Příběh rytíře
[A Knight's Tale 2001]

Ve staré dobré Anglii 

Země se chvěje, když supertěžké váhy začnou akcelerovat a zběsile se vrhnou proti sobě. Jejich svět se změnil v úzký průzor kolčí přílby, kterým zaměřují nechráněný bod na těle protivníka, zaťaté svaly pod sluncem rozpálenou plátovou zbrojí vkládají všechnu sílu do rozhodujícího úderu. Vlajky finalistů se třepotavě vlní ve větru, diváci v ochozech šílejí a polévají se medovinou a trenéři za nimi ječí poslední pokyny. Náraz je vražedně tvrdý a pro jednoho z nich osudný. Skóre poskočilo na 3:0 a na kolbišti je vymalováno! Na udusané zemi zůstává ležet nehybná postava, vítěz přebírá cenu od místní Miss a z rapujících tribun se vzduchem nese bojový chorál Queenů "We Will Rock You". Ne, nemýlíte se - jsme v roce 1380, kdy tehdejší volnostylaři provozovali dobový "wrestling" s dřevci, meči, sekyrami nebo palicí, zrovna se rozbíhá turnajová liga, Geoffrey Chaucer prohrál poslední kalhoty (včetně spoďárů) a jistý ambiciózní syn slepého doškáře William Thatcher přišel na to, jak překročit vlastní stín a stát se snadno a rychle rytířem. No, a jsme v ději... 

"Po tom mi není ani cecek baby Jagy," 

prohlásil jinak dobrosrdečný panoš Roland (podporovaný zarputilým mlčením zarputilého kolegy Wata), když je jejich podnikavý společník William začal ukecávat, aby mu dělali realizační tým při velkorysém turnajovém podrazu. Když umře rytíř, který vás živí, je třeba někde rychle schrastit jiného. A proč bych to nemohl být třeba já, řekl si mazaný prosťáček William, stáhl z teplé mrtvoly ještě vlažné brnění, nasoukal se do něj a vyhrál za nebožtíka svůj první turnaj. "Sen o plném žaludku je na dosah, stačí jen výhru neprožrat, ale vrazit do tréninku, který teprve přinese pořádný balík," zapřísahá William své konzumně orientované kumpány, vyrve jim měšec, zlaťáky vrazí do dřevců a obroku pro koně a začne pilovat finty turnajového víceboje. A když mu pak ještě náhoda přihraje nahatého, leč výmluvného exhibicionistu Chaucera, který se předtím, než napsal Canterburské povídky, zřejmě živil jako zručný padělatel rytířských rodokmenů (do kteréhokoli kolena), je dobré dílo dokonáno. A tak se na turnajových soupiskách začalo pravidelně objevovat jméno nového ranaře, sira Ulricha von Lichtensteina z Gelderlandu, takto syna doškáře, který vždycky věřil, že to jeho kluk dotáhne výš než na hřeben děravé střechy. William tak získal novou identitu (po které celý svůj ušlápnutý knechtský život toužil), turnajový šampion hrabě Adhemar nebezpečného protivníka (o kterého není snadné zlámat kopí) a spanilá lady Jocelyn učenlivého tanečníka, s kterým si na středověkém aristokratickém mejdanu zatančí dobový boogie hip hop na motivy Bowieho "Golden Years" - a je ruka v rukávě (nebo kde). Jenomže charakterový nedomrlec Adhemar se přece jen domákl pravdy o Williamově plebejském původu, zařídil jeho diskvalifikaci na londýnském mistrovství světa a místo urozeného klání ho nechal strčit do klády. Ale to by se tu nesměl poflakovat Černý princ Eduard (po Chaucerovi druhá a také poslední reálná historická postava), o němž jsme zatím moc neslyšeli, ale který nicméně (možná) zařídí, že se finále bude přece jen hrát na rovinu, v duchu rytířského fair play. 

"Jdi změnit svůj osud!" 

Oscarový scenárista (L.A.- Přísně tajné) a rodák z Rhode Islandu Brian Helgeland se i jako režisér doposud pohyboval v poněkud méně úsměvných dramatických formátech (Spiknutí, Nájemní vrazi). Některé kousky mu sice úplně nevyšly (The Postman - Posel budoucnosti), zato jiné se ve svém žánru staly téměř kultovními (čtvrté pokračování Noční můry z Elm Street či televizní Povídky z krypty). Pravda, publikum se na jeho spektáklech zrovna moc nezasmálo, ale život je změna, a tak tentokrát vsadil na klasickou americkou vizi o tom, že každý má na to být sám sobě selfmademanem, a v jediném velkorysém a všeobjímajícím rozmachu kontrastně propojil 14. a 21. století. Výsledek je prázdninově svěží (ideální titul pro letní kina a kulturní relaxaci na vaší dovolené) a také rozmarně provokující prudící fundamentální historiky (kteří budou tentokrát odcházet z kina se zapšklým pocitem, že tady nějaký postmodernistický úchyl bez maturity zas pěkně przní dějiny). Ale o ty tady jde skutečně až v druhé řadě. Jako by si tuhle rytířskou pecku napsal Helgeland pro svoji i vaši radost, inspirován Canterburskými povídkami tak volně, že to ani nepostřehnete. Možná i proto, že další asociace na vás budou najíždět ze všech světových stran: Osamělý bojovník v historické aréně přece vychází z půdorysu Spartaka či Gladiátora, nadsázka, gagy a pointy nesou pečeť "montypythonovského" středověkého žertování typu Monty Python a svatý grál a taky tu odeznívají reminiscence na starého dobrého Robina Hooda interpretovaného Fairbanksem, Costnerem a Melem Brooksem. Základní ingredience snímku - akce, romantika a komika - jsou vděčné a vyzkoušené, Helgeland je dokáže obratně dávkovat a "výživně" mixovat, nevytváří lacinou parodii ukoptěným zpinožením již viděného a z výše uvedeného nevykrádá, ale spíše volně a po svém cituje na příbuzné motivy. Do českých exteriérů a na Barrandov, kde se celý snímek točil, pozval zajímavé a příliš neokoukané herecké typy v čele s australskou nadějí a idolem dívčích srdcí a přilehlých orgánů Heathem Ledgerem (Patriot). Tenhle mužný blonďák z Perthu by však byl ničím bez kontrastního tandemu, dobráckého tlouštíka Marka Addyho (Do naha!) a latentního cholerika Alana Tudyka, kteří hrají své party nejen s přehledem, ale i smyslem pro týmovou práci. A co by to bylo za rytířský příběh, kdyby v něm chyběl zparchantělý zlosyn (v tomto případě držitel ceny Laurence Oliviera Rufus Sewell) a krásná dáma rytířova srdce, debutující Tahiťanka Shannyn Sossamonová?! Osobně jsem ovšem s velkým potěšením sledoval zejména Chaucerovu vitální reinkarnaci v podání temperamentního Paula Bettanyho ("Děkuji vám, budu tady ještě celý týden."), jehož heroldské "stand upy" připomínají hecířské výkony současných vyvolávačů ve wrestlingových arénách či profesionálním boxerském ringu. Ačkoli je Rytíř těžkooděnec, je natočen lehkou rukou, svižně, s elegancí, nápady a gagy, které neurazí a dají milovníkům romantiky, akce i kostýmních taškařic co jejich jest. Po rafinovaných úderech hongkongské bojové filmové školy je to návrat ke kořenům poctivého kontaktního boje na tělo. Není třeba si ho pamatovat, je příjemné ho prožít. Tak jako prázdniny - a proto dávám (s mírnou letní nadsázkou) prázdninových osmdesát.

Michal Šobr