Nuda v Brně
[2003]

Když jsem se díval na úvodní scénu tohoto černobílého, záměrně zrnitého filmu (v jednom dlouhém záběru nasnímané natáčení jakési taxikářské epizodky ustavičně opakované kvůli přebreptům) okamžitě jsem si vybavil americké nezávislé filmy, najmě Toma DiCilla. A ve svém očekávání jsem se nezklamal. Vějířovitě rozehrané příběhy s převažujícím motivem citové okoralosti, existenční krize a marného hledání spřízněné duše i lásky, někdy jen příliš zběžně a tezovitě načrtnuté. Obepínají ústřední středobod celého vyprávění: tragikomicky dojemné sbližování dvou mentálně postižených milenců, kteří se seznámili při sportovní soutěži a nyní s napětím očekávají, svérázně nachystáváni svými blízkými, první intimní chvíle.

Režisér Vladimír Morávek podstoupil riskantní rozhodnutí. Není snadné zvolený typ protagonistů provést komediální nadsázkou, aniž byli necitlivě zesměšněni. Morávek ovšem dosáhl ještě něčeho cennějšího: Právě oni vlastně jako jediní prožijí závratný pocit obapolného štěstí, v něž se prvotní rozpaky a ostýchavost přetavily, zatímco u všech ostatních tytéž atributy vedly jen k poznání osobnostního fiaska, k přiznání své vyprahlosti a neschopnosti opětovat nabídnutý cit. Jinou věcí je, že v některých případech režisér zbytečně přeháněl (stačí si vybavit u jedné dvojice milencovu masochistickou rozkoš dosahovanou jen partnerčiným bitím a slovní vulgaritou, u další pak zhrublou karikaturu poživačnosti).

Scénář napsal Morávek spolu s Janem Budařem, který je navíc podepsán pod hudební složkou, písňovými texty též souznějící s dějem situovaným převážně do jedné letní noci. Autoři osvědčili mimořádný smysl pro napsání mimořádně životných situací, většinou se točících kolem nejrůznějších trapasů - stačí si vybavit počínání hlavního hrdiny Standy (všestranný Jan Budař), jenž se pod bratrovým vedením učí správně používat prezervativ. Ostatně Kateřina Holánová v roli Oliny mu víc než úspěšně sekunduje, v jejím zubatém úsměvu se skrývá nejen něha a touha, ale také poněkud zkratovité nápady, když musí překonávat nenadálou překážku. Svou Olinu vybarvuje možná ještě sytěji, dynamičtěji, snad i rozeklaněji nežli Budař svého Standu, ale nikde nepřesáhne mez únosnosti.

Nelze než obdivovat dramaticky přesně zacílené mikroscénky (připomínám aspoň, co vše se děje s hrdinčinou neodbytně starostlivou matkou, kterou dívka v návalu bezradnosti uspí množstvím tabletek), i autenticky znějící rozmluvy, do nichž nepronikne jediné rušivé zaváhání. I zdánlivé banality přesně vypovídají o jednotlivých aktérech, o jejich promarněných životech a marném očekávání čehosi lepšího a šťastnějšího. Snad jen skrumáž Olininých spikleneckých i rozdychtěných kamarádek (osobují si právo hlídat průběh "první zkušenosti") vnímám jako zbytečně přepjatou. Také s ní se pojí nejvíce sporné výrony případných zárodků dalších zápletek.

Režisér si navíc pohlídal, aby jednotlivé postavy zbytečně nepřečnívaly na úkor ostatních, zejména pak centrální milenecké dvojice. Dokonce "umravnil" i Pavla Lišku, proslulého schopností vyrobit si nezávisle na dějové struktuře vlastní oslnivé sólo (Čert ví proč, Pupendo). Příjemně překvapil Miroslav Donutil, jenž svému zatrpklému, ublíženecky bilancujícímu herci vtiskl mimořádně silnou autenticitu. Odboural své běžné kabaretní návyky (jak je upevnily nejen televizní zábavné pořady), pronikl svému hrdinovi na samotnou dřeň, když v lámajícím se, směšně dojemném hlase postihl jeho zklamání, pocit nenaplněné, zbabrané existence. Působivé jsou zejména opilecké rozmluvy s manželkou prostřednictvím mobilu i pozdější, táhle vyřvávané monology v noční tramvaji.

