Bowling for Columbine
[2002]

Do ošoupaných džín, druhořadé šusťákové bundy a povinné baseballové čepičky se skryl nekompromisní kritik současné Ameriky. Schován pod pláštěm ušmudlaného amatérského filmaře s několika přebytečnými kilogramy se Michael Moore vydal ve svém posledním filmu Bowling for Columbine zkoumat jeden z nepříjemných fenoménů – někdy až obludné posedlosti amerických obyvatel zbraněmi. Výchozím podnětem byl masakr na Kolumbijské střední škole v Littletonu (stát Colorado), kde dva tamní studenti svůj poslední den života strávili nejprve ráno na bowlingu (kuželkách) a krátce poté pak zběsilou střelbou do svých spolužáků. Bowling for Columbine je neradostným obrázkem především o Americe, připomínající kotel uměle udržovaný těsně pod bodem varu.

Ve formátu dvouhodinového dokumentu se Mooreovi podařilo široce se rozmáchnout a vykreslit podobu současné brutality – jejíž mediální vrcholek tvoří „sexy“ masakry – i s jejími rozvětvenými kořeny. Hlavní režisérovou výzbrojí na cestě za hledáním otázky „proč?“ je ironie, sarkasmus a zdravá dávka drzosti, která nepřekrývá, ale vyživuje Mooreovu touhu porozumět jednoznačnému faktu: roční statistika počtu usmrcených osob z legálně držených zbraní přesahuje v USA číslo 11 tisíc. Hned na úvod dokumentu si Moore zřizuje účet v bance, jehož založení je spojeno se získáním vybrané zbraně zdarma; ze dveří banky už vychází s brokovnicí přes rameno. Vyhledá bratra odsouzeného atentátníka na budovu Oklahoma city, jenž spí s nabitým revolverem pod peřinou a před Moorem se zarytě ohání dodatkem ústavy – jeho obranu práva vlastnit zbraň pak jeden z portrétovaných policistů mění na tezi o nepsané povinnosti amerického občana být ozbrojen. Moore se s kamerou vydává za členy spolků, kteří mají zbraně vetknuty do štítu a pozoruje jejich lesní manévry. Nelichotivou vizitku dostávají především obyvatelé v tomto směru proslulého „Středozápadu“ (Colorado, California) a pozapomenutého Michiganu na severu – odkud ostatně Moore i pochází.

A Moore v provokacích neustává: iniciuje dva studenty přeživší masakr na Kolumbijské střední škole (jenž mají ještě kulky v těle), aby šli demonstrativně vrátit náboje do supermarketu K-Mart, kde byly zakoupeny za sedmnáct centů. Před jedinou kamerou se vedoucí prodejny ještě schová, před houfem televizních štábů přivedených Moorem na zítřejší dopoledne je již nucen vydat prohlášení o stáhnutí nábojů z prodeje do časové lhůty 90 dní. Po přečtení – mediálním světlem vynuceného – slibu lze v režisérově tváři zřetelně číst upřímnou radost z této malé donkichotské výhry v jinak těžko vítězné válce. Aroganci zbytnělé moci zosobňuje majitel restaurační sítě, po němž Moore žádá stanovisko k osudu mladé Afroameričanky, kterou tíživá sociální situace nutila za směšný peníz pracovat v restauraci, zatímco její nehlídaný šestiletý synek se doma „vyzbrojil“ náhodně objevenou pistolí, s níž o několik dní později bez jakéhokoliv pohnutí zastřelil ve škole svou stejně starou spolužačku.

Mimořádně vypjatá je sekvence autorovy návštěvy v osobním sídle populárního herce Charltona Hestona. Ten hereckou kariéru v podzimu života vyměnil za propůjčení své tváře organizaci na podporu prodeje a vlastnění střelných zbraní. Mítink této organizace uspořádaný v Littletonu deset dní po onom krvavém masakru bylo řádnou botou a když se zprvu „přátelský“ rozhovor Moorea s Hestonem počne stáčet na toto téma, herec si začne nervózně pohrávat s prsty (zatímco na tváři se snaží udržet profesionální masku) a když ho filmař vyzve k omluvě adresované rodičům obětí školního masakru, Heston přes prosklenou zahradu odchází pomalým krokem mírně shrbeného muže, aby se uzavřel do mlčenlivé slupky svého aklimatizovaného akvária, vlastně smutného vězení hygienicky ošetřeného od všech nepříjemných pravd. Zvláštní pocit úzkosti a hněvu zároveň provází tuto scénu - Heston nezosobňuje onu primitivní posedlost zbraněmi, ale možná ještě záludnější postoj cynicky profitující na správném veslování mořem amerických většinových nálad.

Brilantní animovanou vsuvkou předvádějící ve zkratce americké dějiny jako nepřetržitý sled vždy do jiných šatů oblečených násilných reakcí obyvatel na „to jiné“ se Moore posune k úvahám o zakořeněné mentalitě strachu z cizího, který je především v posledních desetiletích stále masivněji využíván pro udržování Ameriky v obecné atmosféře permanentního strachu. Řádným mediálním zmasírováním obyvatel se vytváří ideální podloží pro souhlasnou reakci na americkou zahraniční politiku – v dalším zkratkovitém přehledu Moore ukáže jeden z ne často citovaných paradoxů současného amerického tažení, a to fakt, že většinu teroristů, proti nimž nyní Amerika bojuje (či již troubí na poplach), si vlastně během studené války vyzbrojila sama. Výletem do sousední Kanady vyvrací Moore námitku, že příčinou americké brutality je velký počet zbraní (severní soused se může pochlubit sedmi miliony exempláři a cifra čítající roční počet obětí kulek vypálených z legálně držených zbraní nepřesahuje v Kanadě číslo 100) a v závěrečné řečnické otázce se ptá, jak dalece je rozumná kombinace vyplašené masy obyvatel a jejich nočních stolků s pěknou osmatřicítkou.

Film byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Jihlava 2002.

[Otto Bohuš, 31. 10. 2002]

Scénář a režie: Michael Moore. Kamera: Brian Danitz, Michael McDonough, James Demer. Hudba: Jeff Gibbs. Střih: Kurt Engfehr. Barevný, 120 minut. Dolby Digital. České podtitulky. USA,Kanada, Německo 2002. Distribuce v ČR: Hollywood C. E. Premiéra v ČR: 6. března 2003.