Identita
[Identity 2003]

Kolik inovačních prvků se dnes ještě dá vymyslet v žánru thrilleru a především takzvaných vyvražďovacích filmů, které jsou založené na rafinovaných způsobech umírání hlavních postav? Jak dokazuje snímek Identita, stále lze natočit originální film i v tak provařeném žánru, jakým je thriller. Již způsob jakým se na začátku Identity setkáváme s jednotlivými aktéry filmu, je velice nápaditý. Nikdo z deseti lidí, kteří tu noc v bouřce cestovali na nejrůznější místa, netušil, co ho všechno čeká. Setkali se náhodou. Každého z nich osudově propojila s tím druhým určitá událost. Ať už to byla autonehoda nebo rozbité auto. Za deštivé noci se všichni sešli v zapadlém motelu: muž a žena se svým synem, prostitutka, policista převážející nebezpečného vězně, bývalý policista, toho času řidič limuzíny, v níž sedí rozmazlená televizní herečka, rozhádaní novomanželé a nakonec i poněkud nervózní pracovník motelu.

A jak už to tak ve "vyvražďovačkách" bývá, přítomní začnou za velmi podezřelých okolností umírat jeden po druhém. A všechno je samozřejmě mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Přeživší si začínají uvědomovat, že žádné náhody zřejmě v životě neexistují a vše je řízeno pouze osudem. Paralelně sledujeme také komisi, která má posoudit, zda má být jistý nebezpečný vrah popraven nebo ponechán v ústavu pro duševně choré. Takřka po celou dobu se divák může jen dohadovat, z jakého důvodu tam tyto scény jsou a jakou mají spojitost s "masakrem" v motelu, až do závěrečné nečekané pointy. Identita rozhodně není filmem, který by vnášel do thrillerového žánru výrazné zpestření. Tvůrci pracují na osvědčeném principu a neustále diváka udržují v napětí, pomocí sugestivně natočených scén. Jejich výtvor má však neuvěřitelně vytříbenou atmosféru a jeho děj vás doslova pohltí.

V neposlední řadě je Identita velmi inteligentní podívanou, nejde jen o to, jakým způsobem jednotliví aktéři zemřou, ale o to, co je za vraždami. Zabývá se ve velké míře i psychologickou stránkou věci. James Mangold (Země policajtů, Narušení) natočil film s nečekanou pointou. Režisér se vypořádal se snímkem takřka na výbornou, závěrečné rozuzlení vám nepřijde ani trochu přitažené za vlasy a navíc na konečné pointě celý film nestojí. Do velké míry je zásluhou režiséra, že Identita je stylovou podívanou s vynikající tísnivou atmosférou. Deštivá noc a zapadlý motel - zajímavě komponované záběry vyvolávající napětí se přímo nabízejí. Tvůrci se překvapivě nezalekli ani humoru a hrdinové Identity přímo hýří vtipnými hláškami, aniž by snímek sklouzával k nechtěné thrillerové parodii (jak tomu bylo u Nezvratného osudu 2).

Pokud jde o herecké výkony zúčastněných, mezi nimiž figurují taková jména jako John Cusack nebo Ray Liotta, nelze jim nic vytknout. Splňují přesně svoji úlohu potencionálních obětí, kteří se snaží vypořádat s danou situací. Nikdo snímku herecky nedominuje. Herci společně tvoří kolektiv, který si dokáže získat divákovy sympatie. Identita patří k největším filmovým překvapením roku. Zajímavě natočený thriller nepostrádá napětí ani zábavnost. Škoda jen mírně překombinovaného závěru (Achillova pata většiny filmů s nečekanou pointou), který napoprvé nevyzní úplně srozumitelně.

[Kateřina Grosmanová, 2. 6. 2003]

Scénář: Michael Cooney. Režie: James Mangold. Kamera: Phedon Papamichael. Střih: David Brenner. Hudba: Alan Silvestri. Hrají: John Cusack (Ed), Ray Liotta (Rhodes), Amanda Peetová (Paris), John Hawkes (Larry), Clea DuVallová (Ginny), William Lee Scott (Lou), John C. McGinley (George York), Jake Busey (Robert Maine), Rebecca De Mornayová (Caroline Suzanne), Alfred Molina (Doctor) a další. ŠU, barevný. 90 minut. České podtitulky. Dolby Digital, DTS, SDDS. USA 2003. Distribuce v ČR: Falcon. Premiéra v ČR: 19. června 2003.



