Kameňák
[2002]

Máte rádi vtipy, filmy Zdeňka Trošky a skutečně, ale skutečně nenáročné filmy? Pak právě pro vás je zde moooc hezká a vypečená komedie, která spojuje jednotlivé známé vtipy na určitá témata (policajti, učitelky, Pepíček, sex, jeptišky, židovské, manželské, nemocniční, o sestřičkách, lordech a jejich sluzích...) v jakýsi hraný děj.

Ale i sousloví hraný děj je možná příliš silné, protože jde o poslepované scénky, kde logika nehraje roli, hlavně když poslouží jako možnost předvést ten který známý či méně známý vtip v hrané filmové podobě v podání známých českých herců. A že jich zde najdete celou řadu včetně hlavní manželské dvojice v podání Václava Vydry a Jany Paulové. Navíc se dočkáte určité erotiky – třeba úplně nahého právě Václava Vydry nebo náhledů do podvazků některých sestřiček.

Samozřejmě u nelogicky poskládaného řetězce nahodilých scén snad ani neočekáváte nějaký příběh. A skutečně – žádný nenajdete! Pokud tedy nebereme v potaz, že pár místních „podnikatelů“ doufá najít na zámku poklad a že ta nová fyzikářka na škole je něčím podezřelá. Zdeněk Troška skutečně vyšel vstříc nejnižším pudům masového obecenstva ze zparchantělé planety Nova a natočil pro ně zábavnou řachandu, která těmto divákům bude velmi milá – zvlášť když nebudou muset přemýšlet.

Těžko tedy hodnotit Kameňák, na základě tak chabé filmařské práce, z pozice jakékoliv filmové kritiky – co na tomto dílku chcete hodnotit? Je to podobné, jako kdybyste chtěli poměřovat pulce metrem na žraloky. Herecké výkony v jakékoliv telenovele jsou zhruba obdobné (v Ošklivce Betty dokonce oproti Kameňáku nadprůměrné), kamera slouží jen rychlému převyprávění, hudba je podobně bujará jako v předchozích Troškových komediích Slunce, seno a ..., včetně závěrečné písničky Heleny Vondráčkové, výtvarník se vyřádil hlavně na scénách z nevěstince a z otevírací party, kompozice obrazu je příliš intelektuální záležitost pro tento typ produkce – o čem si tedy můžeme povídat?

Možná o tom, že Zdeněk Troška nemá rád filmové kritiky, myšleno osoby. A tak se s nimi vypořádal po svém – některým filmovým a nepříjemným pacientům dal jejich příjmení. Můžete se tedy například těšit, až bude před plnou čekárnou sestřička vyzývat na anonymní test na AIDS paní Spáčilovou.

Celý film se natáčel v Týně nad Vltavou, a zde rovněž proběhne premiéra. Jistě se celé městečko zajde podívat. A poté jistě vtipůchtiví diváci z celé republiky. Soudě podle koláčů sledovanosti, bude Kameňák velmi úspěšným filmem – mohlo by jej vidět až 60 % české populace. A uznejte – to je pro režiséra větší poctou, než nějaké řečičky o umění, nebo o tom, co by měl mít a jak by měl vypadat film, myšleno tedy jako kinematografické dílo s určitým přesahem.

Psali jsme v době natáčení filmu

[Jan Lipšanský - 23. 1. 2002]

Režie: Zdeněk Troška. Scénář: Zdeněk Troška, Evžen Gogela. Kamera: David Ployhar. Střih: Dalibor Lipský. Hudba: Miloš Krkoška. Výtvarník titulků a plakátu: Kája Saudek. Hrají: Václav Vydra (Pepa Novák), Jana Paulová (Vilma Nováková), Věra Kuchtová (Julie Nováková), Tomáš Lipský (Pepíček Novák), Libor Landa (Adam/Eva), Václav Glazar (matka představená), Marek Vašut (primář Líbal), Josef Laufer (Leo Kohn), Lubomír Lipský (Poláček), Ladislav Županič (ředitel Eda) a další. ČR 2003, barevný, 35 mm (4:3), Dolby Stereo. 97 minut. Distribuce v ČR: Bontonfilm. Česká premiéra: 22. ledna 2003 v Týně nad Vltavou.



