Město bohů
[City of God (God's Town) 2002]

Brazílie. Země fotbalu, samby a karnevalu. Romantické pláže, na nichž předvádějí svá dokonalá těla nejkrásnější ženy světa (Češky a Slovenky prominou) a kde od rána do večera trénují ti nejlepší míčoví kouzelníci - budoucí fotbalisté (tady se, doufám, nemusím nikomu omlouvat). Brazílie však není jen vyprodaná Maracaná a rozpálená Copacabana. Brazílie - to je především Rio.

Nad obrovskou jihoamerickou metropolí se vypíná slavná Cukrová homole. A na ní socha věčně žehnajícího Ježíše Krista, patrona pestrobarevného města v ústí imaginární "Lednové řeky". Města, jehož více než polovina obyvatel z celkového počtu 10 milionů žije v bídě a špíně rozlehlých slumů. Pavučina příbytků, pro které je přívlastek "lidský" poněkud svérázným eufemismem, obepíná centrum známé z pohledů a cestopisů ze všech stran. Jeden ze slumů, ten nejstarší pod Kristovým přímým dohledem, nese jméno Cidade de Deus - Boží město (v českém distribučním překladu poněkud nešťastně "Město bohů"). A v něm se miliony obyvatel každé ráno probouzejí do opravdového zápasu o holý život. O přežití v drsných podmínkách jež vytvořila sama civilizace.

Žít zde se musí umět. Vyhýbat se kulkám rozdováděných výrostků, nezkřížit cestu naštvanému pohledu drogového dealera. Žít zde, nekrást a nezabíjet je podivná anomálie, a podle režiséra filmu Fernanda Meirellese výrazně menšinová. Nebýt zločincem, zůstat neposkvrněný a vyhrabat se ze slumu je hrdinství. A jedním z hrdinů je malý kluk jménem Raketa (Alexandre Rodrigues).

Režiséři Meirelles a Lundová natočili životní příběh Rakety podle autobiografického románu Paula Linse, jenž ve své knize zachytil více než stovku příběhů z rodného "Božího města". Autoři do osudu chlapce (od dětství až po dospělost) projektují vývoj největšího z "favales", jak se místním slumům říká, od 60. po 80. léta. Život Rakety je přímo ovlivněn proměnami místní komunity i společnosti jako celku - jak rostou a umírají leadeři místních gangů, jak se dětské "bojůvky" proměňují v organizovaný stroj na zabíjení, mnohahlavého draka, jenž místo síry a ohně chrlí kilogramy olova. Dospívání hlavního hrdiny ovlivnil i přerod drogové scény od živelného marihuanového undergroundu k modernímu kokainovému průmyslu. Mnozí kamarádi, s nimiž Raketa vyrůstal, už nežijí, jiní (šťastnější?) získávají dealerské ostruhy a ti nejkrutější snují plány na ovládnutí celého Božího města.

Boží město už dávno vyrvala chudoba a násilí z rukou nejvyššího. Už si nikdo nevzpomene, že původně vzniklo jako sídliště pro oběti povodní (poučení pro naše experimentální urbanisty?), státní správa však myšlenku nedotáhla do konce. Ve slumu se nežije podle akademického práva, i policie střílí pokud možno dřív, než se zeptá. Přesto v něm žijí lidé, jejichž osudy stojí za zaznamenání i vaší pozornost.

Vedle Rakety, vypravěče, vás film seznámí s příběhem Malého Zé (Leandro Firmino da Hora), dříve Kostičky (Douglas Silva), od dětských začátků až na vrchol dealerské pyramidy. Raketa vypráví i osud Beného (Phelipe Haagensen), pravé ruky Zé a "nejslušnějšího gangstera ve městě". Svůj život si na plátně odžijí i konkurenti Mrkváč a Mané Pipka (Seu Jorge), jehož přerod ze "spořádaného" průvodčího v obávaného kriminálníka je obzvlášť pohnutý (na filmový výklad známého rčení o výjimce potvrzující pravidlo jen tak nezapomenu). Zkorumpovaní policisté, Raketův bratr Kačer, Hříva a celá Něžná trojka, ti všichni nezemřou dřív, než vystřílí nejeden zásobník. A nakonec Vejškrabci, banda spratků, kteří symbolizují hořkou budoucnost chudinského ghetta.

Město bohů je film, který si nezasluhuje vaší pozornost pouze díky tématu. Více než dvouhodinová podívaná kombinuje klasickou filmovou techniku s přepisem do digitálního formátu a zpátky, obrazová stylizace je proto patřičně syrová. Navzdory stopáži neklidná ruční kamera Césara Charlona a zběsilý střih Daniela Rezenda (dočkáte se i zmnožení pohledů kamery i děleného plátna) nepůsobí chaoticky, a když, tak velice účelně. Jak jinak než slůvkem chaos se dá popsat dospívání hocha s příliš měkkým srdcem v příliš drsném prostředí? Barvy odpovídají příslušné historické dekádě, hudba těží především z dobových hitů a působí jako kulisa, jež mnohokrát dopoví to, na co nestačí scénografie.

Navíc jsou všechny postavy výborně zahrané. Více než stovka protagonistů vzešla z rozsáhlého konkurzu mezi neherci vybranými z autentického prostředí "favales". Musím přiznat, že jsem tuto informaci vyčetl z materiálů distributora, protože jsem žádného "neherce" nepoznal (což je pochopitelné, chtěl jsem jen velice neobratně říci, že všichni podávají naprosto profesionální výkon :-). Fascinace autentickými výkony může být do určité míry způsobená neznalostí latinskoamerického herectví, jehož výraz je podstatně odlišný od evropského a (někdy) severoamerického. Ale je zcela zbytečné vrtat se v castingu, protože herci jsou opravdoví a jednoduše skvělí.

