Kill Bill
[Kill Bill: Vol. 1 2003]

Kde jsou ty časy, kdy se Quentin Tarantino pohyboval v nízkorozpočtové třídě! Kde jsou ty časy, kdy při psaní scénářů vycházel nejenom z filmů, ale i z knih, ze svých osobních zážitků a ze znalostí herecké profese, jež nabyl v divadelních kurzech! Kde jsou ty časy, kdy mu hotový scénář sice umožňoval improvizaci při natáčení, ale v zásadě poskytoval nejen pevná režijní vodítka, ale mohl fungovat i jako samostatné literární dílo! Kde jsou ty časy, kdy se jméno Tarantino spojovalo s postmodernistickou revizí gangsterského žánru a tarantinovský trademark většina fanoušků spatřovala ve způsobů mluvy jeho filmových postav!

No, mohl bych vám říct, kde ty časy a kytky jsou, ale to bych musel mluvit jako nějaký Reservoir Dog.

Kill Bill je relativně drahý film (55 milionů za Volume 1 i 2), víc než scénář s dialogy je u něj pro výsledný efekt na plátně důležitý storyboard a dlouhé choreografické zkoušky na place, a hlavním trademarkem se stalo něco, čeho sice v předchozích Tarantinových filmech nebylo málo, ale zdaleka ne tolik jako tady: krev.

Uznáváme-li právo jedince na vývoj, tak bychom se i při pohledu na výše uvedené změny, měli vyhnout řečem o zradě nezávislého filmu, vítězství stylu nad podstatou či pseudoumělecké masturbaci.

Tarantino jistě je stále módou (nyní trochu uměle vyhnanou reklamní kampaní), což o něm do značné míry znemožňuje mluvit v jiných než obchodních termínech, ale pořád mu zůstává něco, čeho je nutné si za každých okolností cenit.

Ať se na to díváme jakkoli, to, že mu velké studio umožnilo natočit si Kill Billa zcela podle svých představ, znamená, že skutečně svobodný autorský film ve Spojených státech stále žije. I kdyby šlo ze strany studia jen o to, dostat lidi za dvojí peníze na jeden dlouhatánský film, pořád to nic neumenšuje na faktu, že si Miramax pěstuje a chrání svého autora a považuje ho za natolik výjimečnou osobnost, že by byl zločin jeho díla krátit a upravovat na míru „běžnému vkusu“. A dokonce tuhle šílenost chtějí poslat do nominací na Oscary!

Člověk si samozřejmě klade otázky, co asi může být tak geniálního na víc jak tříhodinovém snímku o bývalé nájemné vražedkyni, která je na vlastní svatbě postřelena svými kolegy, po čtyřech letech se probere z kómatu a rozhodne se pomstít.

Zkuste si ale v duchu přeříct zápletky ostatních Tarantinových filmů a nebudete na tom s béčkovitou absurditou o moc lépe. Kouzlo těchto příběhů spočívá ve způsobu vyprávění; příběh coby chronologii událostí si tu skládáme s mnohem větším rozumovým a fantazijním zapojením než u jiných filmů. Tarantinův opakovaný vyprávěcí trik je založen na tom, že u něj nejprve přicházejí odpovědi a teprve pak otázky. Klasické vyprávění nejprve nastolí překážky a dilemata, naznačí počáteční tajemství k řešení a vytyčí cíle, které je nutné dosáhnout, a postupně se snaží všechny problémy vyřešit a uzavřít; zaplnit bílá místa a nevyvolávat nejistotu. Tarantino vás ovšem na počátku seznámí s typizovanými postavami, provádějící klišovité žánrové úkony (vraždy, loupeže atd.), ale na konci vás ponechá v nejednoznačnosti, která vyvolává úsměv na rtech i vnitřní znepokojení.

