Modrý Samet
[Blue Velvet 1986]

She wore blue velvet...

...tak nějak začíná skladba, příjemně pomalá a nevtíravá, jež se prolíná jako leitmotiv celým filmem. Je to píseň, kterou je nucena v nějakém nočním podniku zpívat barová zpěvačka, vydíraná únosci svého syna a muže, chlápky, kteří to podle všeho nemají v hlavě zrovna v pořádku. Aby se však děj měl šanci rozvinout jiným směrem, než cestou k naprostému šílenství vydírané, musí se do všeho zamotat jedno lidské ucho, nalezené synkem majitele železářství, a skutečnost, že se onen synek zaplete jak s pološílenou ženou, tak s dcerou detektiva vyšetřujícího případ onoho ustřiženého ucha. To, co se děje na plátně, vyvolá přinejmenším úvahy o tom, co říkával pan Freud...

V Lynchově Modrém sametu je nahlíženo za zavřené dveře, do cizích životů a cizích strachů. Ačkoli násilí autor použil jako jeden z hlavních dějových prvků, už se mu nedaří - vzhledem k jeho filmařské minulosti - tolik šokovat. To však neubírá nic na faktu, že Modrý samet je absurditou svého děje stejně provokativní, jako ostatní „lynchoviny". Bizarnost se střídá s romantikou i černým humorem, člověku se kolikrát chce z promítacího sálu utéct pryč - zvědavost a touha vědět, „jak to vlastně je", mu v tom však spolehlivě zabrání.

Modrý samet je podobný, jako ostatní filmy Davida Lynche - podobný ve své schopnosti donutit člověka, aby o filmu přemýšlel ještě dlouho poté, co odejde z kina (samozřejmě s vědomím, že ke kloudnému výsledku stejně není možné se dobrat). Obávám se však, že ačkoli jsem se přinutila vstát po necelých čtyřech hodinách spánku, abych Lynche nepropásla, zanechal ve mně jeho film pocity poněkud rozporuplné, a tudíž silně ovlivňující vypovídací schopnost této recenze. Na druhou stranu - můžu se utěšovat alespoň tím, že stejně (anebo alespoň podobně) jako já na tom byli snad i další...

Jana Sobotková

David Lynch: Blue Velvet (Modrý samet)
USA 1986, 120 min
Hrají: Kyle MacLachlan, Isabella Rosselini, Ddennis Hopper, Laura Dern, Hope Lange, Dean Sickwell, Jack Nance, Brad