Nepřítel před branami
[Enemy at the Gates 2001]

Steven Spielberg natočil Zachraňte vojína Ryana pro divácký efekt. Terrence Malick vytvořil Tenkou červenou linii jako další z pravdivých opusů na americké hrdinství v Tichomoří. Nejnovější válečný velkofilm se přesunul na úplně jinou frontu - k obléhání Stalingradu roku 1942 - a líčí tamní poměry z pohledu ruských vojáků. Jean Jacques Annaud zaryl režisérský krumpáč pěkně hluboko, aby z legendární postavy ostřelovače Vasilije Zajceva vykopal milostně propletený příběh se špetkou historické akurátnosti a mnohem větší záplavou umělecké nudy, která provázela i jeho poslední film Sedm let v Tibetu. 

Berserkové šílenství války zůstalo na pozadí jako všeobjímající kulisa. Úvodní scéna, kdy Rusové plují přes Volhu za útoku německých bombardérů, je natolik bezútěšná a syrová, že vedle ní vylodění v Normandii vypadá jako nepovedená kýčovitá divadelní hra. Takový byl život v Rusku: chtěl jsi dezertovat? Vlastní velitel tě střelil do hlavy. Nezbyla na tebe puška? Musíš ji sebrat nejbližší mrtvole. A neustupuje se, jinak nás naši vlastní postřílí. Lezavo, šedá obloha, déšť, bláto s krví a mrtvoly, kam se kamera podívá. Rozbořené domy s vyvrženými vnitřnostmi domácností se šklebí ze všech stran. Překvapivě vypadá zkáza okolo jako scéna z postapokalyptického snímku a nikoliv z historického dramatu, z plátna sálá beznadějná deprese. 

Mýtický hrdina Zajcev je zplastičněn s pomocí milostného trojúhelníku, který evidentně nebyl nejšťastnějším scenáristovým nápadem. A ještě očividněji si s ním Annaud nevěděl rady. V roli druhého muže se objevuje politruk Danilov a jako žena posloužila nepříliš ruská bojovnice Táňa. Rovnice je následující: Danilov udělá s pomocí propagačního tisku ze Zajceva hrdinu, ale nedostává se mu zasloužené pozornosti od Táni a zjišťuje, že si všichni rozhodně nejsme komunisticky rovni: ať už v politice nebo v lásce (jinými slovy, že ženu může mít jen jeden). Poznání je natolik drtivé, že Danilov zrazuje ideály a tím i vlast. Stává se tak nejen třídním nepřítelem, ale také lidskou troskou. Naštěstí jen na chvíli, než je jeho trápení učiněn konec. Velkou část příběhu si musí divák domyslet, protože důraz je kladen především na Zajceva - tiché hlídkování s okem u zaměřováčku, bezútěšné pohledy na zruinované město, vyčerpání po akci a samozřejmě bezmoc při smrti spolubojovníků, to vše přebíjí jakékoliv jiné dějové linie. Jako želva se občas vynoří Danilov a provede naprosto nesmyslnou akci nebo Táňa dostane několik minut na rozpracování svého vztahu k Zajcevovi a znovu předá hlavní děj ostřelovačské základní sestavě. Dějová rozkolísanost, protáhlost a nudné pasáže s nekončícími dialogy ustupují nádherně vizuálně zpracovanému Stalingradu a válce v její šedo-blátivé podstatě. 

Na Annauda se nesmí nikdo zlobit: měl peníze, čas a je Francouzem, což je ďábelsky smrtící kombinace pro zaoceánské diváky, kteří na velkorozpočtové artfilmy prostě nejsou zvyklí. Patetický Ryan a o něco málo složitější Linie dokáží vzbudit emoce daleko rychleji a bezproblémověji než stotřicetiminutový pomalu gradující příběh, který není ničím, ale opravdu vůbec ničím akční, tím méně přímočarý. Zajcev v průběhu filmu sice bojuje s aristokratickým ostřelovačem Königem, ale veškeré duely probíhají formou dlouhého čekání a jedné nebo dvou ran následovaných tichem a příběhovou vatou. Annaud neumí natočit akční ostřelování jako Richard Donner v Nájemných vrazích, on dokáže "jen" vystihnout napětí na číhané a zároveň bezvýchodnost čekání, které se protahuje od několika minut na celý den. 

