Kdysi dávno v Mexiku
[Once Upon a Time in Mexico 2003]

Extrémně talentovaný filmař Robert Rodriguez, který ve svých filmech obstarává veškeré možné i nemožné posty (scénář, režie, kamera, střih, hudba, vizuální efekty,produkce) si -místy až sobecky- v závěrečném díle své série o mexickém legendárním pistolerovi El Mariachim surfuje po vlně spaghetti westernů. Škoda jen, že český distributor Once Upon a Time in Mexico místo adekvátního Tenkrát v Mexiku inzeruje pod opravdu tupým Kdysi dávno v Mexiku.

Johnny Depp- americký agent Sands- přijíždí do Mexika, aby tu rozpoutal ohromnou špionážní šarádu a poštval proti sobě všechny lokální hráče, mezi které patří mexický prezident, nesmrtelný generál Marquez, kartelový drogový magnát Barillo- Willem Dafoe, jeho poskok a zároveň americký exulant Billy –Mickey Rourke se svou čivavou, a truchlící dandyovský zabiják „El“- Antonio Banderas. Nesmím pochopitelně zapomenout ani na místního gangstera Cuycuye- Danny Trejo, původně protidrogovou a stále sličnou agentku Ajedrez- Evu Mendesovou a Elovu mrtvou milenku Carolinu- Salmu Hayekovou.
Robertu Rodriguezovi se závěrečný díl mariachiovské/desperadovské trilogie podařilo obsadit vskutku mistrovsky.

Složitá zápletka bohužel v případě Kdysi dávno v Mexiku signalizuje absenci logičtějšího a silnějšího příběhu. Po úvodním okouzlení, za které může nejdrsnější latino současnosti, bývalý desperát a vězeň a zároveň Rodriguezův bratranec- Danny Trejo- a jeho střet s El Mariachim, dojde na odkrytí Sandsových plánů a zjištění, že on v tom chlapík nemá žádný velký osobní interes.
A ostatně, je to jenom Mariachi, kdo se tu osobně angažuje: jednak chce konečně zabít zlotřilého generála Marqueze, který mu vzal Carolinu, a potom zachraňuje rodné Mexiko.
Všechno ostatní se víceméně děje hlavně, aby se něco dělo. Jde z mé strany o poměrně zásadní výtku k dramatice kina, na druhou stranu ale také o výtku jedinou.

Při sledování Tenkrát v Mexiku si možná připadnete jako na bazaru z Leoneho (charakteristické extrémní detaily+ střih) a filmoturistických mexických atributů (kartely, dušičky, banánová armáda), kde jenom herecká parta tvoří jakousi novou hodnotu. Prostředí i odkazy ve stylu však režisér využívá jako základny pro vlastní svět.
Od přesných a těžko přeložitelných hlášek typu: „Are you a Mexican, or a Mexican’t?“, či: „Říkají mu ‚El‘. To znamená ‚The‘,“ po schválně přetaženou choreografii soubojů a hudbu.
Kapitolou samou pro sebe je výše zmiňované obsazení, kdy každý z herců nejenže zaujímá vizáží a sólovými výstupy, ale hlavně přesně zvládá svůj prostor, pokud se na scéně objeví někdo další- příkladem budiž znovu úvod, ve kterém Trejo a jeho parta terorizují vesnici, ale jakmile se vynoří Banderas, Trejovo sebevědomí uniká jak vzduch z balónku. A to je přitom „El“ beze zbraně!

Kdysi dávno v Mexiku je přesně takové, jako jeho plakát. Je to přesně takové, jak slibuje název. Od počátečních piklů po závěrečné hrdinské osvobozování vlasti v případě Banderase a jeho dvou pomocníků, či přerod Deppovy postavy z „pouhého“ mistra převleků v démona, který vidí rudě (pokud vůbec).

[Šimon Šafránek - dokina]

USA, Mexiko 2003, 101 min); scénář: Robert Rodriguez; střih: Robert Rodriguez; hudba: Robert Rodriguez; kamera: Robert Rodriguez; režie: Robert Rodriguez; hrají: Antonio Banderas, Salma Hayek, Johnny Depp, Mickey Rourke, Eva Mendes, Danny Trejo, Willem Dafoe.


