Božský Bruce
[Bruce Almighty 2003]

"Božská" komedie s Jimem Carreyem je inspirována postaršími, dnes již klasickými americkými komediemi poloviny 20. století. Carey zde představuje oblíbený americký typ hrdiny: smolaře, který má dobré srdce a umí být vtipný (kdysi např. Buster Keaton). Pravidelnou nepřízeň osudu si věčně nespokojený reportér místní televizní stanice Bruce Nolan léčí nejprve tichým spíláním. Před snoubenkou Grace si ulevuje bez zábran. Nakonec osloví samotného Boha. Ten je předložen divákům po americku: postarší černoch v bílém obleku. Bruceho život má pěkně srovnaný v kartotéce v staré administrativní budově na periferii města. Nabídne Brucemu, aby si na vlastní kůži zkusil, co božská funkce obnáší. Bruce nevěří, ale již první louže na ulici, kterou přejde suchou nohou, ho přesvědčí, že svět je podřízen jeho vůli. Pustí se nejprve do napravování křivd, které pociťuje, ale jsou zde i miliony dalších nevyslyšených přání, kterými se musí zabývat...

Stárnoucí Jim Carrey zde opakuje ztřeštěný typ, kterému vděčí za vrcholné úspěchy své kariéry (Detektiv Ace Ventura, Truman Show aj.). Sympatického popletu, smolaře, který chce jen to nejlepší, avšak jeho přehnaná snaha a netrpělivost vykonají své... Carreyovské mladistvé dovádění z prvních filmů s přibývajícími lety získává poučenější výraz, nabírá hořkost ironie, která by dobře souzněla s hlubší myšlenkou. Ta ale v Božském Bruceovi chybí. Moudro zde dosti komisně a bez vtipu zastává Morgan Freeman. Je důstojným protihráčem hlavní postavy, ale ani on ani Carrey (natož scenárista) nedovedou strhnout děj do laviny neúprosně se vršících událostí, jak si téma a žánr žádají.

Božský Bruce nabízí tři druhy komiky. Prvotní Bruceho trable (pes dělá loužičky doma u křesla a pod.) dávají naději, že jsou pouhou předehrou. Druhá etapa Bruceova božství zůstává vzhledem k dnešním filmařským možnostem nevytěžena (zmíněný pes se na "boží" přikázání naučí užívat záchodovou mísu). Chybí efektní masové scény, film je v tomto smyslu laciný. Třetí fáze ukazuje životem a láskou poučeného Bruceho, který dle očekávání vezme zavděk tím, co má (a psa naučí konat potřebu venku u stromu...). Překvapuje strohost a nenápaditost gagů, které jsou vhodné snad pro americký sitcom, sotva však pro film s komikem světové extratřídy. Opravdu snad rozesměje jen blábolení kolegy čtoucího televizní zprávy, což je způsob, jakým se božský Bruce chce dostat na jeho místo... Carreymu chybí herecká partnerka, která by s ním udržela krok v dialozích, Jennifer Anistonová zde jen přihrává; obstát vedle excentrika Carreyho je ale těžké...

Formálně se tvůrci drželi klasických postupů (popisná kamera, lehce archaický hudební doprovod, uvádění postav charakterickou scénkou atd). Řemeslně zvládnutému filmu však chybí jiskra. Jim Carrey jen opakuje typ i postupy např. z Truman Show, přičemž zmíněný film působil celistvě a lépe. Síla lidskosti, ke které se Carrey dopracoval pod Formanovým vedením v Muži na Měsíci, zůstala ojedinělou. Bruce alespoň nemá Grinchovu křečovitost. Jim Carrey, jeden z nejtalentovanějších amerických herců všech dob, se stále ještě hledá...

Téma setkání s Bohem a jeho agendou se nejlépe snáší s tragikomediálním žánrem. Příkladem může být Stuhrův polský film Milostné historie (objeví se v něm i ona boží kartotéka, ale také skřípající pero dělající do ní kaňky, o což v životě jde). Shadyacův film zůstal jen na povrchu (obrazem jeho "vtipnosti"jsou i zkažené klapky v závěrečných titulcích). Čekáme stále, kdy to začne, ale film uběhne a nepronikne pod kůži, nerozesměje k slzám ani nedojme. Pobaví sice, ale nijak neulpí v našich myslích a srdcích. A to je trochu málo.

[Stanislav Buzek - tiscali]



------------------jiná



Ne, že by Bůh (Morgan Freeman) v tomhle podivném světě neměl do čeho píchnout, komu pomáhat a co napravovat. A na takové nedomrlé opruzy, jako je druhořadý redaktor místního kanálu 7 – Eyewitness News Bruce Nolan (Jim Carrey), kterým se navíc žádné zvláštní příkoří neděje, by se určitě vybodnul, kdyby mu jeho vlezlé skuhrání nezačalo jít po čase na nervy. To jsou samé řečnické otázky a ublíženecké plky jako: „Za co mě trestáš, Pane? Proč sis na mě zasedl? Nemáš na mě čas, protože musíš plnit všechna přání Evanovi, který mi to místo moderátora hlavních zpráv nakonec vyžere!“ Tohle se vážně nedá dlouho poslouchat, stejně jako kvílivé vytí, jež vysílá Bruce do noci – „Pane Bože, sešli mi znamení, potřebuju zázrak, pomoz mi!“ –, místo aby se věnoval řízení, a tak není divu, že ho Nejvyšší nechá nabourat. Ale vybuzeného Nolana už nic nezastaví, a tak hodí rukavici samotným nebesům...
„Tak pojď na férovku, ty božskej parchante,“

