Good bye, Lenin
[Good bye, Lenin! 2003]

Good by, Lenin! je film o politických změnách a osudech lidí v nich. Současně však vypráví o osudu jednoho mladíka, který musel rychle dozrát a rozloučit se nejen s mládím, ale i se státem. Horlivě pomáhá své matce, především z lásky a možná i proto, že má strach z neznámé budoucnosti. Hořké problémy jsou divákům předkládány v pilulce oslazené humorem, i když se o Němcích tvrdívá, že pro něj nemají smysl. Film prostupuje sentimentální „ostalgie“ i výsměch z ní, kritika reálsocialistického režimu i dravého kapitalismu. Východoněmecký pohled je tak autentický, že překvapuje autorství scénáře; Berndt Lichtenberg pochází z Kolína, ovšem po pádu zdi se nastěhoval do Berlína a předlohu napsal s delším odstupem. Dílu prospěl naivně ironizující komentář pronášený hrdinou, který průběžně shazuje události a již úvodem ohlašuje ráz filmu tvrzením: „Má matka byla sezdána se socialistickým státem.“. Rovněž nám neujde satira na televizi ovlivňující skutečnost takovým způsobem, že i nesmysl v ní pronesený se pro většinu lidí stává pravdou.

Bourání berlínské zdi, která desetiletí rozdělovala město i dva německé státy, znamenalo konec studené války a rozpad prosovětských režimů. Podobnou symbolikou je naplněn záběr likvidace Leninovy sochy, který sledujeme pohledem hlavního hrdiny filmu Alexandra Kernera. Filmový děj však začíná dříve, prolog nás uvádí do roku 1978. Zatímco jedenáctiletý Alex a jeho sestra Ariane sledují televizní přenos z letu prvního východoněmeckého kosmonauta, jejich matka Christiane je vyšetřována tajnou policií kvůli manželovi, který zůstal na Západě. Poté se ocitáme v roce 1989, kdy je při protestním pochodu Alex zatčen a matka z toho dostane srdeční záchvat.

Události naberou tempo, nenáviděný režim padne, politické plakáty jsou vystřídány propagačními postery, lidé mění trabanty za západní auta a ztrácejí práci. Všichni se snaží změnám přizpůsobit, jen Christiane nic neví, měsíce je v bezvědomí a po propuštění z nemocnice je nutno ji chránit. Smrtelným šokem by nejspíš bylo zjištění, že její stát dělníků a rolníků padl. A tak milující syn vybaví její pokoj starým nábytkem, „vyrábí“ okurky a kávu Made in DDR, které dávno zmizely z obchodů , zapojí matčiny známé a zaplatí „pionýrům“, aby navštívili nemocnou soudružku. Dokonce instaluje televizní okruh, na němž jeho kamarád hlásí nejnovější zprávy, které jsou pravým opakem toho, co se skutečně děje. Když se na protějším domě objeví ohromný poster Coca Coly, jeho televize to podá jako vítězství NDR nad USA, která kdysi ukradla práva. Vše se nakonec samozřejmě provalí…

Režiséra Wolfganga Beckera (nar. 1954) známe z filmu Život - stavba povolena, který zachycuje hektické příhody současného berlínského mladíka pronásledovaného smůlou. Tentokrát měl k dispozici scénář s promyšlenou zápletkou s několika zvraty, která udrží diváka v napětí až do konce. Vybral si výrazné herce, což platí nejen o někdejší hvězdě východoněmeckého filmu Katrin Sassové, která ztělesnila křehkou a přitom fanatickou matku, ale především o charismatickém Danielu Brühlovi, který má v sobě nejistotu i rozhodnost, miluje matku, ale odmítá její názory. Je to teprve jeho sedmý film, ale stává se nejjasnější hvězdičkou své generace v Německu. Když přidáme dobrou kameru, pečlivý střih a výborný hudební doprovod, nelze filmu takřka nic vytknout.