Výběr nepříliš módních herců lahodí oku, i když ze začátku působí klackovitě a typově se na bodré Rusy nehodí. Joseph Fiennes (bratr Ralpha Fiennese), pletichářský Danilov, nedostává tak dlouhé herecké úseky, jaké by si zasloužil, a je mu souzeno fungovat coby Rus ex machina, řešící v nejhorších scenáristových chvilkách všechny problémy. Díky ořezaným a velmi cíleným výstupům tak zaniká podstatná role, kterou by v trojúhelníku spolu s Judem Lawem (Zajcev) měl tvořit. Apatický Law se ztrácí vedle Eda Harrise (major König), svého německého nepřítele. Harris je ztělesněním smrti. Nemluvný, s ostře řezanou bílou tváří se plíží jako šelma v troskách a čeká na svou příležitost. Nezastaví se před ničím, jako správný filmový Němec je krutý a necitelný, ovšem tak nějak lidsky s ním každý v kině cítí. Na rozdíl od Zajceva, který plní svou vlasteneckou povinnost a jedná z donucení, je Königovým povoláním lov. Rozený lovec je vždy charismatičtější než amatér, zvlášť když neprojevuje žádné city, které by snad mohly vyvrátit jeho loveckou image. Po pravdě musím přiznat, že finální střet Zajceva s Königem ve mně zanechal nepříjemné prázdno způsobené absencí Harrise na plátně. 

K Rachel Weiszové v roli Táni se dá podotknout jen to, že v Mumii byla zaručeně hezčí a zdatnější (i když v Nepříteli před branami sehraje velmi zdařilou soulož in silentia uprostřed stovek polomrtvých či spících vojáků). Působí jalově, jako by přesně nevěděla, co se od ní chce, na rozdíl třeba od skvělého Boba Hoskinse ve vedlejší roli fanatického Chruščova. Přímé konfrontaci hrdinů se Stalinem se naštěstí Annaud ubránil, a neposunul tak dějové mezery mezi ostřelováním do zoufalého blábolu. 

Je zajímavé, jak málo si zahraniční kritikové všímají hudebního doprovodu Jamese Hornera, tohoto nadstandardně šikovného vykradače cizích nápadů. V Nepříteli před branami potvrzuje svůj um drzým zfalšováním hlavního motivu Schindlerova seznamu od Johna Williamse, a to je také jediných několik pikosekund, které se dají z celého soundtracku poslouchat. Našly by se hrubky a nelogičnosti i v samotném ději, kde zejména nulová jazyková bariéra nabourává realistický dojem. Němci a Rusové řvou anglicky, což je vzhledem k umístění konfliktu dost nepatřičné, ale kdyby američtí diváci byli nuceni pozorovat anglické titulky s původní řečí, tak by se pravděpodobně zbláznili, nemluvě o hercích. Historické nepřesnosti a lži jako v Patriotovi se nekonají a zobrazené podmínky do jisté míry mají dokumentární hodnotu. 

V Nepříteli před branami se dá najít spousta narážek a odkazů, nebo dokonce i poselství, ostatně stejně jako u všech filmů. Balancování na hranici nepovedeného dokumentu, seriózního filmu a výtvarně geniálního díla je velmi nejisté, takže nakonec záleží jen na přístupu a pokud možno minimálním srovnávání s ostatními válečnými filmy. Nenechte se zaskočit na první pohled negativní reakcí médií, ovlivněných zejména neúspěchem filmu v USA a zřejmým rozdílem mezi výdělkem a vkladem. Snímek je určen pro evropské diváky, ano, je složitější, možná nudnější, ano, nemá svižný akční děj a ano, zážitek se musí hledat někde jinde než v příběhu. Kdyby tomu bylo naopak, tak je Nepřítel před branami jedním z nejhorších válečných filmů a Ed Harris ... co Ed Harris, dokonce ani Karel Gott by mu nepomohl. 

Luke

Enemy at the Gates; USA/VB/Německo/I 2001, 133 min.; Režie: Jean-Jacques Annaud; Scénář: Jean-Jacques Annaud, Alain Godard; Kamera: Robert Fraisse; Hudba: James Horner; Hrají: Joseph Fiennes (Danilov), Jude Law (Vasilij Zajcev), Rachel Weiszová (Tána Cernovová), Ed Harris (major Konig), Bob Hoskins (Nikita Sergejevič Chruščov).