28 dní poté
[28 Days Later 2002]

Konec civilizace vlivem nebezpečných chorob patří k populárním tématům literatury science fiction už od počátku jejího vzniku. S postupujícími lety je toto téma stále frekventovanější, snad i zásluhou neznámých virů, jež se v poslední době začínají objevovat. Vzpomeňme jen na SARS, který si z východní Asie pomalu razí cestu do všech kontinentů. Apokalyptické téma se nevyhýbá ani filmu. V posledním desetiletí vznikla celá řada myšlenkově spřízněných titulů (Smrtící epidemie, Dvanáct opic aj.). Letos v květnu přichází do kin film 28 dní poté, který sice nepatří mezi špičky svého žánru, ale stojí za pozornost. V dobrém i špatném slova smyslu.

V expozici vidíme skupinu aktivistů bojujících za práva zvířat, kteří vniknou do laboratoře, kde vědci zkoumají opice, jimž pouštějí z videa násilnické obrazy. Ochránci je vysvobodí ze zajetí, ale hned nato jsou jimi pokousáni. Do světa se tak dostává nebezpečný mor, který během okamžiku dělá z infikovaných nebezpečné kreatury posedlé vražednou zuřivostí. Dále jako by se film inspiroval románem anglického spisovatele Johna Wyndhama Den trifidů (rovněž zfilmovaného roku 1962, r. Steve Sekely a Freddie Francis). Po osmadvaceti dnech se v nemocnici probudí z kómatu pracovník kurýrní služby Jim a zjišťuje, že je v celém Londýně sám. Během procházky po vylidněném městě připomínajícím ze všeho nejvíc smetiště narazí na několik přeživších, k nimž se přidá, aby společně odjeli k Manchesteru. Tam by podle zachycených radiových vln měla být vojenská jednotka, nabízející možnou záchranu.

28 dní poté se neohraničuje pouze žánrem sci - fi, najdeme v něm též prvky hororu, akčního filmu i podobenství. Film je poselstvím o nemožnosti bytí ve chvíli, kdy člověk ztratí svou lidskost. Lidé nakažení virem se proměňují v krvelačné zombies, kteří si v ničem nezadají s těmi z Noci žijících mrtvých (1968, r. George A. Romero). Oproti nim se však pohybují velkou rychlostí, což s sebou přináší řadu honiček a zápasů, které jsou sestříhány tak, aby se v nich divák ne vždy vyznal. Krátkodobá dezorientace posiluje pocit ohrožení, který přidává filmu na působivosti. Scény z pobytu na vojenském zámečku, kde tamní velitel tvrdě uplatňuje velení mají téměř formu podobenství. V této "totalitní diktatuře" hrozí Jimovi smrt a jeho družkám, černošce Seleně a dospívající Hannah, pozice udržovatelek rodu mezi devíti nadrženými vojáky.

Stavebně se film rozpadá do dvou hlavních částí. První - a nejlepší - tvoří putování po britské metropoli, kterou se prohání jen vítr v ulicích. Jednou z nejsilnějších scén je procházka po střeše paneláku, kde se Hannahin otec pokouší do rozestavěných věder zachycovat déšť, který ne a ne přijít. Druhou částí je zmiňované vojenské sídlo, ve kterém režisér rozehrává scény o přežití takovým způsobem, že vedle série filmů o Vetřelci se nám připomene Coppolova Apokalypsa, Tarkovského Stalker a možná i Scottův Blade Runner. V Jimově usilování o záchranu je něco archetypálního, přestože se s ním nemůžeme bez obav identifikovat, neboť i on podléhá jakémusi záchvatu vražedného běsnění.

Dosud zde nepadlo režisérovo jméno. Není jím nikdo jiný než Danny Boyle, tvůrce Mělkého hrobu a Trainspottingu. Zejména jeho první titul byl příslibem velkého tvůrce, který se však v poslední době vydává stále záhadnějším směrem, jehož opodstatnění nám pravděpodobně odhalí větší časový odstup. K Boylově cti v případě 28 dní poté slouží to, že obsadil málo známé herce, aby tak posílil realističnost vyprávění (tentýž postup uplatnil v československé kinematografii také Jan Schmidt, když v roce 1966 natočil postkatastrofickou sci- fi Konec srpna v hotelu Ozón). K realistickému vyznění přispívá i digitální kamera Anthony Dod Mantleho, který nám dění přibližuje až hmatatelným způsobem a přitom mu dává patinu zašlých fotografií a pláten.

