Rok ďábla
[2002]

Rád chodím na vrakoviště počítačů. Podle mnohých jsou to nežádoucí pozůstatky superkonzumní společnosti ze začátku 21. století Staré doby, jiní je vidí jako dosud nezrecyklovaný jedovatý odpad. Pro mě je tohle "smetí" sběratelskou vášní a výletem do dávné minulosti. V těch kdysi tak hrdých strojích stále doutnají osudy jednotlivců i celých národů, jen je rozfoukat. A když se ten plamínek někdy rozhoří, jeho světlo promlouvá o zapomenutých tajemstvích starých časů...

Bylo to na jaře 97. roku nového letopočtu. Prohledával jsem jeden ze sektorů tzv. osobních počítačů a narazil jsem na obzvlášť starožitný kus, který evidentně zhynul bolestným způsobem. Zcela zničený zdroj, roztavené procesory, disky zprohýbané žárem, jako by byl terčem nějaké nevídané ohnivé síly. Jediné, co uniklo spalujícímu živlu, byl 3,5" disk (nespolehlivé, v minulosti hojně užívané médium k zálohování dat). S námahou jsem jej vydoloval ze zdeformované disketové jednotky a tlumeně vyjekl překvapením - byla to disketa s monogramem! Podnícen zvědavostí jsem se pokusil oživit prastaré soubory a odhalit tvář tajemné zkratky SM a výsledek restaurace dat mě uvedl v úžas: měl jsem před sebou část soukromého deníku pana SM. Text, který laskavému čtenáři nabízím, zachycuje šestidenní trápení autora deníku, jenž měl za úkol sestavit kritický pohled na jakýsi tehdy nový film:

Středa 20. 2. 2002, čas 23:14 

Dnes jsem viděl Rok ďábla, ten nový Zelenkův film (Petr Zelenka, filmový režisér a scenárista, podle dostupných pramenů svérázný režisér, záhadně zmizel při premiéře filmu Rok ďábla, pozn. red.). Obsah: Jarek Nohavica (populární zpěvák té doby, záhadně zmizel při interview k filmu Rok ďábla, pozn. red.) se kvůli problémům s chlastem dostane do léčebny. Chodí za ním Karel Plíhal (výjimečný Nohavicův souputník, záhadně zmizel při natáčení filmu Rok ďábla, pozn. red.), kterému se tam začne líbit a chová se čím dál divněji. Při nácviku vlastního pohřbu ho zaujme Čechomor (populární skupina té doby, její členové záhadně zmizeli při pracovním promítání filmu Rok ďábla, pozn. red.) a řekne Nohavicovi, že by s tou kapelou měl hrát. Nohavica s Čechomorem spolu začnou koncertovat a jezdí s nimi i holandský dokumentarista Jan Holman (???, jediná zmínka v archivech tvrdí, že záhadně zmizel při cestě z premiéry filmu Rok ďábla, pozn. red.), který je fascinovaný nejdřív Nohavicou a pak Plíhalem. Přidá se do toho Jaz Coleman (člen post-punkové hudební skupiny Killing Joke, jako jediný záhadně nezmizel, pozn. red.), který chce s Čechomorem nahrát desku. Najednou se to všechno začne zamotávat, objevují se andělé, duchové, čerti, kouzla, částečné rozpady osobnosti. Mám v tom guláš, jdu se na to vyspat.

Čtvrtek 21. 2. 2002, čas 9:53 

Nespal jsem dobře. Přemýšlím, kdo vůbec je v tom filmu hlavní postavou: Nohavica? Nabízí se to, je legendou, poprvé ve filmu, moc se o něm neví a prochází celým filmem. Silou své osobnosti stojí mírně před řadou, ale není tím zásadním hybatelem děje, spíš od něj většina událostí začíná. Čechomor? Spolu s Nohavicou ti chlapi utvářejí a spolukomentují děj. Dokumentarista Jan Holman? Zajímavá postava, vratce pluje na vlnách, které vytvářejí ostatní, a nakonec se topí ve své vlastní bouři. Jeho křehkost a zranitelnost dokáží zraňovat jiné, tím vyčnívá, ale ne v průběhu celého filmu. Karel Plíhal? Ten už spíš. Takřka nepromluví, a přesto říká nejzásadnější věty filmu, jak se na anděla strážného sluší. Má ale mnohomluvného, démony posedlého protivníka Jaze Colemana. Druhá polovina filmu je jeho, a to se na plátně zase tak moc neobjevuje. Takže ne jeden, ale dva hlavní - anděl a ďábel, zlo a dobro, atmosféra svobody a závislosti, pokoje a hrůzy. To bude v recenzi znít dobře. Dál použít slova syžet, zdánlivě banální, katarze a kontraproduktivní, zahladit tím stopy nejistoty. 