Je pravda, že se stavební provázaností jednotlivých epizod si Morávek s Budařem příliš hlavu nelámali. Formální propojení prostředím hospody a částečně též oprýskaného nevzhledného domu, kde se jednotliví protagonisté (aniž by se nutně navzájem znali) sejdou, shledávám dosti chatrným, ba samoúčelným, neboť k bližšímu propojení příslušných dějových rovin nikdy nenastane.

Postavy se jen mlčky míjejí, podobny si svými zážitky, svými nenaplněnými očekáváními. Tak postupně defiluje zestárlá psycholožka, uklidňující se východními naukami i hudbou (a jejíž náhodný vztah k zatrpklému herci zkrachuje), dívka stěžující si, že dosud narážela jen na samé kretény, s poté vyděšené partnerovými masochistickými požadavky, dvojice pekárenských závozníků. Všichni hledají nějaké zklidnění, nějaké naplnění svých osudů, ale všichni se bezcílně potácejí v jakoby začarovaném kruhu. V takovém případě jsou zbytečné všeznalé komentáře, charakterizující jednotlivé postavy či dokonce předjímající, co se bude dít.

Nuda v Brně je dílo v našich podmínkách ojedinělé, vzniklé opět díky podpoře ze strany České televize. Vyniká stejnou bezprostředností verbální složky i herecké kreace, stejným smyslem pro ironický i dojemný náčrt trapného počínání jako dejme tomu Městečko či Pupendo. Má inscenační obratnost Pupenda, aniž by sebeméně znepokojovala jeho strojově vykrouženým a do nejmenších podrobností vykalkulovaným vypravěčstvím. Nuda v Brně totiž i díky dramaticky funkčnímu výrazovému minimalismu dosahuje nepředstírané dokumentární věrohodnosti. A nepoklonkuje před dávnými tuzemskými vzory ze 60. let.

[Jan Jaroš - tiscali]

Scénář: Jan Budař, Vladimír Morávek. Režie: Vladimír Morávek. Kamera: Diviš Marek. Střih: Jiří Brožek. Hudba: Jan Budař. Architekt: Miloš Zimula. Kostýmní výtvarník: Eva Morávková. Hrají: Jan Budař (Standa Pichlík), Kateřina Holánová (Olina Šimáková), Miroslav Donutil (herec Miroslav Norbacher), Martin Pechlát (Standův bratr Jarda), Pavla Tomicová (psycholožka Vlasta Kulková), Jaroslav Pokorná (Olinina matka Miriam), Ivana Hloužková (Norbacherova žena Marie), Pavel Liška (Jan Beďura), Filip Rajmont (Pavel Velička), Simona Peková (Jitka Spáčilová), Ivana Uhlířová (Jaroslava), Marek Daniel (Richard). Černobílý, 103 minuty. Dolby Digital. ČR 2003. Distribuce v ČR: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 22. dubna 2003 (kino Aero).


----------------jiná


Standovi Pichlíkovi (Jan Budař) je dvacet sedm let a kromě papírů na hlavu má i problém se svým panictvím. Naštěstí má také o dva roky mladšího bratra Jardu (Martin Pechlát), který na středním odborném učilišti vystudoval obor kvasný chemik a o panictví přišel už loni na svatbě sestřenice Ludmily. Jarda tudíž ví, co je to kondom, i jak s ním zacházet, a dokáže být svému bratrovi oporou v důkladné přípravě na onen očekávaný okamžik O i při cestě za jeho naplněním.
Naproti tomu Olga Šimáková (Kateřina Holánová) se nebojí ani tak ztráty svého panenství, i když každou rozumnou holku by trpké zkušenosti jejích kamarádek pořádně vyděsily, jako spíš své všudypřítomné milující maminky (Jaroslava Pokorná).