A nejinak je tomu i u Kill Billa. Dostáváme dvoudílný film, rozdělený do deseti kapitol (včetně jedné animované), kde se střídají prostředí a časová údobí. Hlavní linie je možná jednoduchoučká (alespoň se to tak zdá), jenže, jak říká mistr Hattori Hanzo, cesta pomsty nikdy není přímá, ale klikatí se tak, až se najednou ztratíme v lese plném stromů, které zastíní původní cíl.

Přeskakování v čase děje i mezi styly nakonec taky ústí v jistou ztrátu - pořád nevíme, zda Tarantino projevuje nebývalou odvahu a víru v diváky nebo zda už jde o prostý výsměch nejenom filmovým konvencím, ale i jakémukoli očekávání. Tuto záležitost ale nehodlám řešit, protože z dosavadní půlky vyprávění (tj. pěti kapitol) nelze vyvodit žádný definitivní soud. Bohatě stačí brát Kill Billa jako unikátní žánrový experiment. Kdyby nebyl nic jiného, místo v dějinách kinematografie má jisté.

Jestliže Pulp Fiction Tarantino nazval spaghetti westernem, vyprávěným v rock´n´rollovém stylu, pak Kill Bill je zase samurajským filmem ve spaghetti westernovém stylu.

Nemám tu sice místo na podrobnější historický rozbor, ale je mimořádně zajímavé, že japonské samurajské filmy a spaghetti westerny na sebe měly prokazatelně dlouhodobý vzájemný vliv. (Debut Sergia Leoneho Pro hrst dolarů vznikl jako remake Kurosawovy Tělesné stráže alias Yojimba, a pozdější Leoneho práce Tenkrát na Západě ustavila vizuální vzorce pro populární samurajskou sérii Lone Wolf and the Cub alias Okami.) Tarantinův přínos je, že on tyto afinity pochopil a v Kill Billovi provedl cílenou syntézu obou žánrových světů. Spojení morriconeovských popěvků s blyštivými čepelemi katan dodává filmu specifickou multikulturní poetiku. Ostatně, předpona multi- tu hraje roli i v dalším směru.

Tarantinův výrok o tom, že chtěl, aby to vypadalo jako by se hrdinka pohybovala v multiplexu, v němž se promítají žánry, které má rád, se opravdu naplňuje v podobě, jakou mohou nejspíš pořádně ocenit jen obyvatelé těch států, kde jsou zvyklí na maximálně širokou škálu filmů uváděných v kinech a kde mají videopůjčovny nabízející sortiment nejenom z posledních dvou desetiletí. Česko do této zóny bohužel nepatří, a jestli z nějakých důvodů Kill Bill u nás nebude mít nadšený ohlas, pak to může být také proto, že úroveň obeznámenosti se světovou kinematografií je zde velmi slabá.

Killbillovská procházka krvavou žánrovou zahradou obsahuje neuvěřitelné množství odkazů a interních vtípků, že se ani neodvažuju odhadovat, kolik procent z nich jsem vychytal, a to i přes svou enormní zálibu přesně v tom druhu produkce, který Tarantino tematizuje. Bruceleeovskou žlutočernou kombinézou, kterou nosí Uma Thurman, a osobní přítomností japonské legendy Sonnyho Chiby, o němž se hodně mluvilo v Pravdivé romanci, to totiž pouze začíná.

Rozhodně bych ale nechal stranou dohady, jak moc velký byl vliv souboje Nea se stovkou ex-agentů Smithů na souboj „Nevěsty“ s osmaosmdesáti členy yakuzy. Kromě schématu One-On-Many, které určuje jistou choreografickou taktiku, a základního kontrastu žluté a černé barvy, jsou nabíledni už jenom odchylky. Právě na této scéně lze demonstrovat, že Tarantino sice nepochybně jede na módní vlně filmů s bojovým uměním, ale způsob, jakým se v ní pohybuje, nelze nazvat jinak než plaváním proti proudu.