-------------------jiná



"Pepo, ty jsi jako včela. Ta taky píchne a umře,“ praví Vilma Nováková (Jana Paulová) svému muži Pepovi (Václav Vydra) po kratičké ranní sexuální rozcvičce. Pepa se z okna zahledí na rozkvétající nový den a zasněně prohlásí: „Dneska by to šlo.“ O dva tři kameňáky později se Vilma zeptá, co že by šlo. „No říkala jsi, že se jednoho dne sebereš a vypadneš.“ Jindy, jinde. Slečna na cestě do školy volá přes celý autobus na kamarádky: „Asi budu v jiným stavu!“ – „A s kým?“ – „Nevím, nemůžu se otočit.“ Jindy, jinde. Žid Kohn pochybné pověsti, leč nepochybného bohatství ujišťuje svou ženu, že se v den jejího pohřbu udobří s její matkou, a dodává: „Ale uvědomuješ si, že mi to zkazí celý den?“ Jindy, jinde. Paní učitelka zkouší malého Pepíčka a ptá se, co to na obrázku visí za ptáka. „Netopýr,“ odpovídá hoch, „ale nezdá se mi, že by visel za ptáka.“ Jindy, jinde. „Kdo zmáčknul to červený tlačítko?“
Pointu už odhalovat nebudu. Pravděpodobně ji, hned v několika variantách, znáte. Zmíněné citáty z nového snímku Zdeňka Trošky mohou být vycucnuté z prvních deseti minut či z posledních deseti minut či rovnoměrně z celých zhruba devadesáti minut. Nebo by to teoreticky mohla být i souvislá ukázka ze scénáře. Bohužel je to úplně jedno.

Troška se totiž po ambiciózní Andělské tváři vrátil k žánru, s nímž (v podobě Sluncí a sen) slavil své největší úspěchy. K otevřeně hrubozrnné „lidové komedii“. Jenže tentokrát už jde spíš o pseudožánr: o komedii tak lidovou, že už ani není pro lidi. Je pro ony pomyslné „nováky“, do kterých se tak rádi navážejí (pseudo)intelektuálové a kteří snad ani neexistují.

Nápad složit film kompletně z vtipů jistý potenciál má, jenže aby fungoval, bylo by třeba navléknout jej ještě na nápad druhý. Totiž přijít s nějakým fíglem, jak všechny ty korálky poskládat na nějakou nit.

Jediné, co (vesměs notoricky známé, a svými pointami tudíž naprosto nepřekvapivé) vtipy spojuje, je ovšem prostředí fiktivního Kameňákova, v němž se všichni znají nebo jsou příbuzní, případně spolu spí nebo by spolu rádi spali – a náznak zápletky v podobě pokladu, ukrytého na místním zámku, který je v závěru čirou náhodou objeven.

Zoufalá absence děje ústí v začarovaný kruh, jehož důsledkem je, že jednotlivé postavy (kterých je MNOHEM víc, než bylo zatím zmíněno) jen a pouze figurkářsky slouží jednotlivým vtipům, kvůli čemuž nejsou skutečnými postavami, kvůli čemuž mnoho vtipů absolutně nefunguje.

Nepatřím k tolik (zbytečně) halasným zavrhovačům televize Nova (ba co víc, dokonce ji často ve společnosti svých přátel obhajuji), ale nemohu nevyjádřit názor, že ostříhaný na několikaminutové části a opatřený předtočeným smíchem by se coby součást jejích estrád Kameňák vyjímal podstatně lépe než na plátnech kin. Ani pak by to ovšem nebylo to pravé ořechové. Anatomie vtipu vyprávěného, psaného či kresleného je totiž úplně jiná než ta vtipu filmového. Finálním věnečkem na rakev Kameňáku je tudíž nepečlivá volba jednotlivých předloh: Má-li být pointou, že pán pronásledující autobus oznamuje kolemjdoucímu, že je řidič, nesmíme jej přece předem vidět vystupovat, a tudíž to už dávno vědět. Krásné absurdno situací z mnoha známých „hlodů“ se tak v tomto a mnoha dalších případech díky neobratně doslovnému výkladu mění v pouhou utahanou rozžvaněnost.

[Ondřej Vosmík - cinema]