21 gramů
[21 Grams 2003]

Naomi Watts, Benicio Del Toro a Seann Penn ve strhujícím dramatu o osudech, smrti a relativitě všech lidských rozhodnutí. 21 gramů je hmotnost, která unikne z těla v době smrti. Jak ji během krátkého životního úseku vyplní trojice hrdinů?

Paul Rivers (Seann Penn) a jeho žena Mary (Charlotte Gainsbourg) žijí v prapodivné iluzi manželství už řadu let. Paul je smrtelně nemocný a potřebuje nové srdce. Doktoři mu vyměřili maximálně dva měsíce života, ovšem za důsledného dodržování denní životosprávy. Paul samozřejmě nechce přistoupit na to, že by si neměl před smrtí pořádně užít a alespoň se tajně oddává své největší životní potřebě, bez níž by zemřel dříve než bez nového srdce - kouření. Svoji ženu nemiluje, ona jeho ano. Jejich vztah je v troskách, bez pout, bez jistot. Čekají na den D, kdy to Paul zabalí a ona se nechá uměle oplodnit jeho spermatem, nebo zazvoní telefon a doktor ohlásí „máme dárce“.

Cristina Peck (na Oscara nominovaná Naomi Watts) proplouvá svazkem manželským mnohem šťastněji. Ve velkém domě, s manželem po boku a dvěma dcerami v náručí. Má vše, co si v životě přála, možná ještě víc. Je krásná, bohatá, bezmezně šťastná a užívá si toho s nefalšovaným pocitem štěstí.

O několik vrstev níže na společenské pyramidě se nachází bývalý delikvent Jack Jordan (na Oscara nominovaný Benicio Del Toro). Život Jacka naučil, že dokáže být pěkná mrcha, že není všechno zlato, co se třpytí, že bez upnutí k víře se člověk ve vězení zblázní a bezmezně věří v to, že starého psa novým kouskům naučíš. Stává se jakousi formou neoficiálního kazatele, hlásá slovo boží v moderním duchu, ale s připomínáním prazákladních hodnot. Jeho auto zdobí hlášky „Ježíš tě miluje“, hlavu v uších napíchlé kříže a jeho duši nezlomná víra konat dobro.

Osudy těchto tří hrdinů se zcela odlišnými životy se protnou v jednom jediném okamžiku a rozpoutají řetězec událostí, na jejichž začátku, konci, i všude jinde stojí smrt jako neodvratitelná hrozba, prostředek vykoupení i pomocná ruka současně. Je to jediná vteřina, která pokroutí lidské osudy do prapodivných křivek, zohaví je nepřirozenými úhly. Dostat se v tuhle chvíli na nohy je stejně marné, jako snažit se vydrápat na Mount Everest ve výletních sandálech a na pořad dne se začne dostávat s takovou samozřejmostí, že vlastně jen poodhalí zjevnou, přesto pečlivě ukrytou pravdu - bez ní nebyl žádný život, tak má, u všech svatých, právo trochu do něj mluvit.

Již svým předchozím počinem Amores Perros - Láska je kurva dokázal mexický rodák Alejandro González Inárritu, že je skvělým vypravěčem, dokáže se ponořit do nitra lidské duše, vytáhnout odtamtud spoustu zajímavých úvah, zatraktivnit je syrovým upoceným obalem drsného života z ulice a v tomto těstu servírovat na divácké talíře. Na první pohled vás čeká jen standardní nevábný pokrm, ale stačí nakrojit a být trpělivý a vaše osoba se ocitne na prahu grand restaurantu filmových požitků.

Inárritu si dává načas, rozhodně dvakrát převalí myšlenku na jazyku, než ji spontánně vhodí do víru událostí. To neplatí o jeho postavách, které od jisté chvíle jinak než spontánně nejednají, přesto zůstávají stále přepečlivě zakotveny v rámci jisté logické racionality. Díky přeskakování v prostoru několika časových rovin (jen výjimečně paralelních) a možnosti umístit pointy do libovolných míst svého příběhu, dostává režisér do rukou mocný vypravěčský nástroj, kterým může buď samoúčelně přikrášlit jinak průměrný celek nebo jen tak mimoděk jako třešničkou na dortu vyzdobit už od začátku skvěle vystavěný a zahraný scénář. Dvorní scénárista mexické stáje Guillermo Arriaga z předchozích ohlasů na Amores Perros moc dobře pochytil, že pospojování tří povídek, které sepsal, chybí silnější účel (okatě tyto spojovací články navěsil na jinak nezávislé příběhy) a tentokrát si dal výjimečně záležet, aby forma zůstala formou a nepletla se obsahu do cesty.