Dlouholetí fanoušci kung-fu filmů či diváci, kteří nedávno objevili matrixovské wire-fu a žánr wu-xia v Tygrovi a drakovi a Hrdinovi , budou nejspíš překvapeni, že Volume 1 neobsahuje ani šňupku kung-fu a celý je postaven výhradně na samurajském umění meče, což má na stylizaci filmu dva zásadní následky. Tím prvním je comicsově přepísknutá krvavost, která takřka dosahuje úrovně splatterpunku Braindead a pamětníkům v některých chvílích možná vytane na mysli legendární scéna z Muže z Acapulca, v níž ztepilý Bob Saint-Clair uniká plavnými skoky šelmy z Karpofova doupěte a za ním se po schodech řinou peřeje červené tekutiny. V Kill Billovi ale krev vypadá podstatně realističtěji, kvůli čemuž ovšem v jednu chvíli obraz přejde do černobílé redukce, aby nedráždil cenzory (a naopak podráždil senzory).

Druhým důsledkem volby samurajské báze prvního dílu je celkový způsob vedení akce. Choreograf Yuen Woo-Ping, čelní představitel nové vlny kung-fu filmů, tu vlastně musel napodobovat svého staršího kolegu ze 70. let Cheh Changa a podřídit se také samurajsko-westernové kompozici boje, v níž je důležitá hlavně výměna pohledů, čekání a náhlé pointy-exploze násilí, vrcholící gestem „dokonané práce“, skoro až jakousi divadelní pózou. Systém čekání, chození okolo a nečekaného výbuchu tvoří i jednu část Tarantinovy metody vedení vyprávění. Můžeme jenom hádat, zda v druhém díle využije i svou druhou stránku, totiž rychlopalně navazující dialogy, které by mohly být dobrým ekvivalentem stejně plynule a rychle koncipovaných soubojů kung-fu. A těch se nepochybně dočkáme, protože hlavním akčním dějištěm Volume 2 už nebude Japonsko, ale Čína.

Tarantino každopádně pojímá bojová umění pohledem Zápaďana; vytváří mišmaš různých znaků a není pro něj důležitá čistota provedení akce. Nečekejte, že Uma Thurmanová po třech měsících cvičení předvede o mnoho tříd úžasnější výkon, než svého času Pam Grierová v blaxpoitation filmech.

Krása tohoto revivalu 70. let stojí hodně na práci lidí, kteří nejsou v záběru. Nádherná kamera Roberta Richardsona vyniká ve všech směrech, od volby barev přes používání širokých záběrů až po neefektní snímání v dlouhých statických plánech nebo dlouhých jízdách. Je vyložená slast sledovat obrazy, o nichž víte, že během vteřiny či dvou nezmizí a že v nich to chybějící a neviděné na „druhé straně“ možná zůstane utajeno a přenecháno vaší představivosti. (Ústředního padoucha Billa tak ve Volume 1 neuvidíme, stejně jako neuvidíme bosse Marselluse v první půli Pulp Fiction, přestože se všechno děje kvůli němu.) Montáž uměřeně ponechává prostor hercům a v nedialogových scénách účelně využívá méně vídané techniky dělení plátna či dvojexpozice. Ořezání obrazového pole do detailů i makrodetailů je vždy významové a dává k objevení svět z nové perspektivy. Kill Bill rozhodně nepatří k blikavým nesmyslům, jaké Hollywood v posledních pár let chrlí po desítkách.

O skvělém castingu a volbě náladotvorné hudby, upřednostňujících letitost před efektností mládí, se ani nebudu rozepisovat. U Tarantina jsou tyto prvky samozřejmostí, stejně jako odbočky v dialozích a vyprávění ve vyprávění.

Vážné problémy nastávají s otevřeností díla a jeho rozseknutím ve dví. Kill Bill je zatím nejzazším pokusem o rozbití pevné struktury příběhu, jaký si nějaké studio dovolilo vrhnout do masového oběhu. Pojem „cut“ (střih, useknutí, rozsekání na kousky) se tu nevztahuje jenom k tomu, co provádí „Nevěsta“ s protivníky, ale i k tomu, jak nakládá autor se svým dílem a s diváckou pozorností.