Město bohů je filmový zážitek. Jiný než třeba oceňovaná Hlavní nádraží (r. Walter Salles, 1998), drsnější a, řekl bych, současnější. Město bohů nehraje ve veselém rytmu karnevalové samby, ale spíš v syrovém, hutném metalu slavné Sepultury. Město bohů je jedna z tváří Brazílie - a není to tvář aspirantky na titul Miss World, nýbrž vrásčitá a předčasně zestárlá tvář pouliční šlapky. Rozhodnete-li se jí poznat blíž, a strávíte s ní 135 minut v přítmí kinosálu, rozhodně nebudete litovat. Přece jen jde, na rozdíl od osobní návštěvy Božího města, o obcování zcela bezpečné.

[Matej Šišolák - Filmweb]

Město bohů (Cidade de Deus); Režie: Fernando Meirelles (spolurežie Kátia Lundová); Scénář: Bráulio Mantovani, Paulo Lins; Hudba: Ed Cortes, Antonio Pinto; Hrají: Alexandre Rodrigues, Matheus, Leandro Firmino da Hora, Phelipe Haagensen...; Stopáž: 135 minut; Datum CZ premiéry: 10. července 2003



------------------jiná



Impresionistická freska vyvedená v těch nejsmutnějších barvách a zároveň renesance brazilského filmu– dva přívlastky charakterizující film, jenž provokuje i děsí. Brazilsko-francouzský snímek Město bohů (Cidade de Deus), r.Fernando Meirelles a Kátia Lund) byl uveden mimo soutěž na festivalu v Cannes minulý rok a již tam vyvolal polemické reakce. V samotné Brazílii vyprovokoval k činnosti odpovědné úřady, které začaly řešit problémy chudinské čtvrti v Riu de Janeiru. Film byl natočen podle románu Paula Linse, který v této části Ria vyrostl. Právě historie čtvrti, přezdívané “boží město“, je hlavním tématem filmu, který by mohl být moderní verzí dnes již klasického díla brazilského filmu Pixote, zákon nejslabšího (Hector Babenco, 1980).

Na konci 60. let vypukla v Brazílii vlna poněkud divoké urbanizace, která dala vzniknout i božímu městu. Závratnou rychlostí se zde začaly objevovat gangy drogových dealerů a mafií. Vláda se snažila bojovat s rostoucí kriminalizací čtvrti a obyvatel v ní žijících. Policie se nejdříve pokoušela udržovat zde zákon a zasahovat alespoň proti drobným zlodějíčkům, jejichž oblíbeným sportem bylo přepadávat nákladní auta rozvážející plyn. Během několika mála let se policie již neodvažovala do tohoto státu ve státě vstoupit jinak než v obrněných vozech, chápáno s trochou nadsázky.

Chlapec přezdívaný “raketa“ je hlavním protagonistou ságy města bohů. Byl svědkem období rozkvětu gangů, počínaje “něžným triem“ (jehož členem byl i jeho starší bratr), i jejich úpadku. Nejhrůznější na celé situaci bylo a je, že jádra těchto gangů jsou děti. Příběh filmu je rozdělen do několika desetiletí, která mapují postupnou degradaci čtvrti vrcholící válkou mezi gangy. Děti se mezi sebou zabíjejí z chladnokrevnou samozřejmostí a nejmladší oběti jsou staré 7-9 let. Raketa nás seznamuje i s ostatními chlapci a svým komentářem vlastně provází celým filmem. Zpočátku je jeho jedinou starostí získat přízeň krásné Angeliky a stát se fotografem, což není vůbec snadné, když vaši přátelé a sousedé padají jako mouchy pod palbou “místních strážců pořádku“. S příchodem drog definitivně umírá naděje a začíná období bratrovražedných bojů.

Po formální stránce se projevuje zkušenost režisérů s natáčením reklam. Kamera je neustále roztřesená, záběry krátké rytmické. Scény pouličních přestřelek občas připomínají televizní zpravodajství a vůbec vyprávění působí příliš vyumělkovaně. Nicméně estetická stránka, kterou si režiséři vybrali, je naprosto adekvátní.

Každé desetiletí má své barvy, svůj rytmus, svou hudbu, svůj humor i svůj specifický druh slepého násilí, které se bohužel neustále zdokonaluje. Vyprávění je rozděleno mezi komentář Rakety a flashbacky. Filmová kritika v Cannes často psala, že film vypadá jako Scorsese, který se nechal příliš ovlivnit Tarantinem.

Můj osobní názor je, že Meirelles a Lund(ová) nechtěli vzdát hold nějakém stylu, ale prostě jen vyzkoušeli nový způsob, jak pojednat společensky závažné téma, udělat z něj velkolepou podívanou a přitom ho nezneužít. Film vás bezpochyby dostane a to především díky tématu. Tato sociální kronika je otřesnou zprávou o stavu věcí v mnoha latinskoamerických zemích a možná nejen tam.

Dětská kriminalita, negramotnost, nezaměstnanost, bída, zoufalství a naprostá absence rodičů jsou každodenní součástí malých/mladistvých zločinců, kterým může být 7 nebo 25. Zdá se neuvěřitelné, že ve 21.století mohou existovat na naší planetě místa tak děsivě prosta štěstí. A právě autenticita filmu umocněná nejen kamerou, dialogy ale v neposlední řadě i dětskými herci, kteří v naprosté většině pochází z různých chudinských čtvrtí a hrají sami sebe, má zásadní vliv na celkový dojem z filmu.

Bezpochyby největším trumfem snímku je pro diváka vědomí, že všechny zobrazené hrůzy se skutečně staly. V každém případě snášíte-li špatně pohled na mrtvé děti, tak se tomuto filmu raději vyhněte.

[David Čeněk - dokina]