V neposlední řadě pak oné horké letní noci poznáme v barech, na schodištích, v obývacích pokojích, spížích a ložnicích i průměrného herce brněnského Národního divadla Miroslava Norbachera (Miroslav Donutil), který naposledy souložil před šesti lety během dovolené v Chorvatsku; opuštěnou psycholožku dr. Vlastu Kulkovou-Jarou (Pavla Tomicová), jejímž bujným erotickým fantaziím dominuje líbání hebkého penisu Leonarda DiCapria; dvaačtyřicetiletou kulturní redaktorku Brněnského večerníku Jitku Spáčilovou (Simona Peková), která při příležitosti Olžina významného dne pořádá parádní dámskou jízdu několika obecních čarodějnic; osmadvacetiletého Richarda Klecha (Marek Daniel), který má už dva roky předplacenou Světovou literaturu a v novinách mu za poslední tři roky vyšlo šestnáct básní, či ukecaného Honzu (Pavel Liška), co má problém s egem, a nemluvného Pavla (Filip Rajmont), co má problém s orientací.

Producent Čestmír Kopecký už pro českou kinematografii pomáhal objevit nejednoho významného režiséra – Petra Zelenku, Sašu Gedeona či Petra Václava. Jeho zásluhy o současný český film však byly zpravidla snižovány poukazováním na fakt, že s penězi České televize za zády to nebylo nic těžkého. Po divadelním intermezzu se však nyní Kopecký vrací do filmového ringu znovu, tentokrát se svou firmou První veřejnoprávní (krásný políček do tváře České televize, bravo!), nicméně opět s navýsost osobitou podívanou. I když Kopeckého risk s debutanty tentokrát nebyl v určitém ohledu až tak velký, neboť oba hlavní tvůrci, režisér Vladimír Morávek i herec Jan Budař, patří k zářivým hvězdám českého divadelního nebe, pořád je na místě mluvit v jeho případě o záviděníhodném čuchu na dobrý film a o obdivuhodné odvaze. Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie totiž scénáři nejdříve poskytl certifikát, který je obecně vnímán jako výzva k účasti v dalším kole, v němž už dojde k finanční podpoře, nicméně nakonec projektu nedal ani korunu. Kopecký se ale „navzdory osudu“ do projektu přece jen pustil.

A jaký že je Morávek režisér? Mystifikačně hravý jako Petr Zelenka? Sociálně a sociologicky vyladěný jako Petr Václav? Nebo snad puntičkářsky důsledný jako inženýr lidských duší a objevovatel velkých hereckých talentů Saša Gedeon? D je správně. Morávek je svůj a přitom jako by měl od každého něco. Má dar uličnické hravosti, zajímají ho outsideři, přičemž své hrdiny v jejich trapnosti a strachu dokáže rozložit na prvočinitele. Zároveň si ale jako divadelní režisér není příliš jistý ve filmových kramflecích, dopouští se řady školáckých chyb a hlavně svoji nejistotu maskuje řadou formálních schválností. Ale postupně. Mistrovskou se jeví především Morávkova schopnost spojit zdánlivě atraktivní lascivnost s banalitou. Ačkoliv totiž vypráví o nejintimnějších věcech mezi mužem a ženou, činí tak prostřednictvím těch nejobyčejnějších situací. Z jednotlivých postav se tak nestávají neživotné románové figurky, ale obyčejní trapní lidé a lidičkové, které dnes a denně vídáte ráno v zrcadle a potkáváte při cestě do práce.