[Tomáš Hála, Tiscali, 28. 5. 2003]

Scénář: Alex Garland. Režie: Danny Boyle. Kamera: Antony Dod Mantle. Střih: Chris Gill. Hudba: John Murphy. Výtvarník: Mark Tildesley. Kostýmy: Rachael Flemingová. Producent: Andrew Macdonald. Hrají: Cillian Murphy (Jim), Naomie Harrisová (Selena), Christopher Eccleston (Henry), Megan Burnsová (Hannah), Brendan Gleeson (Frank) a další. Barevný, 112 minut. Dolby Digital. České podtitulky. Nizozemí, Velká Británie, USA 2002. Distribuce v ČR: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 29. května 2003



--------------------------jiná



Když se Jim probudil v nemocniční posteli, moc si toho nepamatoval. Vyšel na chodbu, ale nikde nikdo. Sešel do přízemí, ale stále nikde nikdo, jen čím dál více stop zmatku a nehybně visící vyvěšená sluchátka nefungujících telefonů. Vydal se tedy v nemocničním pyžamu do ulic Londýna a... pořád nikde nikdo, jen stále více stop toho, že se stalo něco velmi vážného. Rozbité výlohy, převrácené autobusy a noviny s titulky jako „karanténa“ nebo „evakuace“. Vypadá to, že se před čtyřmi týdny (odtud název filmu) rozšířil strašlivý virus. Ne že by lidi zabíjel, ale mění je v nemyslící zuřivce, kterým jde jen o jedno: Nakazit další zdravé lidi. Jim záhy objeví několik dalších přeživších a vydává se s nimi pryč z města, odkud vysílá jediná dosud fungující rozhlasová stanice.
Ano, režisér Mělkého hrobu a Trainspottingu natočil po divném Extra životu a ještě divnější Pláži s téměř neznámými herci něco, co velmi připomíná klasický apokalyptický zombie horor. Obvyklá pravidla tohoto hororového podžánru ovšem ve scénáři Alexe Garlanda doznala dvou zásadních změn:

1) Pokud vás zombie kousne (přesněji řečeno, pokud se její DNA dostane do vaší krve), jste nakaženi nikoliv za pár hodin nebo minut, ale za deset sekund.

2) Boyleovi zombies nechodí pomalu, jak by se na slušně vychované zombies slušelo, ale běhají jako Zátopek.

To umožňuje tvůrcům celkově nadupat tempo filmu a vystavět nové zápletky, při kterých se složení bojujících stran dynamicky mění v průběhu soubojů a nakažení mají jen chvíli na to, aby se rozhodli, zda se okamžitě zabijí sami, nebo se raději o pár vteřin později nechají zabít od svých dosavadních přátel...

Akční scény ale v žádném případě nejsou základním kamenem tohoto filmu. 28 dní poté leží na naprosto odlišném konci spektra zombie filmů než třeba Resident Evil. Akční scény v něm sice najdete, ale nemůžete v nich obdivovat nic jako „bojovou choreografii“ nebo „fakt cool utrhávání končetin“. Připomínají spíš něco z hodně nepříjemného divokého snu, kdy se ve tmě hýbe cosi nezřetelného a vy víte, že je to hnusné, nebezpečné a pravděpodobně rychlejší než vy. Boyle divoké sny točit umí a díky tmě, kamerovým filtrům a střihu většinou ani nepostřehnete, jestli zombies vlastně vůbec mají nějaký typický nemrtvý make-up, nebo to jsou jenom obyčejní lidé v potrhaných šatech.

28 dní poté je dost strašidelný film, ale také velmi smutný film. Pocity osamělého člověka v téměř prázdném Londýně a později pocity osamělé skupinky v téměř prázdné Anglii jsou ztvárněny velmi zdařile a realističtěji než v mnoha jiných filmech s méně fantastickými náměty. V závěrečné části filmu hrdinové objeví venkovský zámek plný dobře ozbrojených vojáků, kteří jsou odhodláni zachovat lidský rod i za cenu toho, že se vzdají lidskosti. Tím dostává film další zajímavý rozměr a deprese pokračuje až do úplného konce, který je tak nechutně optimistický, že byl buď dodatečně přetočen na naléhání studia, nebo se v něm skrývá nějaká obzvlášť ironická závěrečná tečka, která mi unikla.

28 dní poté je nadprůměrně zdařilý psychologický horor s malým rozpočtem (i ten vylidněný Londýn se prý natáčel jen s minimem triků), ze kterého mohou být slabší povahy opravdu vystrašené a silnější povahy aspoň v depresi. Proto bude asi problém dostat na něj do kina i vaši něžnou polovičku, ale pokud máte smysl pro černý humor, můžete se jí pokusit namluvit, že jde o pokračování "28 dní" se Sandrou Bullockovou.

[František Fuka - Cinema]