Ken Park
[2002]

Nový film amerického nezávislého režiséra Larryho Clarka (nar. 1943) si v USA i jinde ve světě získal pověst provokativního snímku plného naturalistických sexuálních scén mezi teenagery. Nejpodstatnější roli mají ale ve filmu vztahy mezi dospívajícími a jejich rodiči, téma nepochopení a odcizení mezi mladou a starší generací. Ken Park byl prvním Clarkovým filmovým projektem a k jeho realizaci došlo s odstupem deseti let, po úspěšném snímku Kids (1995). Scénář Ken Parku na základě Clarkových vzpomínek napsal opět Harmony Korine (nar. 1972). Mladí herci, kteří se zde před kamerou ocitli vesměs poprvé, působí zcela přesvědčivě a autenticky. Ken Park je promyšleným a vytříbeným filmovým dílem, dovedeným po formální stránce k (snad až přílišné) dokonalosti. Myšlenky, které sděluje, jsou sice odvěké, ale stále aktuální a zneklidňující.

V malém kalifornském městě Visalia, které je neoficiální kolébkou amerického skateboardingu, sledujeme střídavě příběhy čtveřice mladých lidí na pomezí dětství a dospělosti a jejich rodičů (v Tateově případě prarodičů). Nenápadný Shawn je ve skutečnosti milencem matky své kamarádky. Introvertní Clive má konflikty se siláckým otcem, kterému připadá jako budižkničemu. Půvabná Peaches s kakaově-broskvovou pletí musí před pobožným otcem tajit svého kluka Curtise. Inteligentní Tate žije přes staromilskou péči dědečka a babičky v citově vyprahlém světě, z něhož mu je únikem i pouhý rozhovor s černošskými dětmi na ulici. Pátým teenagerem je Ken Park, jehož jméno dalo filmu název. Ten se objeví pouze v prologu a v závěru filmu, dá však ostatním příběhům rámec a tragický smysl.

Mimořádná péče, kterou filmu režisér Clark věnoval, se projevuje nejen v perfektním vedení herců, obrazové dokonalosti a práci se zvukem, kde dramaticky užívá stylově vybrané hudby i lidského hlasu a pomlk v dialogu. Clarkova snaha po dokonalém vyjádření závažných myšlenek atraktivní a přece prostou formou působí mnohdy příliš akademicky a je zaměřena spíše na střední než mladou generaci diváků. Tu naopak jistě zaujmou realisticky naplno zahrané a natočené sexuální scény, výjimečné zejména v prostředí americké kinematografie. Režisér snad až příliš podlehl své původní profesi uměleckého fotografa (v projektu Teenage Lust z roku 1982 se soustředil na podobné téma). Sex v obraze, i když záměrně slouží k posílení psychologického profilu postav, se v některých scénách již stává exhibicí.

Oproti filmu Kids, který prošel před několika lety českými kiny, je Ken Park zaměřen hlouběji na podstatu a příčiny vykořeněnosti dospívající generace, postrádá ale onu drsnou autentičnost i pocit nahodilosti určující osudové životní zvraty. Ken Park nenudí, vzrušuje, klade provokativní otázky po smyslu lidské existence a nutí k přemýšlení i dlouho po odchodu z kina.

[Stanislav Buzek - tiscali]

Námět: Larry Clark. Scénář: Harmony Korine. Kamera a režie: Larry Clark, Ed Lachman. Střih: Andrew Hafitz. Hudba (supervize): Howard Paar. Zvuk: Dennis Grzesik. Výprava: Johnde Meo. Hrají: James Bullard (Shawn), James Ransone (Tate), Stephen Jasso (Claude), Tiffany Limosová (Peaches), Julio Oscar Mechoso (otec Peaches), Maeve Quinlanová (Rhonda), Wade Andrew Williams (Claudeův otec), Amanda Plummerová (Claudeova matka), Mike Apaletegui (Curtis), Adam Chubbuck (Ken Park), Harrison Young (Teteův dědeček), Patricia Placeová (Tateova babička), Eddie Danielsová (Shawnova matka) a další. Barevný, 102 minuty. DTS, Dolby stereo-SR. České podtitulky. USA 2002. Distribuce v ČR: Intersonic. Premiéra v ČR: 20. března 2002.



-----------------jiná



Šestadevadesát minut strávených nad Kenem Parkem ve mně vyvolalo zhruba stejný pocit, jaký bych pravděpodobně měl při sledování člověka, onanujícího v pitevně nad dětským pornem. Tým Larry Clark – Harmony Korine, který před lety přivedl na svět Kids, znepokojivou sondu do světa mládeže, mezi kterou se šíří AIDS, zašel do extrému a natočil páchnoucí mozaiku s nulovou výpovědní hodnotou a s maximálními ambicemi šokovat. Není to žádný další portrét „nasrané generace“, je to jen tupé obludárium. V první scéně si chlapec, po němž je film pojmenován, vystřelí na hřišti mozek. V poslední chvíli se ho na tomtéž místě jeho přítelkyně ptá: „Jsi rád, že tě máma nepotratila?“ Mezitím hodinu a půl rotuje kolotoč nenávisti, pokrytectví, fyzického i psychického násilí, sadomasochismu, občas všeho najednou.

Chlapec č. 1. spí s matkou své přítelkyně („Oběma vám stejně voní kunda.“) a taky s Peaches. Peaches spí i s chlapcem č. 2, kterého ve chvíli, kdy je přivázán k posteli a jsou mu okusovány bradavky, zbije její otec – náboženský fanatik. Peaches spí i s chlapcem č. 3, kterého narcistní otec bije, rozšlapává mu skateboardy, a když se opije, zkusí ho znásilnit. Chlapec č. 4 s nikým nespí – masturbuje, vise na šále a koukaje na tenis, terorizuje třínohého psa a své milující prarodiče, které jedné vlahé noci brutálně zavraždí. A tak dále. Je-li v tom všem skryta nějaká myšlenka, je skryta velmi umně. Je to ZLÝ film. A také stoprocentně sexuálně explicitní, pokud to pro vás hraje roli. To by mi samozřejmě nevadilo: Prostředky uměleckého vyjádření nesmějí znát žádné hranice. Ovšem příčetnost by je měla aspoň tušit.

[Ondřej Vosmík - cinema]