Otesánek
[Otesánek 2000]

V poměrně krátké době se v našich kinech podruhé objevuje český film, který vychází ze staročeského národního "báchoření" a připomíná, že naši předkové nebyli žádní ustrašení ňoumové, ale pěkní drsňáci, kteří se při zimních přástkách častovali nejen romantickými Zlatovláskami a Popelkami, ale též Červenými Karkulkami, Sedmero krkavci anebo Otesánky, tedy horory. F. A. Brabec v prosinci hrdě vytáhl s "morbidní" Kyticí v pozlátkovém balení a u diváků zabodoval. Teď na plátna přichází Otesánek oceňovaného, ale ne příliš známého Jana Švankmajera, jehož filmy byly pro svou neuchopitelnost (nebo nepochopitelnost, chcete-li) spíš tragikomickými hříčkami pro intelektuály, o nichž se hodně šeptalo v kuloárech, ale málokdo je viděl. Jeho poslední, velice vtipný a naprosto originálně natočený filmový počin snad potká jiný osud. 

Tomu, kdo viděl Lekci Faust nebo Spiklence slasti, není potřeba komplikovanou poetiku Jana Švankmajera představovat. Filmy nenápadného vousatého pána se surrealistickým viděním, který žije a tvoří ve svém vlastním filmovém ateliéru v Knovízi, jsou poskládané z na první pohled vtipných kousků, ze kterých vám však, pokud se nad nimi zamyslíte, přeběhne mráz po zádech. (Stačí si vzpomenout na plastelínové nemluvně s hlavou Petra Čepka z Lekce Faust či na vykulenou Báru Hrzánovou, jak si ve Spiklencích slasti z touhy po ukojení zběsile rve do nosu kuličky z chlebové střídy, a je jasné, o čem mluvím.) I z takových stavebních prvků je Otesánek vytvořen, má ale ještě něco navíc.

Příběh o nešťastných rodičích, v tomto případě o manželích Božence (Veronika Žilková) a Karlovi (Jan Hartl) Horákových, kterým příroda nedala vlastní dítě, všichni od dětství dobře znají, a tak se v ději nemohou ztratit (a já se o něm nemusím obšírně rozepisovat). Švankmajer ho doslova nabil nejen obrazovým, ale i slovním humorem a spoooustou dialogů, které například ve Spiklencích zcela chyběly. Repliky postav jsou napsané po čertech dobře s citem pro podtržení síly okamžiku. Například kombinace přerostlého pařezu v postýlce, ohlodané lidské kostry ležící vedle ní a Karlovy věty: "Měl jsem ho rovnou rozštípat!" vás nejprve zaskočí, nakonec se ale budete bortit smíchy. Obdobných drsných fórků je film plný, zpětně mám vlastně pocit, že se skládá jen z takových scén. Třeba když se Boženka diví, že má pařízek na zádíčkách "třetí ručičku", když s láskou v obličeji stříhá ještě nehybnému kusu dřeva "nehtíky" zahradnickými nůžkami a s výčitkou v hlase se ptá zoufalého manžela: "Máš ty ho vůbec rád? Je to i tvoje dítě!", nebo když přijde Karel k sousedům s tím, jestli "by si nemohl půjčit tu motorovou pilu."

Přestože jsem Otesánkův příběh odmítla obšírně popisovat, přece jen se musím zmínit o několika scenáristických úpravách, které Švankmajer s klasikou provedl. Hlavní změny oproti "originálu" jsou dvě: Za prvé Otík, jak Horákovi svého synka pojmenovali, nechodí po okolí, ale pojídá náhodně příchozí, protože doba se hnula a pohádek znalá matka na mateřské svou zrůdičku drží doma pod zámkem. Za druhé se výrazně posílila role dobré sousedky, která Otesánkovi, jenž už doma všechno sežral, poskytne pecen chleba a krajáč mléka. Dobrá žena, paní Štádlerová (Jaroslava Kretschmerová), nejen ochotně půjčuje potraviny, ale má také manžela Františka (Pavel Novák) a hlavně přemoudřelou dceru Alžbětku (Kristina Adamcová), která střídavě čte odbornou sexuologickou literaturu a Pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Právě zvídavé děvčátko zaregistruje, že se sousedovic děckem je něco v nepořádku. O sterilitě manželů Horákových ví z četby mnohem víc, než nebozí neplodní, takže fingované těhotenství od počátku podezřívavě sleduje. Nehorázné nakupování a náhlé zmizení několika osob z okolí jí rychle ukáže, co je Otík zač. Přestože to zprvu vypadá, že tohle sebevědomé, ale osamělé děvče s diktátorskými rysy učiní nějakou promyšlenou cestou událostem přítrž, není tomu tak. Alžbětka má s Otíkem zcela jiné plány. Jaké jsou vám rozhodně nemám chuť vyprávět, to i všechno kolem se musí vidět!