Oddělení prvního dílu od druhého mezerou čtyř měsíců u Kill Billa vyznívá mnohem palčivěji než u Matrixu Reloaded, protože ke konci Tarantino teprve naťukne první dilema v zápletce. Zatímco Reloaded ukázal původní matrixovský příběh v širší perspektivě, zaplnil původní kauzální díry a umožnil rozumně spekulovat o dvou až třech možných variantách vývoje, u Kill Billa zatím přesně nevysvítá, co se může „zklikatit“ a jakým způsobem by se mohla „Nevěstina“ motivace k pomstě zrelativizovat. Jisté je, že pro nic za nic tam ale ty kapitoly proházené nejsou. Metoda změněného pořadí odpovědí a otázek platí i zde. Alespoň tedy nevěřím, že by Tarantino riskoval veškerou svou pověst a jenom samoúčelně zamíchal v klobouku odlišně stylizované segmenty.

Před vyřknutím závěrečného, i když váhavého ortelu, o tom, co je Kill Bill zač, bych se ještě vrátil k porovnávání s Matrixem. Problém trilogie Matrix spočívá v tom, že u ní dosud není (a možná nikdy nebude) jasné, zda jde o „film“ nebo „movie“: dílo s hlubším smyslem, nebo jen zábavný biják. Obojakost Matrixu je nepříjemně matoucí, se zařazením Kill Billa ovšem není sebemenších pochyb.

V oblasti „movies“ letos zkrátka nemá konkurenci. Takřka všem čistě zábavným filmům tohoto roku zoufale chybí autorský styl a s nimi propracované a koncepčně dávkované formální dominanty. Jsou to tak zaměnitelné, povrchní, vyprchávající nebo až prvoplánově agresivní dílka, že se jejich takřka jediným způsobem diváckého příjmu stává naprosté otupení mysli před i po zhlédnutí.

Kill Bill toto všechno doslova a do písmene hravě překonává, poněvadž dokazuje, že i nezávazná blbina může poskytovat stejně komplexní estetické kvality jako umělecké dílo „vyšších kulturních sfér“. Obviňovat poslední tarantinovku z toho, že je na rozdíl od smutně realistické a dospělé Jackie Brownové pouhou žánrovou hříčkou, postrádá smysl. Nepodceňujte pestrost a sofistikovanost brakového univerza!

Jediné, co prvnímu dílu chybí k dokonalosti, je tudíž díl druhý. Zatím je to jen přehlídka Tarantinovy „filmové sečtělosti“ a brilantního zvládnutí technických fíglů. Ale pokud bude Volume 2 fotogenicky stejně úchvatné jako Volume 1 a naplno rozvine zatím jen načrtnutý emoční potenciál postav (a ten tam je), pak už Tarantinovým opusem magnum přestane být Pulp Fiction. Na to vemte meč.

Zatím fuckin´ good. Ale běda ti, Quentine, jestli Volume 2 nedotáhne všechno do konce a nebude v něm stejně cool kung-fu jako je cool samurajská řežba ve Volume 1.

[Kamil Fila - filmpub]

Kill Bill; USA 2003, Titulky; Distribuce v ČR: Bioscop, V kinech od: 10.10. 2003; Režie: Quentin Tarantino Scénář: Quentin Tarantino Hudba: RZA Hrají: Uma Thurman, David Carradine, Lucy Liu, Michael Madsen, Sonny Chiba.


