Jsem agent
[I Spy 2002]

Akční komedie zvané „buddy movies“ (jak se přezdívá filmům postavených na komice nesourodé dvojice) jsou divácky velmi vděčným žánrem. Není divu, že Hollywood chrlí jeden takový film za druhým, přičemž ústřední dvojice funguje vždy na stejném principu. Tvoří ji dva zcela rozdílní lidé (pokud možno černoch a běloch, viz například film Showtime), kteří k sobě zprvu nemají dvakrát přátelský vztah, z čehož má automaticky vyplynout mnoho komických situací. Komedie Jsem agent se v tomto nijak neodlišuje od svých žánrových příbuzných. K parodovaným bondovkám odkazují nejen gagy se špiónskou tematikou, ale i narážky na dřívější špiónskou galantnost a důvtip.

Speciální agent Alex Scott se marně pokouší vyrovnat svému slavnému kolegovi Carlosovi a zároveň se sblížit s agentkou Rachel. Je do této krásky už nějaký ten čas zamilovaný. A právě se mu naskytla příležitost si obě přání splnit. Je vyslán najít unesené neviditelné letadlo, jež chce překupník zbraní Gundars prodat teroristovi vlastnícímu jaderné hlavice. Na akci se má podílet Rachel, ale také jeden civilista, exhibicionistický boxer Kelly Robinson, jenž si právě jede do Budapešti pro svůj 38. vítězný zápas v řadě. Prostřednictvím Kellyho se má Scott dostat do blízkosti milovníka boxu Gundarse a zjistit více o letadlu. Jenže sžít se s novým parťákem a zasvětit jej do špiónských taktik a fíglů nebude nijak jednoduché, zvláště pokud se jedná o egoistického a arogantního boxera.

Zápletka filmu Jsem agent vám možná připomene nedávný snímek Česká spojka. Tentokrát jde ale o téměř čistokrevnou komedii, která bohužel postrádá alespoň náznak nápaditosti. Snímek trpí malým počtem vtipných scén, což bývá v poslední době až nepříjemně častá nemoc hollywoodských komedií. I když se tvůrci snažili, většina vtipů vypadá jako vycucaných z prstu během natáčení, a co je horší, málokterý z nich má nějakou pointu a nevyšumí jen tak zbytečně do prázdna. Ano, jako nezávazná zábava nemusí být film Jsem agent úplně k zahození, ale divák před příchodem do kina musí slevit z nároků a připravit se na stokrát viděný příběh se všemi klišé tohoto žánru.

Hercům se nepodařilo tenhle snímek povýšit na lepší úroveň. V případě Eddieho Murphyho (48 hodin, Policajt z Beverly Hills) je patrná vyčerpanost a vykrádání sebe sama. Používá stále stejné grimasy a gesta, působící zábavně leda na diváka, který v životě neměl možnost vidět jinou Murphyho komedii. A takových asi moc není. Podstatně lépe je na tom Owen Wilson (Tenkrát na východě, Za nepřátelskou linií), který je v roli smolařského agenta velice roztomilý. Wilson na rozdíl od Murphyho nemá na svém kontě tolik komedií, proto nesklouzává do stokrát opakovaných komických výstupů a působí na plátně svěžím dojmem. Jenže to nic nemění na tom, že tahle dvojice společně příliš nefunguje, respektive chybí mezi nimi určitá chemie, v komedii tolik potřebná.

Režisérka Betty Thomasová (Soukromé neřesti, Doktor Dolittle) natočila akční komedii, v níž akční sekvence většinou nudí a komediální scény postrádají vtipnou pointu. Její film sice není absolutně nekoukatelný, ale chybí mu kvalitní scénář, který by dokázal v divákovi vyvolat pocit, že sleduje něco opravdu zábavného a chvilkami i originálního. Thomasová se rozhodla pro klasickou „buddy movie“, která navíc z velké části paroduje špiónské snímky. Nepovedlo se jí ovšem udržet celý film pohromadě. Divák si pak po odchodu z kina sotva vzpomene, o čem zhlédnuté dílo bylo.

[Kateřina Grosmanová, 6. 2. 2003]

Scénář: Marianne Wibberleyová, Cormac Wibberley, Jay Scherick, David Ronn. Režie: Betty Thomasová. Kamera: Oliver Wood. Hudba: Richard Gibbs. Střih: Peter Teschner. Hrají: Eddie Murphy (Kelly), Owen Wilson (Alex), Famke Janssenová (Rachel), Malcolm McDowell (Gundars), Gary Cole (Carlos), Phill Lewis (Jerry) a další. Barevný, 96 minut. Dolby Stereo. České podtitulky. USA 2002. Distribuce v ČR: Falcon, Premiéra v ČR: 6. února 2003.



