Krásná pokojská
[Maid in Manhattan 2002]

Žila byla jedna hezká, hodná, ale chudá dívka, která potkala svého prince právě ve chvíli, kdy na sobě poprvé v životě měla krásné, drahé šaty. Princ se do ní na první pohled zamiloval a dívka měla rázem těžkou hlavu z toho, co se stane, až se princ dozví, že je jen obyčejnou služebnou. Něco vám to připomíná? Správně, romantická komedie Krásná pokojská je soudobou variací pohádky o Popelce, situovanou do luxusního newyorského hotelu. Popelka se jmenuje Marisa, je svobodnou matkou portorikánského původu a pracuje jako pokojská. Princ je republikánský politik a žhavý kandidát na místo senátora Chris Marshall. Jejich první setkání není zrovna romantické. Chris si jde ulevit na toaletu ve svém hotelovém apartmá a nevšimne si, že tam Marisa zrovna urovnává přinesené ručníky.

Druhé kolo už je podstatně slibnější: Chris vstoupí do sousedního apartmá, obývaného afektovanou bohatou nánou Caroline, zrovna ve chvíli, kdy si Marisa tajně zkouší Carolinin kostým za pět tisíc dolarů. Princ je okouzlen a Popelka, její syn Ty ani kolegyně, která to všechno spískala, mu neprozradí, jak se věci skutečně mají. Marisa neodolá Chrisovu pozvání na společnou procházku a pak už jsou oba ztraceni. Jejich lásce však stojí v cestě nejen odlišné sociální postavení, ale také Chrisův osobní tajemník a volební manažer v jedné osobě, všetečný bulvární tisk a Marisina šance na povýšení v hierarchii hotelového personálu. Marisa se proto rozhodne vztah ukončit, její útěk z plesu se jí však nepodaří tak, jak očekávala…

Představitel hlavní mužské role Ralph Fiennes je jedním z nejvýraznějších herců posledního desetiletí (Schindlerův seznam, Anglický pacient). Většinou však hraje rozpolcené postavy zmítané vášněmi. V romantické komedii se objevil poprvé a své role se zhostil se střídavými úspěchy. Pasáže, ve kterých se svobodomyslný senátorský kandidát snaží vymanit z nepřetržitého dozoru tajemníka Jerryho (ve skvělém podání Stanley Tucciho), zvládl Fiennes s přehledem a vtipem. Méně přesvědčivý už je při dlouhých zamilovaných pohledech směrem ke své vyvolené. Také výkon Jennifer Lopezové má dvě stránky. Navzdory tomu, že je dosud spíše pokládána za popovou hvězdičku než za herečku, působí Lopezová překvapivě přirozeně zejména jako matka nadprůměrně inteligentního Tye. Vydařené jsou také spiklenecké scénky s ostatními zaměstnanci hotelu. Také ona však ztrácí přesvědčivost ve scénách se svým princem. Mezi hlavními hrdiny to navzdory scénáři nejiskří, a dlouhé zasněné pohledy na tom mnoho nespraví.

Krásná pokojská je další z řady romantických komedií, které vás ničím nepřekvapí, neurazí ani nenadchnou. Má své silné stránky v podobě několika opravdu vydařených hotelových scén, ale také výrazné slabiny, z nichž za největší považuji bezbarvý vztah mezi hlavními hrdiny a zbytečný epilog ve stylu „o rok později“.

[Michaela Klečková - tiscali]

Námět: Edmond Dantes. Scénář: Kevin Wade. Režie: Wayne Wang. Produkce: Elaine Goldsmith-Thomasová, Deborah Schindlerová, Paul Schiff. Vedoucí výroby: Charles Newirth, Benny Medina. Kamera: Karl Walter Lindenlaub. Výtvarník: Jane Muskyová. Střih: Craig McKay. Kostýmy: Albert Wolsky. Hudba: Alan Silvestri. Hrají: Jennifer Lopezová (Marisa), Ralph Fiennes (Christopher Marshall), Natasha Richardsonová (Caroline), Stanley Tucci (Jerry), Tyler Garcia Posey (Ty), Frances Conroyová (Paula), Chris Eigeman (John), Amy Sedarisová (Rachel), Marissa Matroneová (Stephanie), Priscilla Lopezová (matka), Bob Hoskins (Lionel Bloch) a další. Barevný, 107 minut. Dolby digital. České podtitulky. USA 2002. Distribuce v ČR: Falcon. Premiéra v ČR: 5. června 2003.