---------------jiná


Nevěsta (Uma Thurmanová) bývala kdysi Černou mambou, členkou zabijáckého komanda pro nás zatím tajemného Billa. Pak se s ním ale rozešla. A evidentně ne v dobrém, protože bývalí přátelé se jednoho dne objevili na její svatbě, všechny zmasakrovali a sám Bill ženě vpálil kulku do hlavy. Ta se po čtyřech letech probrala z kómatu a o první letmou dvojnásobnou vraždu později se vydala na cestu za pomstou, která, jak víme z úvodního titulku, „je pokrm, který nejlépe podáváme za studena“.
Tenhle citát možná vypadá jako nějaká hluboká čínská moudrost – a pak se dozvíme, že jde o „staré klingonské přísloví“. Už od začátku nám tak po šesti letech se navrátivší popkulturní čáryfuk Quentin Tarantino dává najevo, že si hodlá hrát a že se hodlá bavit, i když to všechno možná myslí špetičku vážně. Jeho nový film může být meditací o pomstě, ale o tom si budeme moct udělat pořádný názor až po druhém dílu. Totiž, pokud vám to snad náhodou uniklo, vězte, že zatím jde do kin jen půlka filmu. Ale k tomu se dostaneme na konci.

Prostřednictvím velmi jednoduchého, ale ve své jednoduchosti přitom rafinovaně razantního, do deseti (zatím tedy pěti) nelineárně řazených kapitol rozděleného příběhu skládá hold snad všem pokleslejším žánrům, které tak miluje. Od spaghetti westernu přes blaxploitation, staré televizní seriály až po japonské anime a asijské bojové filmy obecně. S bravurou mistra, který takových filmů viděl víc, než o kolika my kdy slyšeli, si pohrává nejen s konkrétními odkazy, ale především s komplexními žánrovými vypravěčskými syžety a vyjadřovacími prostředky. Všechno, co má rád a co tak dobře zná (na což nás nenechává zapomenout a kult osobnosti si buduje velmi poctivě – ať už jde o odkazy typu cigaret Red Apple či úvodního titulku „4. film Quentina Tarantina“), hodil do jednoho hrnce a jistou rukou v něm vypracoval celistvé těsto, v němž má v rámci pravidel hry (jejímž cílem je především dobře si zahrát) své místo libovolné množství jeho fetišů zároveň. Netopíme se v tom ani na chvíli (i když můžeme vytvářet teorie třeba o tom, proč v animované scéně hraje hudba ze spaghetti westernu nebo při souboji v japonské zimní zahradě španělské flamenco), ale užíváme si, kudy nás Tarantino vede. A jak se přitom směje pod vousy a dobře ví, že i kdyby on sám uklouzl, všechno mu to v alespoň trochu reálné pozici udrží emocionální vodič Uma Thurmanová, která nebyla takhle zajímavá od Pulp Fiction. Více než zdatně kolem ní krouží přesně obsazené figurky – ať už jde o texaského šerifa Michaela Parkse či báječného japonského veterána Sonnyho Chibu coby nejlepšího výrobce mečů na světě Hattoriho Hanza.

Možná by nebylo od věci ujasnit si, jak je to vlastně s tou krví a násilím. Billa už od prvních zpráv předcházel temně rudý opar příslibu příšerného krváku. Inu, budiž. Kdo nikdy neviděl žádný z oněch mistrových oblíbených asijských filmů, ani žádný z „gore“ hororů (takových, které u nás před lety hustě kolovaly na špatných pirátských kopích) nebo například žádný z raných filmů Petera Jacksona, tomu může film opravdu připadat hodně krvavý. Ale zkušenější oko nad těmi několika usekanými hlavami a končetinami (z jejichž pahýlů tryskají řádně nadsazené gejzíry) mrkne jen pobaveně, určitě ne zhnuseně. Jsou přirozenou součástí Tarantinovy brakové hry. Je-li jeho film místy krutý, pak nikoli fyzicky, ale psychicky. Co je hrůznější? Dvoumetrový gejzír krve tryskající z krku mafiánského bosse (docela legračně natočená scéna), nebo nastávající matka, která se probudí z kómatu a sesype se při zjištění, že „najednou“ nemá ve svém lůně dítě (působivě realisticky natočená scéna)?

