Jmenuji se Sam
[I Am Sam 2001]

Většina rodičů sní o tom, že to jejich děti jednou dotáhnou dál než oni. Sam Dawson není výjimkou. Když bylo jeho dceři Lucy sedm, začala nad ním vynikat. Malý génius? Kdepak! To jen Samův duševní vývoj se kdysi dávno zastavil přibližně na úrovni průměrného prvňáka. Osamělý otec (matka--bezdomovkyně se dítěte po narození zřekla) až dosud dokázal být tím schopnějším v jejich uzavřené láskyplné partě, do níž radou a pomocí přispívala učitelka klavíru ze sousedství Annie a partička Samových podobně postižených kamarádů. Psycholožka teď zjišťuje, že Lucy odmítá ve škole prospívat, aby se nevzdálila milovanému tatínkovi. Zároveň se za něj začíná před novými spolužáky stydět. Verdikt sociálních pracovnic je jasný předem: Sam na výchovu dítěte nestačí a Lucy bude umístěna do pěstounské rodiny. Samovi kamarádi však z hollywoodských filmů vědí, že existují právníci, kteří se zadarmo ujímají chudých klientů. Rita Harrisonová mezi ně sice nepatří, nic netušící Sam ji však otravuje tak dlouho, že se nakonec jeho případu ujme. Ambiciózní, emancipovaná žena navíc zjistí, že tenhle dotěrný idiot vlastní recept na rodičovskou lásku, zatímco ona sama zoufale hledá cestu ke svému synkovi...

Vy zase z hollywoodských filmů víte, že existují laskaví mentálové trousící lyrická životní moudra z rukávu (Rain Man, Forrest Gump, Sling Blade – Smrtící bumerang), že talentované blonďaté holčičky typu Dakoty Fanningové vyrazí slzy i z patníku před okresním soudem a že Michelle Pfeifferová je to pravé médium, skrz které může divák dojít k poznání, že cynismus není ten nejlepší životní trend. Pokud ovšem žijeme ve světě, kde z melodramatu Kramerová vs. Kramer dokáže nazpaměť citovat i partička retardovaných spoluobčanů, stává se z rozhodnutí to všechno zkombinovat a zfilmovat sebevražedná výprava do světa vypravěčských klišé. Scenáristka Kristine Johnsonová a režisérka a spoluscenáristka Jessie Nelsonová měly ovšem to štěstí, že v jejich spletenci očekávaných jímavých a komických scének přijal titulní roli herec formátu Seana Penna. Ten Samovi dodal takovou nebezpečnou nevypočitatelnost a neodolatelnou roztomilost, že se dotkl Oscara (bohužel zůstalo jen u nominace) – a mému hodnocení rázem přidal 20 procent. Jeho Sam má jiskru, i když ne tak poetickou jako Hanksův Forrest, a zároveň vám zřídkakdy dává zapomenout na to, že soužití s ním je vlastně ve skutečnosti jen stěží snesitelné. A nepotřebuje k tomu ani podporu režisérky snažící se občas vtáhnout diváky do hrdinova světa samoúčelnými kouzly s kamerou. Pokud někde cítíte faleš, pak nikoli u něj ani u ďábelsky přesvědčivé holčičí představitelky, která vystavuje na odiv nejen sladkou, ale i dost temnou stránku své malé protagonistky. Autorky však nelítostně předepsaly všem ostatním postavám, aby před Samem dřív nebo později padly na zadek. Realisticky uvažující žalobce Turner tak začíná během soudní pře zapomínat doma svůj příčesek a Samovu spontánní schopnost milovat začnou bezmezně uznávat všechny ženy v příběhu – počínaje (samozřejmě černošskou) soudkyní přes rychle měknoucí a tající Ritu až k nové Lucyině pěstounce Randy (Laura Dernová v té roli důsledně uplatňuje své nejskvělejší melodramatické škleby).

V tom okamžiku už nelze přehlédnout, že máme před sebou silně feministicky laděný snímek (zmíněné autorky podporoval celý houfec producentek): vypadá to, že všechny ženy bez rozdílu vzdělání a povahy nesní o ničem jiném než o tom najít oporu v muži, který si sice neumí spočítat útratu za dvě kávy, ale který zato ví, že „všichni potřebují lásku“. K nadstandardní výbavě filmečku, ve kterém se angažovalo nezvyklé množství známých hereček, totiž patří vedle fenomenálního Penna a Pfeifferové (která Ritu mile přehrává jako neurotickou kleptomanku na sladkosti) i písničky Beatles. Svět legendárních Brouků je hrdinovou posedlostí a zároveň bezpečně neutrální půdou, na níž se může bez konfliktů sejít celý Klub osamělých srdcí idiota Sama.

Pokud se tedy na tenhle tragikomický feministický kousek vypravíte do kina, můžete poslouchat klasické broučí písničky, bavit se špičkovou exhibicí hlavního představitele – a dumat, jestli by se i vám náhodou nešikl do života nějaký ten mentálně opožděný kamarád.

Alena Prokopová (Cinema)