------------------ jiná



Otázku, kam s Owenem Wilsonem, máme vesměs zodpovězenu už dávno. Je naprosto evidentní, že si tenhle sympaťák (inteligentní sympaťák a na scenáristického Oscara za Takovou zvláštní rodinku nominovaný sympaťák) dříve či později na superhvězdnou slávu sáhne. Otázkou druhou je, kam s Eddiem Murphym. Největší (přinejmenším za louží) hvězda osmdesátých let patří do podobné kategorie jako kupříkladu John Travolta: Vzestupy a pády střídá s neobvyklou razancí. Právě teď se bohužel nalézá v jednom ze svých slabších období, kdy série jeho rutinních výlisků (Showtime, Pluto Nash a čerstvě Jsem agent) šumí před prázdnými kinosály.
Špičkový boxer Kelly Robinson o sobě mluví téměř zásadně ve třetí osobě, je nadutý až na půdu a právě se chystá triumfálně poslat k zemi svého dalšího protivníka. Veliká událost se má odehrát v Budapešti, což se náramně hodí do krámu tajným službám. Ve stejném exotickém městě se totiž ve stejnou dobu má odehrát i pěkná nekalost. Jistému Gundarsovi (Malcolm McDowell) se podařilo uchvátit supertajný, supermocný a superdrahý superletoun (supernezachytitelný, především) a hodlá jej prodat tomu nejbohatšímu psychopatovi. Aby tomu Američané předešli, rozhodnou se vyslat do akce jednoho ze svých průměrných špionů, Alexandra Scotta (Owen Wilson). Ten v páru s Robinsonem, jenž jej díky auře své slávy propašuje ke Gundersovi, se kterým si mají vyměnit propisky atd., samozřejmě bude efektivnější než krátký telefonát maďarské zásahové jednotce, že...

Dosti nevhodné ironie, neřkuli logiky. Jsme v akční komedii. Konkrétně v akční komedii vystřižené jednak podle šablony tzv. „buddy movie“ – tj. jako příběh o nesourodé (a originálně černo-bílé) dvojici, která se během životu nebezpečných situací spřátelí – a zároveň jako částečná parodie na žánr špionských filmů (když o tom tak přemýšlím: kdy jste naposledy viděli špionský film, který si z vlastních žánrových klišé nedělal ani trochu legraci?). Zdánlivě by všechno mělo být v naprostém pořádku. Máme co do činění s rozpustilou akční komedií v režii Betty Thomasové, která humor vcelku umí (Soukromé neřesti) a obsazenou solidními herci, kteří se navíc v žánru musejí cítit jako doma (Murphyho první veliký hit bylo 48 hodin, Wilson na sebe pro změnu upozornil, když se ocitl Tenkrát na východě – v obou případech šlo shodou okolností právě i o „buddy movie“). Sliby chyby. Thomasová si sice umí poradit s jednotlivými legračními situacemi (viz poslední odstavec), ale bohužel jednak zoufale nezvládá akce, kterými jsou prokládané – její automobilová honička je na uspávací úrovni průměrného televizního seriálu – a především nezvládá celou tu už od scénáře téměř sitcomovou smršť proměnlivé kvality poskládat do konzistentní podoby. První polovina filmu se nese ve znamení suverénně prošustrované zápletky. Ledabyle nahozené situace nejsou příliš vypointované a nemalý problém jsem měl i s Murphyho postavou. Má-li být jeden z dvojice nesympatický, měl by takový pro účely příběhu být jen v uvozovkách. Nikoli tak poctivě arogantní, že si divák skutečně přeje, aby jej záporáci nebo kolega (kterého máte také chuť proplesknout za to, že si všechno nechá líbit) bleskem zastřelili. Murphy hraje solidně, Wilson taktéž, občas by mohla být i nějaká legrace, jenže dohromady to nezapadá, leč jen unaveně klopýtá.

Ale! Ve chvíli, kdy už Agenta téměř odepíšete, jako by se z něj stal dočista jiný film. Jako by se Thomasová probrala z mrákot a rozpomněla se, k čemu vlastně na place je. Jako by druhou půlku scénáře napsali úplně jiní lidé. Jako by se všichni zúčastnění najednou místo vydělávání na činži opravdu začali bavit. Murphy najednou není jen hovado, ale zábavné hovado, Wilson s ním začíná tvořit milý tým a vzájemná chemie už není jen zbožným přáním. Jistě, výhrady k akčním scénám sice trvají dál, ale humorným bonbonkům, jimiž jsou prošpikované, se to už dá odpustit snáze. První liga to sice není ani pak, ale za vidění stojí už kvůli té hezké ironii, že přestane být „shitem“ právě ve chvíli, kdy hlavní hrdinové stojí ve sračkách.

P.S.: Celý tenhle tyjátr, kterému to v televizi přece jen bude slušet lépe (kdyby naše hodnocení umožnovalo dát padesát procent, váhal bych, jestli nedat čtyřicet devět), vznikl na motivy televizního seriálu z padesátých let. Už tehdy byl jeden z hlavních hrdinů černoch (Bill Cosby), což byl svého času revoluční tah.

[Ondřej Vosmík - Cinema]