Zmiňovaná krvavost mě přivádí ke scéně, o níž se v souvislosti s litry kečupu mluvilo nejčastěji. K souboji Nevěsty s desítkami bastardů z jakuzy. Byla to scéna, na kterou jsem se těšil snad nejvíc a která mě také bohužel částečně zklamala. Ne že by byla špatná, k tomu má daleko. Ale prohlašoval-li Tarantino, že chce natočit nejlepší akční film všech dob, rozhodně neuspěl. Nejvíc mě na téhle velebitce rozhodilo to, že je z podstatné části černobílá. Ano, například to veliké foto na předchozí dvoustraně by teoreticky mělo být černobílé. Tarantino tak sice část téhle sekvence plánoval, ale neměla to být její většina. Původně zamýšlená estetika žluté Nevěsty tančící mezi rudými šlehanci krve tak na snad více než pět minut mizí a chaos, který následuje (a který navíc navzdory účasti hvězdného choreografa Yuen Wo-Pinga nemá kýženou bitevní hladkost a přehlednost), mě z filmu téměř „vyhodil“.

Celé články by se daly popsat úvahami o vypravěcí struktuře filmu. O tom, proč Tarantino dvě z pěti kapitol věnuje expozici vedlejších postav (O-Ren Ishi a Nevěstina samurajského meče, který je opravdu bez nadsázky vedlejší postavou) atd. Ale i kdybych nakrásně chtěl, zatím to není možné. Pochopitelně kvůli onomu rozseknutí filmu vedví. Považuji je za dosti nešťastný tah. Bylo to skutečně jen kvůli penězům – aby mohl distributor prodat na jeden film dvě vstupenky? Nejsem si jistý, že by to Tarantino z pozice autora s právem finálního střihu dopustil (ale mohu se mýlit, určitě má procenta z tržeb). Nebo šlo skutečně jen o to usnadnit divákovi vstřebání více než tří hodin? Poněkud trpká pravda bude zřejmě někde uprostřed. Za sebe mohu říct, že by mi vůbec nevadilo spořádat celou porci Billa na jedno posezení. Když se rozeběhly závěrečné titulky, chtěl jsem okamžitě další nášup. Navíc, Bill byl na rozdíl od kupříkladu druhých Matrixů naplánován jako jeden celek a několikaměsíční přestávka jej bohužel připravila o poctivou vyprávěcí strukturu a jistou emocionální rezonanci. Už kvůli tomu a oné černobílé pasáži si netroufám sáhnout k maximálnímu hodnocení. Ale možná, že na jaře při úvahách o našich procentech dojdeme k výsledku, že 80 a 80 rovná se 100. A i kdyby na nic jiného, určitě se můžeme těšit na odhalení, zda je Bill jen velmi příjemnou drsnou hříčkou, nebo snad rafinovanou úvahou o pomstě, o příčinách a následcích a o morálce matek a bojovnic. Povíme si to v březnu.

[Ondřej Vosmík - cinema]


---------------jiná


KAPITOLA 4: ZÁVĚR. Stejně si nemohu odpustit dvě malé naděje. Jednak se to všechno ve druhé části filmu ještě může změnit. Třeba tam někde najdeme ukrytý klíč k tomu zmatku, ospravedlnění hloupé pompéznosti, a hlavně všechen chybějící humor. Ale mnohem realističtější je představa, že Tarantinovi prospěje, když filmem Kill Bill přestal být bohem. A stal se z něj jen režisér, který má ve své filmografii pár skvělých a také jeden vyloženě špatný film. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ
KAPITOLA 1: SMRT PŘÍBĚHU. Jako by Tarantinova záliba ve vyprávění příběhů na přeskáčku nějak ovlivnila i průběh jeho režijní kariéry. Po sérii mistrovských filmů přichází se snímkem, jenž působí nejistě a začátečnicky, jako by si v něm teprve zkoušel postupy, které přivádí k dokonalosti jak v Pulp Fiction, tak v Jackii Brownové. Typickým příkladem je zmiňované zpřeházení časové osy filmu - v Pulp Fiction vyvolává nadšení v sále a kritický obdiv nad brilancí, s níž porušením pravidel vytváří nový dramatický tvar. Ale v Kill Bill to "ještě" nefunguje, neustálé časové skoky nic nevytvářejí, naopak jen celý film boří.

