Jádro
[The Core 2003]

Putování do středu Země se jako téma sci-fi příběhů postupně technicky vyvíjelo podle stavu vědeckého poznání. Od Verneových žebříků a lan až k moderním abstraktním modelům atomové fyziky. Z této pozice je vysvětleno i dobrodružství šestice vědců a astronautů, vyslaných ke spáse planety Země do jejího žhavého jádra. Námět má v sobě více fantazie než vědy. Zpracování v podobě akčního filmu však nepostrádá napětí, smysl pro kombinaci dramatických zápletek, i dobré herecké výkony. Film je "střižen" v klasickém stylu tohoto žánru: zapadá do linie započaté kdysi Fantastickou cestou (1968) a vedoucí až k snímkům typu Armageddon (1998).

Lokální katastrofy na planetě Zemi vrcholí nouzovým přistáním raketoplánu Endeover. FBI vyhledá vysokoškolské geofyziky Joshuu Keyese z USA a dr. Levequea z Francie, kteří vypracují hypotézu o poruchách zemského jádra. Rozvede ji přední teoretik fyziky dr. Conrad Zimsky a oznámí neodkladnost zásahu. Pokud lidé do zemského magnetismu nezasáhnou do několika měsíců přímo na místě, tj. v jádru planety, dojde k úplné zkáze. Zimského přítel dr. Brazzelton, dnes outsider a samotář, staví kdesi v poušti zařízení schopné pronikat horninami. S pověření americké vlády a vojáků vznikne z vědců a dvou členů raketoplánu tým. V řídícím středisku zůstává vedení s generálem Purcellem a najatý hacker 'Rat' (má monitorovat světové spoje). Stroj podobný vesmírné lodi se na pouť do neznáma vydává z Mariánského příkopu v Pacifiku, zakusuje se do zemské kůry, a míří stále hlouběji...

Značnou vědeckou naivitu ve stylu "bondovek", kde se též neptáme, proč zařízení fungují, vyvažuje soustředění na hrdiny. Původně neurovnané vztahy (pilotka raketoplánu profesně žárlí na svého velitele, mezi vědci je rivalita) jsou stmelovány překonanými krizemi. Dojde ke ztrátám na životech, které mají jediný cíl - splnění úkolu. Film nepřekvapí neočekávaným, spíše dovolí vychutnat si typické situace, předvedené tu s lepším, tu jen s průměrným výsledkem. Celková úroveň připomíná Eastwoodovu sci-fi Space Cowboys, kde také převažovalo charisma postav a atraktivnost situací. Profesní zdatnost tvůrců (kamera, střih, hudba) je často jen rutinou, slouží však spolehlivě diváckému zážitku.

Herci představují jasně definované typy. Neoslňují vytvářením složitých charakterů, ale uspokojí diváckou touhu vidět známé postoje, výroky a rozhodnutí. V tomto smyslu dominují Francouz Tchéky Karyo, který podobné postavy dovede bezchybně zahrát v evropské i americké produkci, a dále Delroy Lindo a Stanley Tucci, tedy herci s bezpochyby širším hereckým rejstříkem. Příjemným oživením je DJ Qualls ve vedlejší roli hackera 'Rata' - pro mladé publikum postava k ztotožnění nejen svou profesí, ale především dobře vystiženými emocemi. Hlavní hrdinové dr. Joshua Keyes a astronautka Beck vyznívají příliš schematicky, jejich představitelé nenalezli způsob, jak je více zlidštit.

Jádro, jako typická filmová sci-fi, by nemělo ujít pozornosti milovníků tohoto žánru. Vzbudí u nich jistě rozličné reakce. Mnohá nedovysvětlení (např. spojení řídícího centra s lodí) půjdou jen těžko strávit, ale jako celek může film zaujmout právě tím, jak dokonale zapadá do představy průměrné sci-fi, tedy pečlivou přehlídkou hlavních prvků žánru. Jádro naznačuje možný návrat filmařů k sci-fi klasického typu (viz nedávno Stroj času, Rudá planeta či Cesta na Mars). Jeho předobraz najdeme v ruské Fradkinově románové sci-fi Zajatci hlubin (1959). Příběh je zde podobný, jen jména jsou ruská. Premiéra filmu Jádro byla odložena o několik měsíců kvůli havárii raketoplánu Columbia.

[Stanislav Buzek, Tiscali 4. 6. 2003]

Scénář: Cooper Layne, John Rogers. Režie: Jon Amiel. Kamera: John Lindley. Střih: Terry Rawlings. Hudba: Christopher Young. Výprava: Philip Harrison. Zvuk: John Leveque, Anthony Milch. Supervize vizuálních efektů: Gregory L. McMurry. Hrají: Aaron Eckhart (dr. Joshua Keyes), Hilary Swanková (Rebecca Childsová), Stanley Tucci (dr. Zimsky), Delroy Lindo (dr. Brazzelton), Tchéky Karyo (dr. Serge Leveque), DJ Qualls (Taz 'Rat' Finch), Bruce Greenwood (Bob Iverson), Richard Jenkins (gen. Purcell), Alfre Woodardová (Stickleyová) a další. ŠU, barevný. 112 minut. Dolby digital. České podtitulky. USA 2002. Distribuce: Bontonfilm.. Premiéra: 5. června 2003.


