Planeta pokladů
[Treasure Planet 2002]

Patnáctiletý Jim Hawkins zatím rozhodně netráví svůj život nějak velkolepým způsobem. Úloha děvčete pro všechno v matčině hostinci rozhodně není žádnou závratnou kariérou hodnou mladého muže snícího o dobrodružství a dalekých plavbách a veškeré pokusy o nevinné zpestření každodenní nudy tvrdě narážejí na nepochopení místních strážců zákona. Když se pak jednoho dne dokodrcá napůl rozmajstrovaná kocábka s téměř mrtvým chlapíkem na palubě, nemůže Jim ani zdaleka tušit, že konečně přichází vytoužená změna, která jej mrští z bezpečného domovského přístavu do oceánu plného vzrušení, neznáma a nebezpečí. Podivný pasažér totiž Jimovi těsně před svým posledním vydechnutím stačí předat záhadný balíček, z něhož se vyklube důmyslně zašifrovaná mapa k bájnému pokladu, který před lety schoval obávaný pirát kapitán Flint. Netrvá dlouho a za ukrytým bohatstvím vyplouvá loď s Jimem a rodinným přítelem doktorem Dopplerem na palubě. Mladý plavčík si své námořnické ostruhy dobývá jako pomocník dobráckého kuchaře Johna Silvera, s nímž si záhy začne velice dobře rozumět. Zato zbytek posádky vypadá spíš jako banda všehoschopných vyvrhelů, což není tak daleko od pravdy, jak se ukáže v okamžiku, kdy dorazí k cíli cesty. Tehdy se projeví Silverova druhá tvář, na hony vzdálená podobě neškodného kuchaře, a chlapec poznává, že skutečné dobrodružství teprve začíná…

Popisovaný příběh či alespoň jména postav by vám nejspíš měly být alespoň trochu povědomé i v případě, že jste dosud nevěděli, o čem Planeta pokladů je, a k tomu ignorovali návodný perex. Ano, studio Walta Disneyho se rozhodlo vytvořit animovanou verzi klasického dobrodružného románu Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů se zřejmým úmyslem, abychom my diváci nestačili valit oči. Třeba už kvůli smělému posunutí děje do daleké budoucnosti, ovšem se zachováním všech původních dobových rekvizit z 18. století. Proto například piráti s klasickými culíky a třírohými klobouky brázdí mezihvězdný prostor na štíhlých plachetnicích, přepadávané lodi ostřelují z kanonů a po zahákování naskáčou na palubu s dýkami a laserovými bouchačkami v zubech. To se někomu líbit může stejně tak jako nemusí, ovšem je tu ještě další rys Planety pokladů, který vás hned praští do očí, a ten jde zcela mimo jakoukoliv diskusi. Celé to totiž vypadá proklatě dobře a při sledování vznosně oplachtěných lodí vznášejících se nádherně vybarvenou oblohou či zběsile prchajících před výbuchem supernovy skutečně není takový problém hodit všechnu logiku a přírodní zákony přes palubu a jen si užívat jeden vizuální dortíček za druhým. Tvůrcům výtvarné podoby, složené napůl z klasické animace a počítačově dotvářených postav i pozadí, musí za jejich několikaletou dřinu vzdát hold prostě i ten nejskeptičtější divák, pokud je schopen jakžtakž vidět aspoň na tři metry...

Škoda jen, že ostatní stránky filmu už tak přesvědčivé nejsou. Změn oproti Stevensonově předloze není mnoho a většinou vyplývají ze scifistické podoby příběhu – John Silver například nemá jen umělou nohu, nýbrž je kyborgem s univerzálně použitelnou pravou rukou, jež trochu připomíná Terminátora, kterému po pár zásazích z brokovnice oprýskal člověčí nátěr; jeho oblíbené zvířátko není papoušek, ale koulička fialového slizu, schopná přijímat jakýkoliv tvar atd. Pravda, trochu mi chyběla černá známka, strašidelný slepec či oblíbený song Jo ho ho! Ať teče rum!, podstatnější však je skutečnost, že příběh osekaný do co nejjednodušší podoby, navíc vybaven polopatickým morálním poselstvím a postavičkami přehledně roztříděnými do škatulek dobrá/zlá/ryze komická, už táhne křivku zábavnosti přece jen znatelně směrem dolů. Čímž nechci říct, že by se dejme tomu devítiletý malý divák nemohl bavit přímo královsky, ovšem ke geniálně nadgeneračnímu Shrekovi mají nová dobrodružství Jima Hawkinse přece jen ještě dost daleko. S trochou nadsázky můžeme říct, že Planeta pokladů je něčím mezi Příhodami Strýčka Skrblíka a Star Wars, které svou kombinací naivňoučkého příběhu a fantasticky propracovaného vzhledu občas připomíná vysloveně neodbytně. I když se i tentokrát ve shodě s trendem posledních let ve filmu nedočkáte žádné zpívající postavičky, což kdysi bývalo jakousi poznávací značkou disneyovek, jde o snímek spíše pro děti do dvanácti let, ovšem díky skvostnému zpracování se v kinech s největší pravděpodobností nebudou nudit ani starší a náročnější diváci.

[Leoš Flodr - Cinema]