Loupež po italsku
[The Italian Job 2003]

Geniální zločinci, zlaté cihly a malá autíčka v dopravní zácpě.

Na světě je další akčně laděná kriminální komedie. Podobných vznikly v euroamerickém regionu za posledních čtyřicet let možná stovky. Nová verze Loupeže po italsku (původně ji v roce 1969 natočil Peter Collinson) má přesto na současném trhu své místo. Ačkoli struktura filmu není ve svém žánru nijak novátorská (s originalitou jsou na tom anglosaské gangsterky z devadesátých let lépe), má nad očekávání hluboký společenský záběr. Původní scénář Troye Kennedyho Martina přepracovali manželé Donna a Wayne Powersovi, režie se chopil F. Gary Gray, který se narodil pravděpodobně někdy kolem premiéry Collinsonova snímku.

Struktura příběhu odborníka v oboru patrně nezaskočí (tím méně toho, kdo viděl originál). John Bridger, postarší noblesní gangster, uskutečňuje poslední akci v životě. V čele týmu pěti o generaci mladších kolegů se zmocňuje trezoru plného zlata v Benátkách. Rafinovaný plán zahrnující první člunovou honičku v benátských kanálech se podaří realizovat až k oslavnému přípitku, pak se drátky lehce zadrhnou. Zrada jednoho z členů týmu Stevea stojí Johna život. Steve se domnívá,že zlikvidoval i ostatní, ale dochází k dalšímu setkání. Stane se tak ve chvíli, kdy se okradení snaží ukradený lup znovu získat, tentokrát obohaceni o přítomnost Bridgerovy dcery Stelly, policejní specialistky na otevírání trezorů. Jde jim více o princip než o touhu zbohatnout. Odplata je precizně vymyšlená a dokonalá, ale také hravá, elegantní a nenásilná. Výsledkem je hackerské narušení policejního dopravního systému v Los Angeles, honička obrněných transportérů se třemi vozy MINI, milostná zápletka a nezbytný happy end.

Herecké obsazení snímku je dobré, v každém případě profesionální a trefné. Herci však nepřidávají více než předepisuje scénář. Přirozené charisma Donalda Sutherlanda by mohlo být přirozenější, Mark Wahlberg by mohl ubrat na své image „a lá Mirek Dušín“ a na Charlize Theronové je vidět, že je zvyklá se realizovat spíše v serióznějších žánrech. Výjimkou je Seth Green, který je se svou postavou poťouchlého počítačového hackera naprosto sžitý, více prostoru by bývali zasloužili i šarmantní intrikář Jason Statham a Mos Def v roli „mišpulínského“ vynálezce.

Loupež po italsku do nadprůměru ve svém žánru staví v první řadě scénář. Manželé Powersovi se k původní verzi zachovali uctivě, na remake dost neobvykle v souladu s původním duchem předlohy. Přistupovali k ní s obdivuhodným citem pro zachování důležitého a šikovně zasadili děj do současnosti. Na hlavní dějové zápletce se příliš nezměnilo. Honičky jsou originální (vodní, barcelonská, nebo s MINI vozidly v prostorách podzemní dráhy), společensky aktuální je i forma, jakou je nabourán dopravní systém ve městě.

Do kin přichází film, který splňuje všechna kritéria inteligentní zábavy s trochou napětí, je výborným prostředkem na pročištění mysli. Nemá ambice konkurovat nezávislým gangsterkám ani hypermoderní akčnosti snímkům jako Matrix. Je jen dobře odvedeným remakem něčeho, co se už jednou povedlo. A to je v současném světě nových verzí starých kvalit jev dost vzácný a výjimečný.

[Hynek Just - tiscali]



-------------------jiná



Byla to geniálně připravená akce. Starý zkušený kasař John (Donald Sutherland) ji vymyslel se dvěma mladíky – Charliem a Stevem (Mark Wahlberg, Edward Norton). Vypomohlo pár dalších „mistrů svého oboru“ a Benátky byly najednou o hromadu zlata chudší. Všichni už si plánovali, co úžasného si za svůj podíl koupí, ale s jednou věcí nepočítali: se Stevem.
Ten došel k názoru, že pro něj bude ekonomicky výhodnější, když si nechá celý lup pro sebe a ostatní zlikviduje. Vyšlo mu to jen částečně. Získal lup, zlikvidoval Johna, ovšem většina ostatních přežila.

V tuto chvíli (asi 20 minut po svém začátku) přestává mít děj filmu Loupež po italsku cokoliv společného s Itálií a přesouvá se do USA, kde Charlie a ostatní přeživší plánují pomstu. Za pomoci Johnovy dcery Stelly (Charlize Theronová) a několika nových „spolupracovníků“ se rozhodnou získat od Steva zlato zpět. Loupež po italsku je remakem stejnojmenného snímku s Michaelem Cainem z roku 1969, ale má s ním společného pravděpodobně jen to, že se v obou vyskytuje složitý plán a automobily Mini Cooper. Ano, tato roztomilá autíčka jsou součástí ďábelsky promyšleného plánu, jehož realizace jsem se při sledování filmu nemohl dočkat, a tudíž jsem byl poněkud rozladěn, když se po dlouhých přípravách vůbec neuskutečnil a já musel čekat, až se vymyslí a uskuteční plán náhradní.

Není žádným tajemstvím, že Edward Norton v tomto filmu hrál proti své vůli, pouze proto, že to měl zaneseno v jakési komplikované smlouvě. Bohužel, podobným dojmem působí nejen valná většina ostatních herců, ale také mnozí z tvůrců včetně režiséra F. Garyho Graye (Vyjednavač, Osamělý mstitel).

Film se vleče nepříliš svižným tempem, aniž bychom cítili nějaké napětí (nebo jiné vztahy) mezi hrdiny. Pokud měl být výsledkem inteligentní thriller ve stylu Kdo s koho nebo Poslední loupeže, záměr nevyšel a je na pováženou, že ani ona očekávaná superhonička miniautíček (mj. v metru a v kanalizaci) není nijak úžasná (a i kdyby byla, je příliš krátká). Zůstává pouze buddy movie se stoprocentně archetypálními postavičkami (černý nahluchlý odborník na výbušniny, závodník-sukničkář, mladý praštěný hacker), kteří občas mají vtipné hlášky. Na téměř dvouhodinový film s takovou plejádou hvězd je to zpropadeně málo. Nejenže se Loupež po italsku nemůže měřit s chytřejšími thrillery posledních let, ale dokonce mě při jejím sledování napadlo, o kolik lépe jsem se bavil při 60 sekundách. Nebylo mi z toho veselo...

[František Fuka - cinema]