A že toho kolem je u Otesánka požehnaně. Hlavní atrakcí je samozřejmě Otík, nevzhledný kus pařezu (ne, tak jsme si v dětství Otesánka nepředstavovali), který zlověstně kroutí kořínky - prstíčky, zažloutlými zuby rve matce vlasy z hlavy (ona to miminka přece dělají, že maminkám žužlají vlásky), a zatímco vám vstávají vlasy na hlavě, spokojeně saje z Boženčina prsu. Triky s pařezem byly asi hodně nákladné, a tak z Otíka neuvidíte tolik, kolik byste asi čekali. Jako malého pařízku si ho sice užijete dost, jak ale vypadá obludný nenasytný kmen nechal pan Švankmajer téměř zcela na divákově představivosti. Důležité a šokující jsou pro Otesánka typicky švankmajerovské hrátky s jídlem. Zatímco u Horáků se prakticky nejí a Otíkovu nenasytnost manifestují cestovní kabely a batohy s potravinami, tahané do jednoho z vyšších pater činžáku bez výtahu, u Štádlerů či na policejní stanici, kde se vágní strážník, který má řešit "náhlá zmizení osob", cpe svačinkou z mastného papíru (a Jiří Lábus, který policistu hraje, se umí cpát opravdu nechutně), je požívání potravy představováno jako nepostradatelný, ale nesmyslný rituál. Výborné jsou i halušky (ne s brynzou, ale vidiny) zmateného Karla Horáka, který v čekárně plné těhotných žen čeká na vyšetřovanou manželku. Mimina i mateřská břicha na tisíc způsobů vidí, chudák, úplně všude. 

Dalším ze Švankmajerových triumfů je v případě Otesánka herecké obsazení. Vsadil na nepříliš obsazované (teda krom Veroniky Žilkové), ale výborné herce z pražského divadla Ypsilon. Takové Jaroslavy Kretschmerové, která si naposledy vrzla ve Slunci, senu, erotice, si filmový divák příliš neužije, přestože je na její odlehčený herecký projev radost koukat. Kristýna Adamcová, vybraná složitým konkurzem pro roli čerstvé puberťačky Alžbětky, je taky "herečkou" na svém místě. Takového přemoudřelého fracka, jehož záměry s Otíkem doprovázejí dramatické tóny Carl Marii von Webera, bych doma mít nechtěla. 

Abych na Otesánka jenom nepěla chválu, musím říct, že mi film od okamžiku, kdy si pan Horák půjčil motorovou pilu, do momentu "bodré ženy s motykou" přišel zdlouhavý a natahovaný. Ale to, jak jsem se nasmála věcem, ze kterých by se mi spíš mělo rosit čelo a vlhnout dlaně, natahovaný konec odsunulo až na úplný konec recenze, a beztak jsem to sem napsala jen proto, abych měla alibi, kdyby vám film nepřišel až tak dobrý. 

Zuzka

Otesánek; ČR, Vleká Britán 2000, 125 min.; Režie: Jan Švankmajer; Scénář: Jan Švankmajer; Kamera: Juraj Galvánek; Hudba: Carl Maria von Weber; Střih: Marie Zemanová; Hrají: Veronika Žilková (Boženka Horáková), Jan Hartl (Karel Horák), Kristina Adamcová (Alžbětka), Jaroslava Kretschmerová (paní Štádlerová), Pavel Nový (pan Štádler), Jitka Smutná (Sociální pracovnice).