Naopak, jak moc Morávek odkazuje k jednotlivým filmům, tvůrcům a jiným kulturně-společenským autoritám (Forman => Gedeon, dovádějící Krteček => nahá Petra Buzková, V kůži Johna Malkoviche => Zamilovaný Shakespeare, Spáčilová => Cinema atd.), tím víc se ukazuje, jak této hře schází hlubší smysl a řád. Morávek tím paradoxně jen obnažuje a zvýrazňuje vlastní filmovou nezkušenost: divákovi nadbíhá místo toho, aby ho ovládl. Morávkovi chybí svěrákovská rafinovanost a pečlivost, práce s výstižným detailem, který dokonale funguje nejen sám o sobě, ale i v rámci celku. Snad to byl jen projev typicky dětských nemocí filmového debutanta a příště se z nich dokáže poučit.

Zrnka písku ovšem najdete i v okamžiku, kdy začnete rozebírat na součástky scénář. Moje osobní zkušenost s obecními blázny a dementy mi říká, že tito lidé svůj první sex neprožívají zdaleka tak intenzivně, jak nám naznačuje film, a rozhodně se jím nenechávají předem nijak deprimovat. Přistupují k takovým věcem pudově, přirozeně a proto relativně šťastně. Trauma z prvního sexu mnohem spíš přísluší lidem inteligentním a zodpovědným. Klíčový příběh prvního milování dvou méně chápavých a méně bystrých lidiček tak dostává v samém zárodku povážlivé trhliny. Naopak dialogy jsou takřka beze zbytku vybroušenými skvosty, které mají šanci zlidovět. Právě dialogy dokazují, že se Morávek s Budařem jako scenáristé dovedou okolo sebe dívat, dovedou v moři banality vystihnout tu banalitu charakteristickou a určující a ještě ji častokrát povýšit na vtip s pointou. Do třetice všeho dobrého a zlého pak určité disproporce panují i v hereckém obsazení. Jan Budař povětšinou až příliš tlačí na pilu, jako by nám chtěl ukázat, co všechno umí. Jeho Standa tak přichází o podstatnou část své naivní čistoty a mnohdy sklouzává až za samou hranici karikatury. Naopak ošklivka v podání Kateřiny Holánové se mnohem víc spoléhá na své oči a vnitřní planutí, její figura je tak mnohem věrohodnější a lidsky naléhavější a gesto, kterým se dokáže definitivně odstřihnout od své matky, patří k nejsilnějším okamžikům filmu. Miroslav Donutil (Český lev za Pasti, pasti, pastičky) uvnitř sebe zjevně sváděl velký boj a ač byla jeho snaha nepochybně upřímná a poctivá, nemůžu se zbavit dojmu, že jeho fenomenální technika se stále hůř propojuje se srdíčkem. Hrál naplno, používal pestrou škálu výrazových prostředků, ale ani na okamžik mě neodzbrojil, nevtáhl do svého zbabraného života neschopného herce a neschopného manžela. Podobně další hvězda Pavel Liška (nominace na České lvy za Návrat idiota a Divoké včely), formálně bezchybný ale bez vnitřního prožitku. Navíc mi jeho mluvka Honza až příliš splýval se sedmilhářem Vláďou Ptáčníkem z Pupenda. O to víc vyniká frustrovaná psycholožka Pavly Tomicové (Mrtvej brouk, Zatracení), která nakonec dokáže sama sobě odpustit, resp. ve své činorodosti v zásadě velmi smutná a tragická postava redaktorky Spáčilové v podání Simony Pekové (Zapomenuté světlo, Do nebíčka), která ještě zuby nehty neztrácí glanc v naději, že jí ještě není tolik, aby ji nemohlo potkat životní štěstí. Příjemně zdrženlivý a úsporný je ve svém projevu pak i Filip Rajmont (Začátek světa, Zatracení).

Přes všechny výtky však představuje Morávkova Nuda v Brně svěží závan do českého filmu: Překvapuje, baví a dojímá. A v neposlední řadě zavání příslibem velkého talentu.

P.S: Vladimír Morávek přišel o panictví roku 1984 ve vlaku někde za Vyškovem, Jan Budař v roce 1996 s Monikou S., která dnes pracuje jako manažerka brněnského Zetoru.

[Jaroslav Sedláček - cinema]