--------------------- jiná


Po nejrůznějších katastrofách, které na stříbrném plátně ohrožovaly existenci lidstva, přichází na řadu samotná matka Země. Série bizarních nehod nastartuje vyprávění i geniální mozek mladého chicagského univerzitního badatele Joshe Keyese. Výsledky jeho výpočtů jsou děsivé: zemské jádro se přestalo otáčet, a mizí proto elektromagnetické pole planety, která se během krátké doby stane hrobem všeho živého i mrtvého, co dosud hostila na svém povrchu. Svět spojí své síly, aby vyslal k zemskému jádru supermoderního „krtka“ s lidskou posádkou, která má za úkol odpálením speciálních náloží znovu nastartovat jeho činnost… Další z hollywoodských katastrofických opusů vystavuje divákovu oddanou víru v nemožné opravdu těžké zkoušce. Keyes (v lehce matném podání Aarona Eckharta) vynaloží všechnu svou učitelskou výmluvnost, aby nás přesvědčil o reálnosti hrozby, a na otázku, jak situaci řešit, mu pomáhá odpovědět parta nejchytřejších vědců světa disponujících charizmatem Stanleyho Tucciho (opravdu nejlepší postava filmu: arogantní elegán Zimsky), Delroye Lindoa (černý sympaťák Brazzelton) a Tchékyho Karya (ironický francouzský vědátor zachraňující „hlavně svou rodinu“). Bonusem v hrdinské sestavě je nosatý superhacker v podání DJ Quallse, který na webu čelí úniku supertajných informací, a bravurní pilotka Rebecca (na niž mrhá talentem Hilary Swanková), která v rámci naivistické ponorkové tradice nenapravitelné romantiky v publiku osvěžuje milostnou pletkou s Keyesem.
Také bezproblémová rychlost, s jakou dá lidstvo dohromady supermoderní mašinu za 50 miliard dolarů schopnou propálit se skrz zemskou kůru k vytčenému cíli, upomíná na naivní béčkové sci-fi z 50. let (i když zřetelně falický tvar plavidla vyslaného pod sukně matičky Země se bohužel nestal zdrojem zábavy). Úmysl autorů je přitom zřejmý: zkrátit přípravy a vrhnout užaslého diváka na neuvěřitelnou cestu, při níž budou hrdinové čelit vlastnímu strachu, intoleranci a slabosti, jakož i rozličným (ne)předvídatelným situacím (poškození lodi, neproveditelnost původního plánu a nutnost improvizace). Vymíračka posádky ve stylu „deseti malých černoušků“ probíhá podle očekávání, a tak si hned na začátku můžete stanovit pořadí, ve kterém budou postavy s mužnou obětavostí odcházet ze světa.

Těžko odhadovat, jak by Jádro dopadlo, kdyby ho dostal do tlapek jiný režisér než Jon Amiel. Představa, že autor s tak nevyrovnanou filmografií (zahrnující tituly tak odlišné, jako jsou romance Návrat Sommersbyho a Past, feministický thriller Vraždy podle předlohy a hitchcockovská parodie Muž, který věděl příliš málo) dokáže ozvláštnit přímočarý scénář, dodat švih standardním dialogům i schematickým postavám a zvládnout nijak dobré, ale zato rozměrné trikové sekvence, svědčí o téměř dojemné důvěřivosti producentů. Amiel ani tentokrát nepřekročil svůj stín: natočil katastrofický film bez náležité dynamiky a vtipu, ozdobený milostnou romancí postrádající vnitřní napětí. Ze srovnání s jiným katastrofickým dílem, ve kterém se také hodně vrtalo a který měl neméně dětinskou premisu – s Armageddonem – nevychází Jádro nijak slavně. Jistojistě mu chybí ta pravá patetická roztomilost i upřímná naivita podepřená profesionální inteligencí, které by z něj udělaly důstojného pokračovatele takových mistrovských kousků žánru, jako je Fantastická cesta z roku 1965. Odkaz na Hitchcockovy Ptáky (1963) v jedné z úvodních scén (které jsou mimochodem určitě tím nejlepším z filmu) působí jen jako smutná připomínka toho, čím vším Amielův opus nikdy nebude.

To všechno neznamená, že se nebudete průměrně dobře bavit (někdy i na účet autorů). Ale také to neznamená, že byste se byli nemohli bavit mnohem lépe.

[Alena Prokopová - Cinema]