O Schmidtovi
[About Schmidt 2002]

Důchod je čas, od kterého si teď, v produktivním věku, kdy nestíháme jíst, spát – ba téměř žít, v duchu slibujeme, že se konečně pořádně vyspíme, přečteme knihy, co se za desetiletí nahromadí v knihovnách, budeme se věnovat vnoučatům, cestování, sebevzdělávání, sociálním kontaktům se starými kamarády a konečně dojde i na výhody penzijního připojištění. To je ten ideální stav. Životní scénář však může vypadat i poněkud jinak: úmrtí partnera, nemoc, prázdnota, nejistota, tápání, narušené vztahy a jediná jistota v podobě smrti. Film O Schmidtovi bývá některými označován za „důchodcovskou verzi“ Americké krásy. Ovšem žádné strachy, pocit deja vu se nedostaví (pokud si to nebudete přát). Některými motivy se totiž dostáváme jinam, spíše do končin Lepší už to nebude. Jack Nicholson je Schmidt a o něm to celé je…

Warren Schmidt (Jack Nicholson) jde do důchodu. Otevírá vrátka času, na který se tak těšil a pomalu se „rozkoukává“ v novém životním údobí. A ejhle, vyklube se z něj malý despota, který ví nejlépe, co by lidé v okolí měli dělat. Proto se jeho očekávání hroutí jedno za druhým a drobné radosti nedokáží zahřát. V bývalé práci o jeho rady nikdo nestojí, umírá mu žena, jediná dcera Jeannie (Hope Davis) si chce vzít podivného obchodníka Randalla Herzla (Dermot Mulroney). Usedá proto do karavanu a rozhodne se na svatební obřad dcery v Denveru dostat trochu oklikou. Chce si zajet na místa, kam se vždy toužil podívat a zároveň si promyslet pár věcí.

Režisér Alexander Payne se téma stáří otevřít nebojí. V jeho vidění podzim života postrádá vše, co je nám dobře známo z reklam - žádné široké úsměvy, jasné barvy a dobře oblečení geronti ve špičkové kondici, kteří jako zamlada dovádí v houpací síti. Barvy stáří, jak je vidí Payne, jsou tlumené, tmavé, na nebi jsou chuchvalce mraků, ze kterých se co nevidět spustí déšť. Regály jsou sice plné nejrůznějších pochutin, ale vše chutná mdle, náhodné vztahy jsou poznamenány trapností a přetvářkou. A i ze vztahů nejužších, které po celá léta nebyly zúrodňovány žádným hlubším rozhovorem, vane chlad. Z toho, co jsem právě nastínil, by se mohlo zdát, že se jedná o uvzlykané drama, kde si nakonec všichni padnou do náruče, odpustí si a pokud Schmidt nezemřel, žije dodnes a je to ten nejlepší otec severní polokoule. Žánr filmu O Schmidtovi by se s přivřenýma očima dal označit za komedii, ovšem šitou černou nití. Přesně v okamžiku, kdy by Schmidtův příběh mohl sklouznout k dramatu jako vystřiženému pro oscarový ceremoniál, přijde scénka, která naznačí, že v určitém věku už člověk může vařit jen z toho, co si během života nastřádal, a závratné změny v jednání či dokonce charakteru jsou jen licencí scenáristů. Ozvláštňující motiv této jinak celkem tradiční „důchodcovské road-movie“ se objevuje ve Schmidtových dopisech malému chlapci Nduguovi z Tanzánie, jemuž se v jedné sebekritické chvilce rozhodl posílat 22 USD měsíčně na vzdělání. Do těchto dopisů, které by africký hošík mohl chápat jen stěží, vylévá celý svůj vztek a nejistotu. Kontrast starce, který popisuje Nduguovi úplně neznámý svět a přediva vztahů, kterým v daném věku ani nemůže rozumět, funguje bezvadně, celý děj rytmizuje a mnohé scény pointuje.