Pátek 22. 2. 2002, čas 13:23 

Jde na mě deprese, nemůžu se zbavit pocitu tísně. Přitom je ten film docela veselý až groteskní - výtahová hudba Karla Holase z Čechomoru, NTAK neboli Nohavicova teorie alkoholického kopce, postupné proměny Františka Černého a jeho výuka na elektrickou kytaru na moravských kopcích a nepřekonatelná debata o Nohavicových spodkách. Konečně jsem se zase zasmál krásně a uvolněně, tak jak se člověk směje u našich a britských filmů. Ale venku po filmu mi ta lehkost na duši moc nevydržela. Tváří se to jako film a balamutí to vtipy na rtech, ale ono je to spíš trpké jak život sám. Nebudu muzikantem, nebudu filmařem, nebudu kritikem ani andělem, ale co pak zbývá? Šedivý vesmírný pobyt bez špetky tvořivosti, která je vstupenkou do království pochyb? Je opravdu jedinou cestou k alespoň trošce štěstí upsat se temný silám? Proč nedokážu slyšet melodie?!... Jdu si lehnout. 

Sobota 23. 2. 2002, 18:07 

Zásadní scéna je výhra strážného anděla v šachách. Retrospektivní, černobílá, nádherně natočená na superosmičku, s úžasnou hudbou Jaze Colemana, vysvětlující mnohé a nepatřičná. Prostě se do těch obrázků nehodí. Nezapadá do rytmu děje, ničí pečlivě vytvořenou atmosféru scény předtím a ničí mě, protože Petra znám, ta pasáž je pro něj důležitá. Napsat, že je špatně vložená? Že mohla být třeba jinde a jinak střižená, místo zatmívačky a roz-tmívačky ostrý střih? Natočil jsem někdy něco, že mám právo kritizovat? Riskuju snad něco v životě svým pohodlným datlováním? Čím dělám tenhle svět zajímavější??? Jdu do lékárny. 

Neděle 24. 2. 2002, čas 05:44 

Probdělá noc s předchozími filmy Petra Zelenky. Začínám se chytat. Jeho mystifikace dostoupila s Rokem ďábla svého vrcholu - teď už opravdu není jasné, co je pravda a co hravá lež. Určitě dospěl, příjemně zvážněl. Úplně všechny komplikace reálného i vysněného světa ale nedoladil. Pořád mi přijde, že by u sebe potřeboval svého diváckého strážného anděla, který mu na rozcestí poradí, kudy dál. Aby z toho příště zase nebyl jen soubor nezapomenutelných scén, jenž jako celek má neúplně dořešenou myšlenku... Co vlastně po něm chci? Nenáročnou komedii, nebo filozofický traktát? Chci dokonalé potvrzení jeho výjimečnosti. Chci, aby neskončil napůl cesty. Chci, aby jeho filmy byly dokonalou koulí. Vlastně ale nechci nic. Chci mít pocit, že je tu někdo, kdo bude natáčet filmy za mě. Abych se jen mohl válet a čekat, až se dort upeče. Nemuset nic... čekat... přežívat... bez svého strážného anděla...

Pondělí 25. 2. 2002, čas 11:18 

Viděl jsem podruhé, tmou prostupuje světlo, vždyť já myslím na ten film, a když myslím, tak musím i BÝT, někde v dáli je můj cíl, můj smysl, myslím na - anděly. 

S těmito slovy záznamy na disketě končí. Podle kusých informací ohledně osoby kritika SM se jednalo o nijak úspěšného autora, který nejvíce vzrušení způsobil svým záhadným zmizením. V policejním protokolu se objevuje svědectví sousedky, která z protějšího okna viděla, jak nad klávesnicí skloněná postava SM z ničeho nic explodovala zevnitř...

Saša Michailidis