Ne že by tím předbíhal svou dobu - Tarantinovo publikum zocelené časovou zvráceností ságy Hvězdných válek a komplikovaností světa Matrixu nemá problém orientovat se v příběhu, jehož druhá scéna se odehrává čtyři roky po první scéně a týden po scéně třetí. Jenže jak se chcete zamilovat do hrdinky, která nejdřív odkrágluje matku dcerce před očima, pak zjistíme, že odpravená matka se hrdinku před čtyřmi roky pokusila zabít, načež se dozvíme, že předtím hlavní postava, jejíž jméno zatím nesmíme znát (a pro to je pan režisér v celém filmu z dialogů vypípává), zabila ještě jinou spoluvinici na opačném konci světa, což vše začalo tím, že se před pár týdny probudila po čtyřech letech z kómatu, do něhož ji uvrhly obě zmíněné a dva další na příkaz titulního padoucha, kterého uvidíme až ve druhém díle ... Výsledkem je nezajímavý zmatek a zcela potlačená osobnost hlavní hrdinky. Je nemožné se identifikovat s někým, o kom se v celém filmu nic podstatného ne dozvíme. Tragédii, jež vyslala Umu Thurmanovou na cestu pomsty, známe jen z útržkovitých záběrů a scény, v níž se Uma Thurmanová probudí v nemocnici a s rukama na břiše si uvědomí, že ztratila nejen manžela a čtyři roky života, ale i nenarozené dítě. A ta přichází až v polovině filmu, když je pomsta v plném proudu. Zato jedné z vedlejších postav je věnována celá kreslená epizoda zachycující krušné dětství a dospívání. Tarantinův největší (a zřejmě jediný) žert v Kill Bill je zkrátka útok na tradiční způsob budování postavy hrdiny. Snaží se zbořit obvyklá klišé při tvorbě hrdinské ikony, jíž má bezejmenná Nevěsta být. Jenže zatímco mozek se v časovém zmatku vyzná, city se takto probudit nedokážou. K ní ani k nikomu z přítomných. V Kill Bill je jediná výraznější postava - zkažená holčička Gogo s koulí na řetězu a zálibou ve vyvrhávání potenciálních milenců. Jenže i ta by snesla srovnání s Čističem V iktorem, jen kdyby měla pro sebe větší prostor

KAPITOLA 3: KOMBAJN V TOKIU. Kéž by to všechno dokázal alespoň zakrýt strhující akcí. Bohužel, dramatické souboje jsou ve stominutovém filmu jen dva, jeden krátký na začátku a pak obrovská bitevní scéna v "Domě modrých okvětních plátků", v níž Uma Thurmanová během půl hodiny oseká končetiny z obrovského množství Japonců. Tarantino zde vzdává poctu samurajským a kung-fu filmům, přidává potoky krve obvyklé spíš ve splatter-hororech a rekvizity, jež ocení jen znalci starých a obskurních amerických seriálů. Nicméně ani v této sekvenci není Tarantino přesvědčivý, nedokáže předvést souboj jako rafinované baletní drama, jaké známe z citovaných kung-fu filmů. Jen jako mechanickou - ač slušně sestříhanou - cestu blonďatého kombajnu po poli. A tam navíc film ztrácí odvahu a milosrd ně odbarvuje záplavu krve do nefunkční, zato mládeži přístupné černobílé sekvence. Přes to všechno je mi film Kill Bill sympatický. Tarantinovy chyby jsou chyby z vášně, ambice a zoufalé snahy překonat sám sebe. A to je na tom filmu to dobré.

KAPITOLA 2: A ke všemu je to jen zřídka vtipné!

[Tomáš Baldýnský - reflex]