Good by, Lenin! patří k těm dílům, které rozesmějí a přitom dají prostor k přemýšlení. Je to humor nám blízký, postavy, situace a nálady ve filmu v lecčems připomínají snímky Menzelovy nebo Hřebejkovy a nikoli náhodou jsou v souvislosti s Beckerovým filmem citovány Pelíšky. V této souvislosti se nabízí otázka, proč ještě u nás nevznikla komedie ze života, která by se odehrávala právě v období společenského převratu. Nebo se už připravuje?

[Milan Líčka - tiscali]


--------------------jiná


Obrovskou propagační kampani se v Berlíně těší domácí soutěžní zástupce- komedie Good Bye, Lenin! uznávaného režiséra Wolfganga Beckera.

Biják spadá pod progresivní společnost Bavaria Film International, která má ve svém repertoáru taková kina, jako třeba španělského vítěze z Rotetrdamu Extrańa, takže se dalo očekávat celkem dost.

Výsledek je však přinejmenším rozpačitý. Snímek začíná jako kronika jedné východoberlínské rodiny- bydlíme v paneláku, na víkendy jezdíme v cutting-edge trabantu na dřevěnou chatku.

Otec prchne na Západ, matka se dá do služeb režimu a učí pionýry. A hlavní hrdina, synek Alex (Daniel Bruehl) fandí prvnímu východoněmeckému kosmonautovi.

Přijde rok 1989. Synkovi je dvacet a objeví se na jedné z demonstrací. Ne, že by zrovna boural oponu, prostě tam je. Matka ho uvidí a dostane infarkt. Mdloby, pád, koma.

Mezitím padne i socialismus.

Matka se probere po osmi měsících, prakticky v nové zemi. Její srdce je tak slabé, že neustojí sebemenší rozrušení (ono se ukáže, že to není tak úplně pravda, ale to kdybychom věděli, nebylo by o čem hrát). Alex podnikne odvážné rozhodnutí- odveze maminku domů a tam ji bude uměle držet ve starých kulisách a u vědomí, že se nic nepřihodilo.

Nepravděpodobnost situace dává jedinou šanci na decentní zábavu- situační komedii. A Becker zvládá sarkastický pohled na změnu režimu (Alexovy kamenné monology m.o.), vtipně odhaluje kontrasty mezi „ossies“ i „wessies“ a dokonce skicuje sociální postavení hrdinů.

Tady však začíná být příliš schematický- Alexova sestra praští se studiem a jde pracovat do Burger Kinga (ha ha!), Alex je zaměstnaný v tv-servisu a nadává. Nevadí mi, že na NDR vzpomíná v dobrém. Naopak, považoval bych to za zajímavou reflexi.

Vadí mi však, že tento laskavý stesk je všeobecným postojem všech postav.

Hlubší reflexi doby jste sice nemohli najít ani u staršího německého pokusu o odlehčení tématu socialistické diktatury, Sonnenallee, ale tam se alespoň dalo vzít v potaz, že jde o muzikál, kde prostředí může podlehnout větší míře autorské licence.

S neskrývanými sympatiemi k bývalým soudruhům ve vedlejších rolích se Goodbye, Lenin! tváří hrozně opravdově.

Anebo připadají Beckerovi figury vtipné už jen tím, že jsou? V závěrečném obratu, kdy se do hry vrací otec, aniž by se vysvětlila role matky, Becker finálně nezvládá dotahnout dílo do jiného, než patetického konce, kde prostě MUSÍ být i ohňostroj.

Neznalost, nebo ignorace skutečné síly režimu zde působí podobně trapně, jako ve filmu Tak daleko, kam mě nohy donesou, kde je zase hlavním hrdinou „očištěný“ nacistický důstojník.

Dá se říct, že socialismus je pro režiséra jen chytlavým reklamním poutačem. Problém je, že nějak nehodlám zapomenout na to, že jsem v tomhle stísněném rudém poutači vyrůstal.

Nakonec, stojí za připomenutí, že režisér Becker i scénárista Lichtenberg pocházejí ze SRN. Se socialismem tak, snad paradoxně, žádné zkušenosti nemají.

[Šimon Šafránek - dokina]