huláká svoji umrněnou lidskou výzvu, která je ovšem vzápětí nečekaně vyslyšena, neboť tyhle kydy jsou příliš i na chvalně proslulou boží trpělivost. A tak se tihle dva nakonec sejdou kdesi na předměstí Buffala: Ten, který jest alias Bůh, a ten, který by chtěl být vulgo notorický stěžovatel Bruce. A protože Bruce dával v poslední době hlasitě najevo, že by tenhle božský džob zvládl líp, a Bůh by si evidentně rád trochu orazil, propůjčí mu své božské schopnosti, a na scénu tak zpočátku nesměle, ale pak stále razantněji vstupuje Bruce Všemohoucí. K jeho prokazatelně božským zákrokům patří např.: Rozestoupení se rajské polévky (rozuměj Rudého moře) na talíři v bistru, vytvoření chulipánů (rozuměj kříženců chudobek a tulipánů), přitažení měsíce před okno své ložnice (rozuměj nemá to rád potmě), zvětšení ňader své přítelkyně Grace (rozuměj má je rád velký). Kdyby se Bůh zabýval takovýmito prkotinami, byl by dnes při tvoření světa ještě někde u prvoků. Když už je Bruce jednou Všemohoucí, byl by ovšem trouba, kdyby zapomněl na sebe: Takže napříště bude jeho pes čurat do záchodové mísy a ne tradičně na fotel, ze zpravodajského čurdaře Nolana se přes noc stane Mr. Sólokapr a z konkurenta Evana blekotající troska v televizním studiu. A protože hlasy milionů nevyslyšených prosebníků, mezi které kdysi také patřil, mu začínají dělat díru do hlavy, hodí je do počítače, odentruje své božské „ano“, a způsobí tak řadu kolosálních průšvihů, na základě kterých konečně pochopí, že dělat poctivou božskou rachotu není žádná sranda. A že než si dobrovolně nabrat tuhle nálož, je možná lepší nechat se přejet náklaďákem a tak trochu přitom spoléhat na to, že si toho Hospodin všimne, včas mákne a nedopustí, aby si trucující Grace musela hledat jiného napraveného životního hypochondra.

„Co se doma upeče, to se doma sní!“

Možná trochu podle tohoto Nolanova sloganu z jeho reportáže o pečení gigantické sušenky vznikala i tahle spirituální komedie, která osciluje mezi sitcomem a moralitou s nezbytným poučením. A v tom je i její hlavní problém, který, tak jako ostatně hodně často v poslední době, se týká hlavně scénáře. Komediálně znovu nabuzený Carrey se po svém „charakterním období“ k potěše všech příznivců jeho plastické komiky vrací tam, odkud kdysi tak úspěšně vyšel. Se starou komediální vervou, grimasami a gustem rozehrává Božského Bruceho a minimálně v prvních dvaceti minutách vás tak rafinovaně ukolébá do pocitu, že jste s ním opět ve starém známém žánru a jeho opětné setkání s režisérem a kámošem Tomem Shadyacem (Ace Ventura: zvířecí detektiv) není náhodné. Jenomže jako by se pak, spolu s tříčlenným scenáristickým tandemem, potvrzujícím staré pravidlo, že méně je často více, zalekli, že zašli v téhle legraci příliš daleko a mohli by se nešetrně dotknout tabuizovaných sfér. A tak místo ničím neomezované komediální gradace dotažených gagů, které námět vydatně, ale marně nabízel, vlažně zalaškovali, jako by chtěli dát najevo, že o nich vědí – a pak pietně couvli, ztlumili komediální potenciál a zapluli pod neprůstřelnou auru existenciální morality o napraveném hříšníkovi, po kterém (a tudíž ani po nich) nemůže nikdo první hodit kamenem. Tahle technika, připomínající způsob, jakým jsou konstruovány nezávadné a poučné rodinné komedie od Disneyho, vás nutí „konvertovat“ mezi žánry a Carreyho kmitat někde mezi Maskou a Mužem na Měsíci (což je přiznávám přirovnání z ilustrativních důvodů poněkud přehnané). O hodně snazší to má Morgan Freeman, noblesní Bůh, ať už je v montérkách nebo v bílém obleku, který dokáže být podle potřeby věrohodně civilní i charizmatický, a jak bývá jeho dobrým zvykem, ani v komediální nadsázce netlačí zbytečně na pilu.

Božský Bruce je na komedii možná až příliš seriózní pokus ukázat vám, jak by případně také mohla vypadat boží spravedlnost v Buffalu. Budete se při ní chvíli smát a možná i chvíli přemýšlet, což zase není to úplně nejhorší, co se vám může na současné filmové komedii přihodit. Ale zaděláno tu bylo rozhodně na víc! Pane Bože, ty který všechno víš, věřím, že jsi to také viděl a vyvodíš z toho patřičné důsledky. Možná bys mohl ještě jednou vážně promluvit s tím božským klaunem Jimem a jeho hollywoodskou partou dřív, než budou zas brát tvoje jméno nadarmo a ty si na ně budeš muset už opravdu vážně došlápnout.

[Michal Šobr - cinema]