21 gramů je film rozvláčný a přemýšlivý, plyne pomalu jako plyn z trouby k plicím sebevraha a přesně jako tato bizarní situace, i on není ani trochu veselý. Než všechny dílky skládačky zapadnou na své místo, časové roviny se poskládají do úhledného sloupečku a hrdinové projdou očistnou katarzí, budete cítit pachuť smrti na každém kroku a z některých momentů vám nebude nejlíp (Naomi Watts po příjezdu do nemocnice).

Přirovnání částí filmu k dílkům skládačky jsem nepoužil náhodně. Až pohodlně usednete do sedadel a Sean Penn bude přemítat na posteli před proběleným oknem, režisér před vás vysype velkou krabici s puzzle dílky. Než přijdete na to, která část patří ke stromu a která je růží na mozaice rozkvetlé letní zahrady, uplyne nějakých deset minut. Po nich začnete dílky rozdělovat do stejně barevných skupin, ty pospojujete a až budete mít hotové větší celky, můžete se vrhnout na dotvoření celkového obrazce. Toto pospojování grandiózně vrcholí v posledních pěti minutách a přesně jako po dobře odvedené práci na puzzle skládačce, i tady zůstane ještě dlouho uzavřeni v jakési části svého vnitřního vesmíru, začnete si přehazovat myšlenky zleva doprava a ucítíte zvláštní hřejivý pocit v celém těle.

Kapitolou samou pro sebe jsou herecké výkony všech tří představitelů v hlavních rolích. Naomi Watts doslova vadne před očima, její přerod (o kterém bych nerad psal více než je nutné) do stavu zhruba v polovině filmu je naprosto nevídaný. To samé platí o Pennovi, jehož nikotinový abstinenční stav všem kuřákům v sále pěkně pocuchá nervy. A Benicio Del Toro? Nominaci si bezpochyby zaslouží a zlatou sošku mu přeji jako nikomu jinému. Jeho verze ošlehaného drsňáka nemá daleko k Aaronovi Hallamovi ze Štvance, kus zásadového parchanta, který ví jak to chodí a ani trochu se mu to nelíbí, si vypůjčil od Javiera z Trafficu.

21 gramů je obrovský kus vybroušené filmařiny s originálním vypravěčským i režijním stylem (střídaní druhů kamer podle příběhu, který sledujeme, v čase interakce postav z jiných příběhů se volí vždy ta syrovější - více k „home videu“), poctivě napsaným scénářem, pár opravdu geniálními (opakuji geniálními) scénami a skvělou myšlenkou, hodnou divácké pozornosti ještě týden po návštěvě kina. Je to druh filmu, jehož exemplář se rodí maximálně jednou za rok (naposledy to byla 25. hodina) a jako takový by měl být v kinech pečlivě opečováván do příchodu svého následovníka. Dobrovolně se přiznávám, že jsem mu bez nejmenší výčitky podlehl a zapsal si ho hodně vysoko do žebříčku mých nejoblíbenějších filmů všech dob. Pokud chcete, můžete ho rozebírat hodiny a hodiny, stejně lehce jako ho prospat a v životě už si na něj nevzpomenout. Tak či onak, mějte na paměti, že i v jediné minutě života se dá prožít dohromady to nejhezčí, co po zbytek vyměřeného času.

Téměř dokonalé filmové dílko se spoustou otázek a odpovědí pro přemýšlivé diváky a úchvatnou vizuální stránkou.

[Petr Čihula - filmweb]

21 grams; USA 2003, 125 minut, Titulky; Distribuce v ČR: Hollywood Classic Entertainment, V kinech od: 5.2. 2004; Režie: Alejandro González Inárritu Scénář: Guillermo Arriaga Kamera: Rodrigo Prieto Hudba: Gustavo Santaolalla Hrají: Sean Penn, Benicio Del Toro, Naomi Watts, Clea DuVall, Charlotte Gainsbourg, John Rubinstein.


---------------jiné


Chtěl jí jen poděkovat za transplantované srdce jejího mrtvého muže, které mu snad na nějaký čas zachránilo život. Chtěl jí jen poděkovat, část z něj jí nabídnout – a teď bez ní nemůže být! Jenomže ani on za krátký čas, možná, nebude...
Říká se (ale žádný exaktní vědec vám to nepotvrdí), že člověk v okamžiku smrti ztrácí 21 gramů své váhy. A toto je film o tom, kolik se toho do nich vejde, kolik toho s nimi zmizí a kolik toho zůstává. Kolik životů žijeme a kolikrát zemřeme a kolik jiných životů obohatíme, zatratíme nebo zničíme. Je to film netriviální, naléhavý a oslovující ty, kteří s ním chtějí a dokáží spolupracovat, film, jemuž je zapotřebí vyjít vstříc!

