Frida
[2002]

Vždy se snažím vyhýbat krutým výrokům, které odsuzují nějaké umělecké dílo a o to víc pokud je takovým dílem film, který si vyžaduje přeci jen o něco větší nasazení. V případě filmu Frída je to o to těžší, že vím, kolik překážek musela Salma Hayek (producentka a představitelka Frídy v jedné osobě) překonat, aby natočila tento film svých snů.

Bohužel něco tak odpudivě zmanipulovaného jsem již dlouho neviděl. Kéž by alespoň nešlo o život takové osobnosti!

Mějme ovšem na paměti, že nejde o nic víc, ani o nic míň než další americký biják (oficiálně jde o koprodukci s Kanadou) se vším, co k tomu patří.

Asi budu označován za hnidopicha, když budu kritizovat, že ve filmu se mluví odpornou „espanglish“ (směsí španělštiny a angličtiny působící směšně o to víc, když je slyšet nepřirozený přízvuk mexických herců). Salma Hayek prohlásila, že film je v angličtině, protože jde o dar Mexika celému světu – argument jsem nepochopil dodnes.

A navíc aby byla splněna očekávání zahraničního diváka, přidá se trochu turistické exotiky a tak se na pohřbu mluví španělsky a sem tam se objeví nějaká ta tequila, pomatené vesničanky atp. Vždyť to už známe.

Teď tedy již něco vážnějšího.

Netvrdím, že životopisný film musí být lineárním popisem života.

Netvrdím, že životopisný film musí být stoprocentně historicky pravdivý (viz Goya v Bordeaux Carlose Saury).

Ale režisér by se měl rozhodnout, čím jeho film tedy bude. Scénář filmu Frída napsali režisérka Julie Taymor, Salma Hayek a její partner herec Edward Norton (udělal to pro svou milou zdarma, protože se nedostávalo peněz). Jako podklad posloužila kniha Frida: una biografía de Frida Kahlo, kterou napsal Hayden Herrera.

Ovšem chudinka Frída Kahlo vypadá jako alkoholička posedlá sexem a navíc s lesbickými sklony. Na první pohled jde o kroniku třiceti let života malířky Frídy Kahlo počínající rokem 1922 a tak se setkáme se všemi osobnostmi, které se ve Frídině životě objevily– Diego Rivera (Alfredo Molina), Leon Trotský (Geoffrey Bush), Nelson Rockefeller (Edward Norton) a další.

Ve skutečnosti jde o povrchní popis života reálných postav plný historických chyb a nepodložených tvrzeních o jejich životech. Tedy téměř fikce vydávající se za skutečnost – víc se mi líbí označení pornografie utrpení jednoho lidského života a možná se ještě dočkáme nějakého super muzikálu Frída, The Queen of Pain ( Frída, královna utrpení).

S malířkou se setkáváme v roce 1922 v klíčovém okamžiku, kdy označila Diega Riveru za pupkáče a pět minut nato si to už rozdává s Gómezem Ariasem (Diego Luna). Pokud bychom měli spočítat všechny sexuální scény, tak to vyjde v průměru na jedno ukájení každých 15 minut.

Problém je v tom, že její vztah s Alejandrem Gómezem Ariasem trval již dávno před scénou v Paraninfu a bez vysvětlení, že šlo o krásnou a bolestivou lásku, na kterou Frida vždy ráda vzpomínala, vše vypadá na mladickou nadrženost. Taktéž její poměr s Trotským, který by zašel tak daleko, nikdo nikdy neprokázal. Frída se potácí mezi postelí a alkoholovými dýchánky, přestože například Diego Rivera jí vždy popisoval jako samotářku, která sice pila ale nejraději v ústraní. A tak se nám ve filmu hromadí čiré spekulace, které ale bohužel budou formovat Frídin obraz ve světě.

Nikomu z tvůrců nedošel ani ten fakt, že zahájí film scénou strašlivé nehody, která Frídu postihla a o několik minut později už tancuje na večírcích, jako by byla zdravá. Ve skutečnosti šlo o ránu, která se otevírala po celé období let 1925-1953 a proto ta amputace. Nešlo o zraněný prst!

