilogie se poté nese ve velmi dojemném duchu. Shledání, radost, smutek, loučení - odjezd lodí ze Šedých přístavů nepřestojí slabší povahy bez kapesníku. Stejně jako v mnoha jiných případech vás i tady prostě Jackson dostane, tam kam chce. I přes některé výtky a možná až přílišné „tlačení na pilu“ během všech tří dílů, nelze upřít Jacksonovi zásluhu, s jakou se pobil s údajně nezfilmovatelnou trilogií. Důvěra v něj nebyla zpočátku příliš velká, ale on nejenže jí dokázal získat, ale podařilo se mu ji i mnohokrát překonat. Vzít tak rozsáhlou a propracovanou knihu, a pokusit se sloučit představy miliónů jejich čtenářů, je už samo o sobě husarským kouskem. Jackson však dokázal o mnoho víc - zachytit podstatu knihy, přidat k ní svůj vlastní styl a jen tak mimochodem stvořit jedno téměř půldenní filmové dílo, které už dnes má zásadní místo ve filmové historii. Ten svět, který nám otevřel, je svět plný krásných okamžiků, které stojí za to prožívat odteď až napořád. Stačí jen zavřít oči a představit si to...

...Stotisícová Sauronova armáda stojí před branami Minas Tirith. Zlobrové nákládají munici do katapultů, tisícihlavé davy skřetů se šikují. V pozadí jsou připraveni obrovští olifanti, nad nimi poletují nazgůlové. Proti nim stojí vojsko v Minas Tirith, na pomoc jim příjíždí několikatisícová rohanská koňská jízda. A z říční zátočiny se vynořuje loďstvo, na kterém Aragorn spolu s armádou mrtvých hodlá zvrátit rovnováhu sil....

A mimo záběr stojí Peter Jackson, spokojeně se usmívá a vybírá kterak tuhle nadpozemskou podívanou dostat na plátno ze všech možných i nemožných úhlů. V tom okamžiku pochopíte, že nemá cenu se bránit, a nechat se jen unášet na vlnách tohoto báječného a magického dobrodružství. Byl to nádherný, několikaletý zážitek. Děkuji za něj.

To nejlepší nakonec. Pamatujte si tyto okamžiky. Za pár desítek let vám budou všichni závidět, že jste je skutečně zažili. Pán prstenů přepsal historii.

[Tomáš Vyskočil - filmpub]

The Lord of the Rings: The Return of the King; USA 2003, Titulky; Distribuce v ČR: Warner Bros, V kinech od: 15.1. 2004; Režie: Peter Jackson Scénář: Frances Walsh, Philippa Boyens, Stephen Sinclair, Peter Jackson Kamera: Andrew Lesnie Hudba: Howard Shore Hrají: Elijah Wood (Frodo Pytlík), Ian McKellen (Gandalf Bílý), Viggo Mortensen (Aragorn), Sean Austin (Sam Křepelka), Billy Boyd (Pipin), Dominic Monaghan (Smíšek), Orlando Bloom (Legolas), John Rhys-Davies (Gimli/Stromovous), Liv Tyler (Arwen), Christopher Lee (Saruman).


------------------jiná


Obávám se, že všechno, co většina z vás potřebuje vědět, je, kdy má poslední Pán prstenů premiéru a jestli je alespoň tak dobrý jako předchozí díly. Tak tedy: 15. ledna; ano, možná ještě lepší.
Shrnutí děje předcházejících epizod by bylo nošením skřetů do Mordoru, pročež konstatujme jen, že se Frodo, Sam a Glum stále blíží k Hoře osudu, zatímco zbytek Středozemě se zmítá v křečích obrovské války. Glum kuje pikle, Frodo je téměř na dně svých sil a Aragorn se rozhoduje, zda konečně přijme svou zodpovědnost a spojí armády dobra coby právoplatný král.

Pokud patříte mezi tu hrstku tolkienovských puristů, kteří nebyli spokojeni s tím, jak se Peter Jackson a spol. odchýlili od knižních předloh, nebudete spokojeni ani tentokrát. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že stejně jako já obdivujete troufalost a nápaditost, s jakou se Novozélanďané s nesmírně náročnými adaptacemi vypořádali. V tom případě se připravte na cestu do sed- mého nebe.

Napsat, že je Návrat krále „jen“ velkofilm, by bylo téměř urážlivé. Běžný hollywoodský stomilionový velkofilm vedle něj totiž vypadá jako ledabylé zívnutí studenta FAMU. Když se po zhruba hodinovém pomalejším rozjezdu (celý film má téměř tři a půl hodiny! – bažanta s sebou) nakopne na nejvyšší rychlostní stupeň, je to podívaná, jaká tu bez přehánění opravdu ještě nikdy nebyla. Novozélandské exteriéry jsou nádherné a jsou úžasně kombinovány se studiovými miniaturami a počítačovými triky, bitvy jsou tak monumentální, že by z nich D. W. Griffithovi slezly vlasy, a při všem tom chaosu se tu stále ještě najde místo na poetické, i křehky lidské (hobití, elfí...) momenty.