Stačí jen málo a tři životní příběhy se tu propojí v jeden, přestože žádný z jejich protagonistů zpočátku neví nic o existenci těch druhých. Stačí tak málo a jejich minulost a přítomnost se protnou a budoucnost pro některé přestane existovat. Stačí jen být v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ale to je přece čas od času každý z nás. Jako by nás chtěl mexický talent Alejandro González Iňárritu upozornit, že příběhy většinou vyprávíme, sledujeme a koneckonců i prožíváme spíše jako solitéry, zatímco ony jsou vždycky zřetězeny, ovlivněny a prostoupeny jinými.

Tak, jak tomu bylo v případě profesora matematiky Paula Riverse, který se svým nemocným srdcem již vstoupil do předsmrtného klubu, čeká, až přijde na řadu, a jenom se trochu snaží zamíchat pořadím – či jeho ženy Mary, jež po něm chce dítě, které on nikdy neuvidí. A pak je tu příběh bývalého vězně, nyní náboženského fundamentalisty s neodhadnutelnými reakcemi Jacka Jordana, kterému dal Ježíš novou šanci, rodinu a pick-up, který ho přivezl na křižovatku, kde v jediném okamžiku usmrtil otce s dvěma malými dcerami. A konečně je tu story mladé vdovy, která o tyhle všechny přišla a nyní přemlouvá muže, v němž bije srdce jejího manžela Michaela, aby ho pomstil. Tak se tři různé osudy propojily v jediném společném gestu těch, kteří zemřeli, těch, kteří umírají, a těch, kteří (zatím) přežili. A přestože tahle Iňárrituova existenciální koláž nelineárních fragmentů z jejich „společného“ života může vzbuzovat dojem, že je především o samotě a umírání, je ve skutečnosti hlavně o sdílení, spoluprožívání a kontinuitě.

Již ve svém debutu (Amores perros – Láska je kurva), který jej vynesl k nominaci na Oscara a na Zlatý glóbus, se Iňárritu představil jako nevšední vypravěč, kterému nedělá potíže s nadhledem se pohybovat i ve složitější narativní struktuře, žonglující se zdánlivě volným mixem různých časových rovin. I v 21 gramech používá obdobnou techniku k tomu, aby jako ve své prvotině nelineárně propojil paralelní příběhy, z nichž každý by mohl existovat i samostatně. Film byl zřejmě nasnímán v klasicky točených sekvencích a jeho definitivní podoba vznikala především ve střižně. Tady režisér prokázal, že je mu tahle forma vyprávění blízká, nedělá z ní samoúčelné intelektuální cvičení a dává svému divákovi dostatek vodítek, aby se v něm neztratil. Pakliže ovšem on sám nezačne zmatkovat a nebude se snažit úporně skládat fragmenty chronologie do přesné skládačky a domýšlet nedopovězené tam, kde to není podstatné. Ve vlastním zájmu – nedělejte to! Stačí se totiž nechat jen nést kompozicí fragmentů, kdy může být flashback vymezen i jen jediným záběrem, jenž ovšem zapadá do kontextu a pomáhá nám vcelku spontánně zjistit, proč a jak ke všemu došlo. Iňárritu si totiž s časem samoúčelně nepohrává, je pro něj významovým prvkem, propojujícím minulost a přítomnost, kterou nelze mechanicky odečítat jen z ciferníku obyčejného budíku.

Ze tří klíčových hereckých partů se zdá nejrobustnější výkon Benicia Del Tora, štvance svého svědomí, nabyté víry a čerstvé viny, Sean Penn dělá, co může, aby ustál všechny fatální zvraty proměn a vztahů své postavy, která rámuje konec i začátek snímku, a Naomi Wattsová je spíše vlečena událostmi, které se jí stále beznadějněji vymykají z rukou.

Bude zajímavé o čem, ale hlavně jak(!) bude Iňárritu vyprávět své spíše temné příběhy příště. Zatím mu vyhovuje styl Andersonovy hyperstrukturované Magnolie či Nolanova retrospektivního Mementa, o Noého ujetém, pozpátku odvíjeném Zvráceném raději nemluvě. 21 gramů má slušnou filmovou váhu, možná vás zaměstná trochu více (a jinak), než bývá ve ztemnělých kinosálech zvykem, možná si je právě proto více užijete. V kontextu s Iňárrituovou prvotinou by se tentokrát hodil modifikovaný podtitul „Smrt je kurva – ale život (když budeme alespoň trochu chtít) místy docela ujde.“ S tím se dá nakonec souhlasit, nemyslíte?

[Michal Šobr - cinema]