------------------jiná



Mám ráda romantické komedie. Ve světě, jehož víra v happy end je rozleptávána rozvodovými statistikami, knihami dr. Plzáka (a po jisté době i vlastní trpkou zkušeností), jsou neškodně blahodárnou útěchou, po níž se usíná lépe než po třech sklenicích absintu. Mám ráda romantické komedie – a to zejména tehdy, jsou-li při věrnosti neměnně daným schématům navíc i duchaplné, inteligentní a skutečně romantické.

Krásná pokojská taková chvílemi je, většinou však není. Začněme pozitivně tím, kdy je. Jak dobře známo, kvalita (nejen) tohoto žánru je dána a) vstupními daty a při nezpochybnitelném finále pak zejména za b) cestou, která k němu vede. Pokud jde o vstupní data, pak je situace ještě poměrně nadějná. Scénář Kevina Wadea se bez rozpaků hlásí k pramáti všech romancí, k Popelce, a staví partnery do hry v přesné variaci na klasickou pohádku. Ona uklízí v luxusním manhattanském hotelu, on je nadějný politik, kráčející ve stopách svého otce vstříc postu senátora. K protnutí jejich světů pak dojde díky šatům, které ovšem Popelka, resp. Marisa, nevydloubne z oříšku, ale vypůjčí si je ze skříně jednoho z hotelových hostí, afektované krasavice středního věku Caroline. Úlitbou soudobé korektnosti je nepochybně fakt, že Marisa je o půl tónu tmavší než běžná „anglosaská protestantka“, mimoto svobodná matka, navíc s ambicemi neskončit u prachovky a vysavače, ale vstoupit jednoho dne do hotelového managementu. Nic proti tomu.

Poněkud na suchu se ovšem ocitáme ve chvíli, kdy se má zápletka skutečně zauzlit, totiž tehdy, když skončí idylická procházka převlečené Marisy a zjevně okouzleného Chrise. Do happy endu zbývá ještě dobře hodina, během níž je jednak nutno základní nedorozumění nejen udržet, ale navíc to udělat vynalézavě. Za zmínku v tomto ohledu stojí snad jen dvě scény – totiž ta, kdy je Marisa nucena obsluhovat Chrise při obědě s Caroline, a pak nezbytná scéna plesu (v tomto případě jakési charitativní akce), jíž navíc předchází roztomilé hotelové spiknutí, kdy se všechny místní butiky složí, aby Marisu vypravily v luxusním balení, a kdy zazní ona klíčová věta: Dnes večer prožíváš sen nás všech. Co dál? Prchavé pokusy využít vstupních dat – tedy přítomnost bulvárního tisku, jeho politicky povrchní zájem o chudinské čtvrti versus její reálná zkušenost s týmž... Všechno je v zásadě na svém místě, jen to bohužel příliš nefunguje. Za prvé proto, že je-li hlavní překážkou happy endu příslušnost hrdinů k opačným stranám sociální barikády, pak na nich skutečně musejí stát, jenomže zatímco Marisa je zapáleně uvědomělou příslušnicí své třídy, Chris je naopak zcela v pohodě, a dotkne-li se ho při odhalení pravdy něco, pak ne Marisino postavení, ale fakt, že mu lhala. Což, domnívám se, je spíše věcí charakteru než majetkových poměrů a politického názoru. A navíc – celé to postrádá švih, rafinovanost a spád. Plus onen milimetr sebeironického odstupu, bez nějž se daný žánr v dnešní cynické době neobejde a jen díky němuž (možná trochu paradoxně) jsme schopni si oné nepravděpodobné romantiky skutečně užít a odpustit sami sobě závěrečnou slzu dojetí. Wangova režie celé věci příliš nepomáhá, protože je pohříchu velmi přímočará a konvenční, s větším smyslem pro vyznění občasného gagu než romantické lyriky. A aby byl výčet proher úplný, musím se zmínit o ústředním páru, v němž rozhodně větší herecký potenciál a menší možnosti měl Ralph Fiennes – protože stejně jako se o princův charakter a problémy nezajímala pohádka, přehlíží je i Wangův film. Celé je to o Popelce, ovšem charizma Jennifer Lopezové je v daném žánru podobně „pronikavé“ jako v případě rodinného dramatu (Dost). Vzhledem k tomu, že je po celou dobu spíše ambiciózní portorickou svobodnou matkou než nesměle zamilovanou ženou, ona nepostižitelná věc, zvaná chemie, je přímo úměrná bodu mrazu. Takže nakonec jediné, co si z celého filmu odnesete, bude pravděpodobně vzpomínka na dvě vedlejší postavy – Chrisova zoufalého tajemníka Jerryho (Stanley Tucci) a zejména Marisina mentora, otcovsky důstojného komorníka Lionela (Bob Hoskins). Což se mi nezdá dost.

[Iva Hejlíčková - cinema]