A nejlepší je Jackson ve chvílích, kdy se mu daří skloubit to všechno dohromady. Třeba ve scéně, kdy šílený správce Gondoru Denethor vyšle svého syna na jistou smrt a poté večeří za Pipinova tklivého zpěvu (ano, to opravdu zpívá Billy Boyd – a dokonce to i sám složil). Nebo když uprostřed útoku na Minas Tirith, kdy už se zdá, že je všechno ztraceno, povídá Gandalf Smíškovi o životu po životě.

Jen vyjmenováváním mimořádných scén bych zaplnil více prostoru, než kolik na tuto recenzi mám, takže bude lepší, když vás místo toho naopak upozorním na slabší či kontroverznější místa. Za prvé – konec. Jackson neuzavírá jen jeden film, ale celé desetihodinové vyprávění, pročež má konec Návratu krále asi dvacet minut. Podle mého názoru je to dobře (stejně jako to, že celé vyprávění uzavírají melancholické noty a nikoli oslavné fanfáry), ale rozhodně si umím představit spoustu lidí, kteří se po třech hodinách a vyřešení osudu Středozemě už budou na svých sedadlech netrpělivě ošívat. A teď si ještě, milí tolkienovští puristé, představte, že by Jackson strávil další půlhodinu navíc „vymetením Kraje“. S čímž trochu souvisí další potenciální zádrhel: Sarumanovu smrt (jinou než v knize) uvidíme až v prodloužené verzi na DVD. To jen, abyste se až do konce netěšili. A když už jsem u toho kritizování: Nelíbí se mi, jak skřeti odlétávají od pádících koní, jako by byli nabíráni kapotou auta; myslím, že skřeti jsou hnusní až příliš laciným způsobem – například jeden z těch důležitějších vypadá jako bratranec mimozemšťanů z Jacksonových Vesmírných kanibalů; a řekl bych, že závěrečná bitva mohla být o něco lépe sestříhaná.

Je-li slabý článek i v hereckém ansámblu, je jím bohužel sám pan král. Už od prvního dílu bylo zřetelné, že je Viggo Mortensen na Aragorna trochu mladý a trochu málo vnitřně charizmatický. V temných hvozdech a na krvavých bojištích mu to ještě procházelo, ale ve chvíli, kdy oloupe špínu a nasadí si královskou korunu, se nepromění v krevním poutem předurčeného monarchu, ale naopak jej obklopí lehká aura sterilovaného mdla.

O to působivější jsou ovšem výkony trojice, putující k Hoře osudu. Elijah Wood přesvědčivě a působivě trpí pod nezměrnou tíhou Prstenu, který z něj vysává nejen fyzickou sílu, ale především příčetnost. A on to dobře ví, díky čemuž soucítí s Glumem, který Prsten vlastnil celá staletí, a nevidí zrádcovu snahu zarazit mezi něj a Sama klín nedůvěry a paranoie. Glum... genialita kombinace přesného výkonu Andyho Serkise s počítačovým kouzelnictvím démonů z Jacksonovy společnosti WETA vyniká ještě více než ve Dvou věžích. A je velmi příjemné, že Serkis dostal v bravurním prologu příležitost zahrát si preglumovského Sméagola se svou tváří, bez digitální slupky. A do třetice všeho dobrého – Sam. Z toho se vyklubal největší hrdina příběhu. Oddaný přítel, který se stane hrdinou tam, kde „hrdina“ Frodo selže. A Sean Astin je zřejmě největším hereckým objevem filmu.

Samozřejmě se vracejí všichni staří známí a všichni dostali alespoň jednu vděčnou scénu (pokud se vám v předchozích dílech zamlouvaly Legolasovy „vychytávky“, vězte, že z jeho likvidace olifanta vám zaduní čelist o podlahu). Osobně mě nejvíc potěšilo že na rozdíl od Dvou věží dostal pořádný prostor Gandalf, který je v podání Iana McKellena až shakespearovsky majestátním průsečíkem moudrého kouzelného dědečka a smrtícího albínského samuraje. Pán prstenů skončil a mně je trochu smutno z toho, že se příští leden už nevrátím do Středozemě. Filmy jako před čtvrt stoletím Hvězdné války a dnes Pán prstenů jsou důvodem, proč se lidé zamilovávají do filmu a začínají častěji chodit do kina. Nebo zatouží stát se filmaři. Je to obdivuhodný výsledek neskutečného sedmiletého úsilí tisíců talentovaných a odhodlaných lidí. Výsledek, který předpokládám ještě dlouho nebude mít obdoby. Není to jen film. Není to jen událost. Je to čerstvý kus filmové historie.

[Ondřej Vosmík - cinema]