Celý film více méně spočívá na Nicholsonově výkonu, z plátna prakticky nesleze a ostatní postavy mají co dělat, aby si „v Jackově stínu“ vydobyly alespoň trochu prostoru. A přitom jsou neméně potentní (jakožto postavy), než čerstvý důchodce Schmidt. V prostoru, který si uhájili, září především Dermot Mulroney v roli Randalla Herzla a Kathy Bates, která představuje jeho poněkud uzurpátorskou matku. V této souvislosti stojí za upozornění Herzlova šílená vlasovo-vousová kreace, která je v této oblasti asi tím nejděsnějším, co filmové plátno v poslední době světu přineslo. Už jen tento porost se zdá být pádným důvodem pro to, že se Schmidtovi Randall nezdá být nevhodnějším kandidátem na post zetě. Otázkou je, zda jsme to lepší z Nicholsonových znechucených grimas neviděli již ve výše zmíněném Lepší už to nebude. V O Schmidtovi někdy sklouzává k tomu, co už od něj známe z role obsedantního spisovatele románů červené knihovny. Zkrátka a dobře, někdy se člověk neubrání pocitu, že Velký Jack přehrává. Na druhou stranu, možná, že už teď Nicholson ani nehraje scénářem přidělenou roli a ke Schmidtovi má ve skutečnosti blíže, než si uvědomuje.

Film O Schmidtovi pobaví, občas dokonce přivede k zamyšlení, ale že by to byl film, na který se bude dlouho vzpomínat, to ne. Ať tak či onak, americká filmová akademie za něj nejspíše Nicholsonovi nadělí v pořadí jeho již čtvrtého Oscara. Zda si jej zaslouží, můžete od 6. března posoudit i vy. Podle mě mu ty tři musí stačit.

[Petr Siska - Filmweb]




------------------------ jiná




Pokud je vám patnáct a máte rádi spíš horory, tak si asi raději doma na videu pustíte tu skvělou Noc oživlých mrtvol. Jestli je vám kolem pětadvaceti, bude vám nejspíš film O Schmidtovi připadat jako docela dobrá absurdní legrace. Těm starším však začne úsměv rychle tuhnout na rtech. Dovedou si totiž už představit, co to znamená být přestárlý, málo perspektivní, lehce, ale zásadně dioptrický a beze zbytku loajální ke své rodině a práci. A moc dobře vědí, že Noc oživlých mrtvol může být ve skutečnosti dokumentárním filmem o tom, jak se v pondělí ráno pokoušíte svěže vyskočit z postele.
Něco z toho možná táhne proplešatělou hlavou Warrenu Schmidtovi, když sedí ve své velké, pusté kanceláři a čeká, až hodiny na stěně ukáží přesně pět odpoledne, aby mohl odejít domů. Bude to naposled: odchází totiž do důchodu. Po vzácně nebujaré oslavě na rozloučenou se spolupracovníky, kterým se zjevně ulevilo, už Warrenovi v životě nezbývá ani zdání smyslu a potřebnosti. Nemá žádné koníčky ani přátele a teď se navíc musí po boku své nudné, tlusté manželky Helen nejen budit, ale trávit s ní celý nekonečně dlouhý den.

Když ovšem Helen nečekaně zemře, nastane to pravé zoufalství. Jediný, s kým je čerstvý vdovec schopen komunikovat, je šestiletý tanzánský sirotek Ndugu Umba, kterého se nedávno rozhodl sponzorovat dvaadvaceti dolary měsíčně a kterému je teď povinen jednou měsíčně napsat dopis. Ndugu nepochybně není schopný číst dlouhé výlevy, v nichž mu bývalý pojišťovák Warren nemotorně popisuje svůj bezútěšný život. Ve skutečnosti by adresátem měla být spíš Warrenova dcera Jeannie, která už léta žije v dalekém Denveru a která právě hodlá zahodit svůj život sňatkem s možná hodným, ale mimořádně přitroublým obchodníkem s vodními postelemi Randallem Hertzelem...

