Ponorka U-571
[U-571 2000]

Snad žádný recenzent si u Ponorky U-571 nenechá ujít příležitost k barvitému popisu toho, jak nervydrásající je pro nebohé a bezmocné ponorkové námořníky takový útok hlubinnými bombami, kdy jim nezbývá než s vypnutými motory nehlučně sedět na zadku a čekat. Exploze se přibližují a šrapnely drsně masírují plášť jejich plavidla. Vydrží? Nevydrží? Často se při tom nacházejí nějakou tu desítku metrů pod povolenou hloubkou a loď sama o sobě úpí pod děsivým hydrostatickým tlakem. Desítky ostrých úlomků chtivě líbají jejich ocelovou hrobku a oni mohou pouze doufat, že už s dalším, přesnějším výbuchem nezaklepe smrt. (Vidíte, taky mi to ujelo). Přitom to zná každý, kdo už nějaký film s ponorkou v hlavní roli viděl, protože se jedná v podstatě o to jediné "originální", k čemu lze z filmařského hlediska tuto bojovou zbraň využít. Kdo ještě tu čest neměl, pochopí celou situaci snáze, představí-li si, že coby černý pasažér sedí v metru, které z technických důvodů uvízlo mezi stanicemi Vltavská a Nádraží Holešovice, a vagónem prochází znuděný revizor, krátící si čas namátkovými kontrolami cestujících... Možná požádá o jízdenku i vás... Možná ne... A co mu řeknete, až bude chtít vaši občanku?

Naštěstí se Ponorka U-571 s touto nezbytnou ingrediencí nespokojila a nabízí skutečný příběh místo pouhého úvodu k výše načrtnuté klíčové situaci, jejíž vyřešení by nakonec méně náročnější diváci zbaštili i jako závěrečnou katarzi. Scénář tentokrát neopomněl přijít s reálnou, byť drasticky překroucenou epizodou z druhé světové války a zabydlel ji postavami sice jednoduchými, hrdinskými a doufajícími, ale také lidskými, váhajícími, chybujícími a přiměřeně vystrašenými. Na palubě poničené německé (!) ponorky se totiž pod velením nezkušeného poručíka ocitla skupinka obyčejných amerických vojáků, kteří věřili, že se jim falešné uniformy stanou laciným lodním lístkem, na který si z rukou nepřátel rutinně vyzvednou šifrovací zařízení Enigma. Na své vlastní, hákovými kříži ověšené ponorce si pak přáli spokojeně oddrandit zpět do států, kde by se jim jistě dostalo patřičného ocenění od nadšených agentů spojeneckých špionážních služeb, rozjařených možností šmírovat, o čem si to ti nácci vlastně štěbetají v dosud nesrozumitelných depeších. Místo toho se naši hrdinové potýkají s nesrozumitelným označením palubních přístrojů, se selhávajícími motory, s nedostatkem elektřiny, s nezdolným německým kapitánem, kterého se neodváží rovnou zastřelit, a s plně disponovaným nepřítelem na hladině.

Nicméně přes poctivou snahu nabídnout širokou paletu možných nesnází i psychologicky náročnější linii nekompetentního důstojníka, který v sobě teprve musí nalézt schopnost zastírat bezradnost, odvahu ztrácet muže a rozhodnost urputně se pustit do realizace přespříliš riskantních rozhodnutí, není scénář žádné veledílo. Tady se mihne patetické sebeobětování, jinde ponorka uniká srážce o centimetry a ke slovu se dostane i střelba do bezbranných. Pachuť zbytečných klišé ale mizí pod snad až zbytečně neokázalou realizací, působivostí jednoduchých scén jako je nálet německého letadla, o kterém do poslední chvíle netušíte, zda ví o obsazení německé ponorky Američany, a také díky tomu, že o velkém významu akce a tíživosti situace nikdo zbytečně kolem dokola nežvaní. Režisér Jonathan Mostow sice nemá na to napsat si oscarový scénář, ale moc dobře ví, jak výplody svého literárního střeva nafilmovat, aby ctil žánr, udržel zájem diváka a nepouštěl se na půdu překombinovaných a neuvěřitelných spektáklů.

Ostatně, stejně dokázal ve svém předchozím filmu Únos naložit s provařeným tématem obyčejného chlapíka (velmi civilní Kurt Russell), který se na vlastní pěst snaží přijít na kloub únosu své ženy. Tehdy byl hlavní hrdina stejně všední jako padouši, které k zločinu nemotivovaly scenáristicky nenáročné sadistické sklony nebo traumata z dětství, ale prostě chuť trochu vylepšit rodinný rozpočet. I tentokrát Mostow svoje herce nenechává rozehrávat barvité pseudopsychologické studie, spíše je nutí uzavřít se do jasně srozumitelných typových skořápek, z kterých unikne nějaké to rozmáchlé gesto, pouze koresponduje-li to s vypjatostí situace. Vychází mu to dobře. Patřičně neprůrazným váhavým velitelem je umírněný Matthew McConaughey a svoji doplňkovou (až dekorativní) funkci správného přítele a dobrého vojáka svědomitě plní i další "hvězda", Jon Bon Jovi, jehož herecká kariéra je mimochodem mnohem zajímavější, než by člověk znalý mediálních humbuků kolem jeho účesů čekal. S ohledem na počet a odpovídající rozvrstvení po celé stopáži filmu fungují ve správnou chvíli i minipříběhy uvážlivého kapitána, odhodlaného nepřítele, horkokrevného vojáka, zaváhajícího důstojníka i uzavřeného mechanika. Snad jenom typově nepoddajný Harvey Keitel se svým přirozeným charismatem člověka, který má vždycky pravdu (a měl by teda všechno řídit), zbytečně vyčuhuje.

Jonathan Mostow, jehož jméno opakuji již poněkolikáté kvůli tomu, abyste si je zapamatovali, má na to stát se synonymem pro solidní a poctivé filmy, ze kterých nikdy nevzejde pokračování ani televizní seriál. Jsem přesvědčen, že Ponorka U-571 je jen díky němu snímkem, u kterého se nemáte (narozdíl od těch ptákovin s atomovými ksindly) čas nudit, posmívat hrdinům či vypjatým momentům a který vám zůstane sympatický, i když si po závěrečných titulcích řeknete, že to vlastně bylo sem tam na chvilku blbé. Koneckonců on je to také film s přístupností PG-13, takže něco jako správná chlapská zábava pro otce a syna, budiž tedy MOSTOWOVI závěrečnou poklonou, že se mi v průběhu psaní recenze nepodařilo rozhodnout, v které z těchto dvou rolí bych jej viděl raději... rozhodně bych pak zašel do technického muzea a na ryby.

Daniel Mise

U-571;USA/Francie 2000, 115 min.;Režie: Jonathan Mostow;Scénář: Jonathan Mostow, Sam Montgomery, David Ayer;Kamera: Oliver Wood;Hudba: Richard Marvin; Hrají: Matthew McConaughey (Andrew Tyler), Harvey Keitel (Chief Klough), Jon Bon Jovi (Pete Emmett), Bill Paxton (Mike Dahlgren), Jack Noseworthy (Wentz), Jake Weber (Hirsch).