--------------------jiná



"Když jsem šel po schodech nahoru, potkal jsem člověka, který tam nebyl. Druhý den tam taky nebyl. Přál bych si, aby zmizel!“ Tenhle úvodní výrok prozrazuje téměř všechno, je klíčem k zápletce tak rafinovaně načasované, že odhalit ji v předstihu by mohli jen geniální Holmesové nebo magory vytrénovaní psychoterapeuti, navíc specializovaní na rezistentní případy disociativní identity. A protože většina z nás není jedno ani druhé, tvůrci nám tuhle nápovědu klidně podsunou, protože vědí, že si s ní stejně neporadíme a budeme jen bezmocně zírat, čeho všeho je poznamenaný úchyl a všehoschopný hollywoodský scenárista (mezi nimiž v řídkých případech není zas až takový rozdíl) mocen. A tak vám jen řeknu, že po téhle srandovní replice si už moc legrace neužijete, připravte se na to, že stát se může cokoli, a hlavně se na zhruba první dvě třetiny Identity nedívejte jen jako na běžný hororový odvar z Agathy Christieové a Hitchcocka. Hra spočívá v tom, že jestli vás do téhle polohy dostane, tak vás dostala definitivně! Ale na druhé (ujeté) straně, právě tohle se může někomu (normálně) docela líbit.
Stalo se za temné, deštivé noci

ve zchátralém motelu kdesi uprostřed nevadské pouště. Počasí, jak už to v hororových seancích většinou bývá, bylo pod psa. Aby bylo úplně jasno, chcalo jak z konve. A tohle byla navíc noc, v níž by každý vyznavač béčkových hororů a Normana Batese při spatření neonového nápisu Motel popadl šusťák a galoše a zdrhal by se nadlábnout raději někam do krmelce a pak si dáchnout na hřbitov. V tomhle motelu vás totiž za pár doláčů ubytujou i sejmou! Ale těch deset, z nichž pro většinu měla být tahle noc poslední, si nemohlo vybírat. Jejich cestu propojila série neuvěřitelných náhod, která u naivních (a proto vděčných) diváků vzbuzuje pocit, že osud je pěkná svině, u standardně kritické části publika dojem, že se dívají na horkou jehlou sešitý béčkový slepenec a u těch nejpodezřívavějších rejpalů dokonce dojem, že jde o rafinovanou hru s paralelní pseudorealitou. Hru, ve které nikdo a nic není takové, jak se to jeví, surrealistickou koláž, kde se v bubnu pračky koulí odseknutá hlava, další mrtvoly se objevují a vzápětí mizejí a někde úplně jinde se psychiatr s obhájcem pokoušejí přesvědčit soudce, že jistý masový vrah je vlastně jen kripl na budku. Napovím, podobně jako tvůrci filmu (tak, aby to nebylo moc platné): Jedna z výše uvedených variant se hodně blíží tomu, čím by filmová Identita chtěla být. Sešli se v tom motelu kategorie „No Exit“, aby tam řada z nich definitivně skončila svoji cestu a nastolila tak v rámci žánru a takto vykonstruované situace sérii standardních otázek.

Kdo bude první, kolik jich bude, kdo z nich je vrah a kdy to všechno skončí? Správná odpověď na poslední otázku je: Za devadesát minut – a je to také jediná jistá a solidní odpověď, se kterou v tomhle příběhu „šokujícího zvratu“ můžete počítat. Režisér James Mangold (Kate a Leopold) a scenárista Jacka Frosta Michael Cooney posadili tenhle temný a propršený příběh někam mezi Psycho, Deset malých černoušků, Pátek třináctého a Šestý smysl, což je vskutku vražedný mix, jenž od vás vyžaduje velkou otrlost nebo maximální deviantní vstřícnost, podloženou několika panáky, po nichž vám už zpravidla je všechno jedno. Jenže Identita je „masovka“ a ne veliké sólo jako Psycho a Agatha Christieová je dáma, která vám, když jste dávali bacha, dávala alespoň šanci přijít na to kdo, koho a proč. Ale v tomhle „přelidněném“ motelu je místo deseti černoušků zpočátku jedenáct postav odnikud, ale také možná jen jedna odjinud a ti, kteří na tuhle vyšší matematiku nemají, se mohou jít odreagovat na primitivní Memento nebo nějaký ten triviální příběh od Bergmana. Předností i nevýhodou Identity paradoxně je, že neidentifikovatelně osciluje nejen mezi dvěma paralelními příběhy, ale i mezi hororem, psychothrillerem a detektivkou, což může její publikum rozdělit do dvou táborů: U citlivých konzervativců vyvolat pásový opar a u postmodernistů slastné, intelektuálně psychotické vrnění.

Z hereckého souboru, který v poněkud divadelním aranžmá předvádí zkratkovité charaktery jednotlivých figur, jež se předvedou a vzápětí většinou odcházejí disciplinovaně zemřít, se výrazněji vydělují přesvědčivé party Johna Cusacka (jenž je navíc jediný vybavený pláštěnkou) a Raye Liotty, kteří se společně snaží jít po krvavé stopě vraždícího maniaka.

Identita nabízí multižánrový mix v zkoušených klišé, s netriviálně vykonstruovanou story, zápletkou, působící jako rána kramlí pod pás, slušnými hereckými výkony (pokud mají interpreti co hrát a jsou naživu) a nestandardní koncovkou, jež ve vás může vzbudit lehké znepokojení, že se kromě doktora Hannibala Lectera po tomhle světě potlouká ještě další psychopatický hajzl. Není toho málo, ale možná to pro někoho bude až příliš. A tak by si citlivější sugestibilové měli po návratu z tohoto filmu pro jistotu přečíst vlastní občanku, aby se ujistili, že to jsou skutečně oni, kdo právě lezou do své vlastní postele.

[Michal Šobr - cinema]