Nic není dost bezútěšné, aby to nemohlo být horší, a tak Warren jednoho rána sedne do obytného vozu, ve kterém s Helen nikdy nikam nevyrazili, a vypraví se na cestu. Za lidmi a zážitky, za dcerou a její nastávající rodinou, kterou se dosud neobtěžoval poznat, za světem, se kterým už dávno ztratil kontakt a který ho už určitě nepotřebuje...

Film Alexandra Paynea ovšem nenaplňuje žánrové přísliby road movie, která svým hrdinům vždycky – když už ne svobodu – přináší zmoudření. Jen navenek logické je tedy srovnání s Bezstarostnou jízdou (v níž před čtyřiatřiceti lety poprvé zazářil představitel Schmidta – Jack Nicholson). O Schmidtovi však není ani komedií, a dokonce ani čistokrevným dramatem. Žánrová nevyhraněnost tak patří k nejzřetelnějším chybám třetího opusu režiséra, jehož u nás známe jen jako jednoho ze scenáristů, kteří zmarnili potenciál Jurského parku 3 (což je mimochodem i pro Paynea samotného zřejmě skutečnost tak ostudná, že ji ani neuvádí ve své biografii). Film O Schmidtovi je – podobně jako třeba drama V ložnici (nebo i Americká krása) – z rodu napůl realistických, napůl metaforických „příběhů pro dospělé“, které líčí svět maloměsta jako hotové peklo na zemi. (Předloha Louise Begleyho se odehrává v New Yorku, ale Payne se spoluscenáristou Jimem Taylorem ji přenesl do své rodné Nebrasky). Zlaté glóby za scénář a pro představitele titulní role naznačují, že O Schmidtovi může být docela dobře dalším podobným filmem, kterému získá při udílení Oscarů sympatie nemilosrdná kritika amerického snu.

Ať to bude se samotným filmem jakkoli, Warren Schmidt patří k nejdůsledněji propracovaným filmovým hrdinům Ameriky posledních let: je děsivým finálním produktem bohabojného, úspěšného a pracovitého života po boku jediné ženy, v jediné firmě a jediném prostředí. Citově zcela prázdný muž je definitivně odcizený komunikaci i citům: dají mu to pocítit nejen nejrůznější setkání na cestě, ale nakonec i vlastní dcera a její snoubenec (oceňte, prosím, v té roli jindy tak elegantně fešáckého Dermota Mulroneyho!). O katarzi citově impotentního hrdiny se nepostará ani rodina Hertzelových v čele s přestárle bujarou Robertou (znamenitá Kathy Batesová), ani svatební obřad, který v hollywoodských filmech obvykle funguje jako projímadlo emocí. Pokud tragikomedie Lepší už to nebude (za niž Nicholson před čtyřmi lety dostal Oscara) demonstrovala – navzdory svému názvu – schopnost bručounského hrdiny změnit se k lepšímu, Payneův film přiznává pravdu: člověk, a navíc člověk po šedesátce, se prostě už nemůže změnit. Na tom, že se na film O Schmidtovi navzdory tomu (i žánrové nevyváženosti a příliš standardní režii) dokážeme s chutí dívat, má zásluhu právě a jedině Nicholson. Herec, kterému je stejně jako jeho hrdinovi šedesát šest let, dosáhl fantasticky působivého účinku naprostým popřením klíčových atributů svého herectví: Schmidt je antitezí nicholsonovské „ďábelské“ vitality. Prázdnota čišící z Nicholsonova odulého, nehybného obličeje má daleko ke karikatuře: je krutou, brilantní studií vnitřní podoby stáří. Payneův film je tak méně povedeným souputníkem vynikajícího Lynchova Příběhu Alvina Straighta, který naopak brilantně pracoval s „vnějšími“ prvky fyzické zchátralosti.

O Schmidtovi tak samozřejmě není z rodu uživatelsky příjemných příběhů, ale jen stěží můžeme předstírat, že se nás netýká. Každý z nás má přece někde své hodiny, kterým nesmyslně hlídá ručičky, svou Nebrasku i své slzy, které nedokáže prolít – možná jenom tu a tam v kině. A naštěstí všichni dohromady máme svého Nicholsona.

[Alena Prokopová - Cinema]