A co takové historické nesmysly jako taneční večírek v domě fotografky Tiny Modotti (Ashley Judd). Jeden z nejhorších okamžiků Frídina života – v Mexiku právě zabili kubánského revolucionáře Julia Antonia Mellu, mnoho jejích přátel právě vyloučili ze strany, Rivera se hádá se Siqueirosem (Antonio Banderas), Tině Modottiové hrozí vyhoštění z Mexika, bojuje o udržení novin El Machete, kterým hrozí zákaz a najednou taková oslava. A což taková drobnost, jako že Tina tancuje oblečena do šatů stylu „New York, New York“ a přitom sama nemá téměř na jídlo.

Celé období v Paříži je dalším nesmyslem a přitom by šlo jen o to přečíst si Frídinu korespondenci z této doby. Pařížské dny pro ni byly velmi hořké. Ale konečně se dostalo na její lesbické sklony. A opět znázorněné velmi „citlivým“ způsobem i vzhledem k tomu, že to není zase až tak hotová věc, jak z toho filmaři dělají. Takže se ocitáme v roce 1939, kdy Frida vystavuje v Paříži a v módě je černošská zpěvačka Josephine Baker. Střih sem střih tam jako v reklamě – mimochodem Frída opět tancuje, to by chudinka už asi sotva zvládla v té době – a šup už se objímá se ženou v posteli. Vše je laděné do almanachových pouťových barev, což je případ téměř celého filmu. Doufám, že není třeba dál unavovat popisováním dalších nesmyslů tohoto filmu.

Člověk by si myslel, že když se nedozví pravdu o životě Fridy Kahlo, třeba se režisér chtěl zaměřit na její dílo, ale ani toho se nedočkáme. Kdo by byl schopen dle tohoto filmu říct, proč Frida začala malovat, tak před ním smekám. Takže čeho se vlastně divák dočká kromě pár nahotinek? Výborné jsou nápady rozanimovaných obrazů a přechodů do skutečnosti či naopak. Loutkový sen lebek působí jako z jiného filmu a v neposlední řadě samozřejmě výborná mexická hudba. Zpěvačka Chabela Vargas dokáže svým zpěvem evokovat přesně to tajemné a trpící Mexiko, kterým pro nás tato země je. Málokdo asi postřehne, že Chabela Vargas symbolizuje Lloronu, o níž také zpívá. To mi připadá jako velmi dobrý nápad pro vyjádření Frídina utrpení. Llorona je symbolem věčně trpící ženy, která dle pověsti je odsouzená k hledání svých dětí, které utopila. Vynikající je Alfred Molina v roli Diaga Rivery a tak možná by se měl film spíše jmenovat Diego Rivera. Ale to je asi tak všechno.

Na film se můžeme dívat jako na skvělou manipulaci se skutečností nebo jako na milostný příběh založený na pravdivých osobách ale ve falešném kontextu. Až proběhne všemi evropskými kiny, tak se o Frídě sice bude vědět, ovšem za jakou cenu. Takže všem milovníkům mohu doporučit, kromě cesty do Mexika za jejími díly, krátký dokument Frida Kahlo (r. Marcela Fernandez Violante, 1972) nebo Frida, naturaleza vida (Paul Leduc, 1983), který se občas objeví i u nás na nějakém festivalu a do třetice dokument mexické televize Canal Once Las dos Fridas (2002), který by mohla koupit naše televize díky blížící se „frídománii“. Jen se prosím nenechme oblbnout americkou komercí, když už jsme se zbavili socialistické ideologie.

Ve zkratce:
Více příběh o milostném vztahu Fridy Kahlo a Diega Rivery, než pocta jedné z největších mexických malířek.

[David Čeněk - Dokina]

Frída, Frida (USA, Kanada 2002, 118 min); scénář: Clancy Sigal, Diane Lake, Gregory Nava, Anna Thomas, dle románu Haydena Herrery; střih: Françoise Bonnot; hudba: Elliot Goldenthal; kamera: Rodrigo Prieto; režie: Julie Taymor; hrají: Salma Hayek, Alfred Molina, Geoffrey Rush, Ashley Judd, Antonio Banderas, Edward Norton.