Pianista
[The Pianist 2002]

1. 9. 1939 - 8. 5. 1945 Historické události, které se opravdu odehrály, bývají častým námětem nejen filmů, ale i knih a divadelních her. Některé momenty z naší minulosti jsou tak hrozné, šílené a zrůdné, že na nás zanechávají stopy do dnes. Právě o těchto událostech je potřeba pořád mluvit, psát a natáčet filmy. Osud polských Židů je jedním z těch historických okamžiků, které by neměly být zapomenuty už třeba jen proto, abychom zabránili věčnému opakování historie. Wladyslaw Szpilman patřil před válkou k nejlepším polským klavíristům. Právě když hrál ve varšavském rádiu Chopinovo Nokturno v C#moll, začal německý nálet. Krátce nato, když německé jednotky zvítězili v Bleskové válce, začaly říšské úřady s utlačováním židovského obyvatelstva. Vše začínalo pomalu a nenápadně. První byly zákazy vycházení po deváté hodině, zákaz vstupu do parků a zahrad atd. Vše zdánlivě vrcholilo odchodem židovských obyvatel města do uzavřené zóny, která vešla do dějin jako Varšavské ghetto. Rodina Szpilmanovic na tom nebyla jinak. Wladyslaw se nějakou dobu živil jako klavírista v kavárně pro bohaté nebo kolaborující Židy. Dennodenně byl svědkem hrůz, kterých se dopouštěla na obyvatelích ghetta německá policie. Potom nadešel den transportu... 

Režisér Roman Polanski má na tuto otřesnou dobu vlastní vzpomínky. Vždy chtěl natočit film, který by se tématem Holocaustu a vyvražďování Židů během II. světové války zabýval. Nechtěl však natáčet vlastní autobiografii a tak hledal vhodný příběh jinde. V roce 1999 byla znovu vydána autobiografická kniha Wladyslawa Szpilmana a Polanski pochopil, že to je námět, který hledal. Szpilman sepsal svůj román krátce po válce, takže veškeré jeho vzpomínky působí velice živě, autenticky. Stejně tak působní i Polanského nový film Pianista. 

Díky jednomu z blízkých, kteří spolupracovali s nacisty jakožto židovská policie v ghettu, se Szpilman do koncentračního tábora nedostal. Se svojí rodinou se viděl v tlačenici u vlaků naposledy. Koleje končily v Treblince. Pro Wladyslawa nastala nová etapa v boji o přežití. Chvíli pracoval v ghettu, které se stále zmenšovalo a jeho obyvatel rychle ubývalo. Věděl, že musí pryč... Roman Polanski přizval ke spolupráci vynikajícího polského kameramana Pawla Edelmana. Chtěl, aby film působil realisticky. Točilo se jak ve studiích, kde vznikaly obrovské kulisy ghetta a rozbombardované Varšavy, tak i v opravdových lokacích. Vzhledem k tomu, že po válce nic moc ze starého varšavského města nezbylo, musela se většina objektů znovu vybudovat. Tvůrčí tým pak strávil mnoho hodin studiem archivních dokumentů a fotografií nebo rozhovory s pamětníky. 

Tak pečlivý a důsledný jako ve výpravě, je Polanski i v režii. Jeho výpověď je téměř dokumentárně autentická. Strach, který byl v ghettu všudypřítomný, je cítit i z plátna. Nikdy nikdo nevěděl, jestli právě nežije svůj poslední den. Smrt přichází z nenadání, náhle. Herecké výkony všech představitelů jsou mimořádné. Z německých kaskadérů a herců v rolích vojáků a důstojníků SS měl sám Polanski špatný pocit, protože v něm vyvolávali vzpomínky na tuto hroznou dobu. 

Szpilman se po zbytek války ukrýval a někteří přátelé mu pomáhali přežít. Stejná je i Edelmanova kamera - ukrývá se. Vše sledujeme z oken, jako bychom se také schovávali. Tak se staneme i svědky slavné vzpoury ve varšavském ghettu. Mnoho scén je vyřešeno dlouhými záběry a akce k nám přichází celistvá, neporušená, jako kdybychom se sami dívali, byli tam. Díky tomu film působí velice silně. Není v něm žádný levný sentiment ani samoúčelné násilí. Je v něm hrůza, strach, ale i situace, které mohou dohnat k slzám, pokud byste ještě měli sílu plakat. 

Hlavní roli svěřil Polanski mladému americkému herci Adrienovi Brodymu. Mohli jsme jej vidět například ve válečném dramatu Tenká červená linie. Brody se proměnil v mladého Szpilmana, který pomalu přichází o všechno. Ačkoli již téměř umírá hlady, bojuje o svůj život, touží přežit. Film pak dospěje do bodu, kdy Szpilman málem ztratí i to nejdůležitější - naději. Jeho otce ztvárnil Frank Finlay. Byl nominován na prestižní ocenění Oscar a Zlatý Globus za svou roli ve filmovém zpracování Shakespearova Othella. Tak jako ostatní herci, i on hraje tak, že mu starého Szpilmana věříte.

Roman Polanski natočil bezesporu jeden z nejsilnějších filmů vůbec a jistě jeden z nejlepších filmů, které máme možnost v kinech tento rok vidět. To potvrdilo i mnoho ocenění, které film sesbíral po celém světě. Mimo pražského Febiofestu, například v Římě. Film se může pyšnit i Zlatou Palmou na festivalu v Cannes. Pianista opravdu zapůsobí. Není to film na zpříjemnění odpoledne a zanechá otisk v duši ještě dlouho potom co opustíte přítmí kinosálu. Skrze Wladislawovy oči sledujete kruté, ale pravdivé události, které se děly ve Varšavě od roku 1939 až do roku 1945. Tento film nemá hrdiny, pouze oběti a zachráněné, stejně jako válka samotná. Szpilmanovo podání Chopinova Nokturna v C#moll znělo v rádiu před začátkem války jako poslední skladba. Po skončení války znělo i jako skladba první. To co se mezitím odehrálo se tehdy jistě dalo v jeho hudbě zaslechnout. Jak asi hrál šťastný a úspěšný Szpilman, kterému nechybělo nic, a po válce Szpilman, který přišel o všechno? Možná, že z jeho hudby byla cítit radost z toho, že je živ, možná smutek. Jen tuhle jedinou věc Roman Polanski asi nedokázal přesně zachytit, jinak obsáhl ve svém filmu mnohé. A oči Adriana Brodyho, který se na chvíli ve Szpilmanem stal, prozrazují hodně. Tento krásný a zároveň krutý film stojí za to vidět. 

Houser - DaR (6. 2. 2003)