-----------------jiná


Můžeme samozřejmě litovat, že se Spy Kids 3-D: Game Over moc nepovedly a svést jejich rozpatlanost na to, že se Robert Rodriguez pokoušel své filmařské dovednosti vyšperkovat ještě trojrozměrností. Špionská děcka jsou ovšem bondovkou pro mladší dorost a Rodriguez pro nás přece v rukávu schraňoval onačejší trumf. Po Desperadovi druhé pokračování (či spíš druhý volný remake) westernu El Mariachi (1992), jenž svého autora z „muže odnikud“ přetavil v jednoho z nejžádoucnějších filmařů současnosti, ovšem vyniká stejnou rozpatlaností jako třetí Spy Kids. Můžeme litovat podruhé, tentokrát však hořce. Kdysi dávno v Mexiku je totiž masivním náhrobkem talentovaného filmaře, který si Rodriguez vlastnoručně vysochal z rychle tvrdnoucího betonu a plastových odřezků vlastní meteorické aury. Obdivuhodné i smutné je to, že jediným legitimním autorem filmu zůstává on sám. Muž natáčející své filmy vlastnoručně a živelně jako mexickou revoluci se tentokrát podílel na režii, scénáři a kameře i na výtvarné, hudební a zvukové složce, což sice sympaticky zlehčuje už v titulcích, stěží se však můžeme bavit spolu s ním, když jeho dílko postrádá celistvý autorský rukopis...
Na scénu se nicméně znovu vrací El Mariachi, osamělý muzikant-zabiják beze jména, který se poté, co přišel o manželku Caroline a malou dcerku, utápí ve vzpomínkách a melancholickém pobrnkávání. Jeho myšlenkám na pomstu dá tvar výstřední agent CIA Sands. Ten v Mexiku tajně dohlíží na zájmy amerického „velkého bratra“ a najme si El Mariachiho, aby převezl mocného zločineckého bosse Barilla pokoušejícího se zlikvidovat mexického prezidenta. V mocensko-politické hře je však i bývalý agent FBI Lorenzo, který zase touží pomstít vraždu svého parťáka, na příležitost číhající americký vrahoun Billy, jenž se nikdy nenechává vidět bez svého čivavy Moca, zjizvený zabiják Cucuy, smrtelně krásná agentka Ajedrezová... Spíš než v nesmyslně složité zápletce, kterou se ani nepokouším naznačit a která naprosto neodpovídá prostinkému způsobu, jakým hrdina řeší své problémy, možná naleznete zálibu právě v postavách, extravagantních a jakoby vykloubených z děje. Antonio Banderas není v hlavní roli kupodivu zdaleka tak charizmatický, aby nás bezpečně provedl příběhem, a pokud pomineme Salmu Hayekovou (vyplňující v roli hrdinovy zemřelé lásky svými vnadami početné retrospektivy), musí se vaším favoritem stát Johnny Depp. Svého psychopatického agenta CIA s bláznivými tričky a zálibou ve střílení příliš dobrých mexických kuchařů vystřihl během pouhých devíti natáčecích dní se stejnou šílenou nonšalancí jako nedávno kapitána Sparrowa z Pirátů z Karibiku: Prokletí Černé perly. Otázkou ovšem zůstává, zda podobné sebestředné kreace strhávající na sebe divákovu pozornost nejsou známkou režisérovy slabosti. V nevyužitém hvězdném obsazení si tak nakonec vážím spíš stylové uměřenosti Dannyho Treja či Enriquea Iglesiase než Deppa, Mickeyho Rourkea či Willema Dafoea...

Stejná rozhazovačnost jako v případě castingu poznamenává celý film: El Mariachiho Rodriguez pořídil za pouhých 7000 dolarů a Desperada za celkem skromné 3 miliony, desateronásobně drahá produkce Kdysi dávno v Mexiku však zastydla u nápadu, že okamžitý gag a nepřetržitá, dekorativní akce je stále ještě lepší než klasický příběh. Filmu podle mého názoru uškodilo i to, že materiál z důvodů hyperaktivity autora-střihače na premiéru čekal dva roky. V poslední době totiž přišla do kin řada podobně „bezmyšlenkovitých“ titulů, jež by vůbec nevznikly, nebýt dostupnosti špičkové digitální techniky. Kdysi dávno v Mexiku dnes vypadá jen jako další z nich, i když Rodriguez si přece jen zachovává jedno prvenství: technologii, s níž Lucas natočil nové díly Star Wars, otestoval během natáčení v extrémně vysokých teplotách.

Pořádně horko však mělo být asi především divákovi zavalenému nejen souboji, honičkami a vtípky, ale i „opravdovými“ city spjatými s hrdinovými vzpomínkami. El Mariachi ovšem z kytary příliš brzy vybalí zbraně a melancholická hudebnost úvodních pasáží je zapomenuta. Aniž chci snižovat např. nápaditost scény „útěku v řetězech“ El Mariachiho a Caroliny, Rodriguezova snaha obracet v trosky smělým střihem či nějakým vtípkem přesvědčivě zalidněnou scénu a starostlivě vybudovanou atmosféru je téměř obsedantní.

Pokud se na Rodriguezově novém opusu chcete pouze nezávazně bavit, tak vám to asi nebude překážet. Stěží však můžete ignorovat fakt, že sám autor tentokrát už názvem svého filmu demonstruje, že mu jde o něco víc – totiž o poctu mistrovskému spaghetti-westernu Tenkrát na Západě a jeho autorovi Sergiu Leonemu (což zjevně nedošlo českému distributorovi). Ostatně k natočení mariachiovské trojky ho prý inspiroval kamarád Quentin Tarantino připomínkou o mistrově „dolarové“ trilogii z 60. let Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý. K Leonemu však nakonec odkazují jen vnější atributy: cožpak záběr na katedrálu vypečenou doběla palčivým mexickým sluncem příběhu automaticky zaručuje vnitřní smysl? Rodriguezův tortilla-western tak navzdory všem svým vážným snahám (včetně „vlasteneckého“ finále, které podle všeho nemělo být vtipem!) zůstává pouze zbojnickým filmařským kouskem muže, jenž si je snad až příliš dobře vědom své popularity… a neskutečně s ní hazarduje.

Co se stalo nebo nestalo kdysi dávno v Mexiku, je celkem jedno: kdysi dávno v Hollywoodu však existoval filmař, který měl talent, drzost a energii prostřílet se k duši filmu a srdci diváků. Věnujte mu tichou vzpomínku.

[Alena Prokopová - cinema]