Oko
[The Eye (Jian gui) 2002]

Slepé dívce Mun se naskýtá nová možnost - získat oči a konečně spatřit to, co jí dosud zprostředkovávaly zbylé čtyři smysly. Již v nemocnici po úspěšné operaci však zjišťuje, že vidí i něco navíc…A je toho více, než by si přála. Mezitím chodí na terapii k Dr.Wahovi, kterému se časem svěří se svými vizemi. Ten jí zpočátku nevěří, jsa znejistěn i svým skeptickým strýcem, taktéž lékařem. Časem mezi mladým terapeutem a Mun vzklíčí vztah, který sice z hlediska lékařské etiky není profesionální, o to je však niternější. Spolu se vydávají nejen za tajemstvím Muniných očí, ale i za tím, co je v životě opravdu podstatné. Vidět se totiž dá i jinak…

Nejde ani tak o kulturní odlišnosti, kterých je ve filmu oproti naší západní společnosti bezpochyby mnoho. V tomto smyslu nikomu ze soudných diváků nemůže být podivné, že v závěru, kdy duše Ling, jejíž očima se Mun mohla dívat na „veškerou tu krásu kolem,“ nachází klid a ostatní se s ní loučí v modlitebním ztišení na malém hřbitůvku. Nejde ani o to, že ve východních filmech se naprosto přirozeně duchovní střetává se světským – svět silných aut, faxů a mobilních telefonů žije v podivuhodné symbioze se světem obětin, vonných tyčinek, modliteb, ano i duchů, démonů a třebas i smrtky, která tiše přichází ukončit něčí strázeň. Nad tímto odlišným rozvrhem světa by se mohl pozastavit jen totální kulturní ignorant. A v něm jistě manko Oka nespočívá.

Jde o scénář. A ten toho mnoho ke strachu nenabízí. O horor jde v podstatě v prvních pětadvaceti minutách, počítaje v to i opravdu „scary“ úvodní titulky. Pak se po něm více méně slehne plátno. Dále následuje love-story, adventura do Thajska a ve finále dokonce akční film. Na východního diváka tento přechod z žánru do žánru zřejmě působí kompaktně, jinak by se Oko asi těžko stalo předmětem kultu, divák západní však spatří mnohé „nezahlazené“ žánrové přechody, které někdy vyvolávají nechtěný smích a tím nutně kompromitují celek. Bratři Pangovi vcelku úspěšně budují jednotlivé scény, horší to už je s jejich propojením. Děj se rozpadá do desítek obstojně zinscenovaných kusů, kterým však chybí viditelnější červená nit. Tato výtka se ještě umocňuje zmíněnými žánrovými přechody. Pangovi jsou si vědomi toho, že na vyvolání strachu stačí málo – třeba jen náklon kamery či zpomalený záběr – a místy jsou schopni to zúročit. Kdyby se ve svém hororu drželi jednoho žánru a jednoho stylu, bude se o jejich počinu mluvit ještě dlouho navzdory tomu, že se co do příběhu jedná tak trochu o klon Šestého smyslu. Takto je nutno zklamaně říci: Oko nejsou žádné velké filmařské orgie.

Když čas od času zabloudí do oficiální distribuce nějaký neamerický a neevropský snímek, je to svátek. A to i v případě, že se jedná o dílko poněkud diskutabilní. Oko od bratří Pangových atributy diskutabilního filmu má. Námětem je to však docela zajímavé vykročení do temnot filmového hororu. Nezbývá než si počkat na – jak jinak, než – americký remake Oka, kterého se jistě co nevidět dočkáme. Uspěšný americký remake hororu Kruh, který bude mít v našich kinech zanedlouho premiéru, v tomto smyslu funguje jako ledoborec. Oko nám pravděpodobně bude naservírováno osekané o zajímavý kulturně-náboženský rozměr. Kdo ví, ke kořenům strachu se možná dostaneme neméně účinně. Tak daleko však mé oči dosud nevidí…

[Petr Siska - FilmWeb]