Musíme si pomáhat
[Musíme si pomáhat  2000]

Kolaborovat či nekolaborovat? Toť otázka, kterou si za okupace alespoň na okamžik položil téměř každý snad kromě těch morálně nejsilnějších. Spolupráce s nacisty znamenala bezpečí a nezanedbatelné výhody pro ty, kteří se k ní propůjčili, a také pro jejich blízké, zároveň však opovržení a nenávist těch, kteří tomuto "lákadlu" nepodlehli a zůstali solidární s utrpením celého národa.

Horst Prohaska kolaboruje. Čechoněmec pocházející od Prachatic to však činí ani ne tak kvůli své škaredé obézní ženě a třem dětem, jako kvůli tomu, že teď je NĚKDO. Před válkou byl nýmandem, všichni se mu vysmívali a nadávali do Wurstů. Dnes stačí jen ukázat prstem a dotyčného to může stát život.

Josef Čížek nekolaboruje. Lehává na svém kanapi a v soukromí domova si brblá a stěžuje. Tu na mizernou dobu, tu na hlučné sousedovic děti. V druhém případě ještě dodá ke své manželce Marii, že i kdyby děti mohla mít, on by je nechtěl. Těžko říci, zda je příčinou tohohle postoje rámus pod okny, ona mizerná doba, do níž přivést dalšího človíčka by bylo téměř zločinem, anebo zda si to jen nalhává, aby bolest z nenaplněnosti jejich svazku byla menší. Nejspíše od každého trochu.

David Wiener je Žid. Tím má dilema o kolaboraci vyřešeno. Žlutá šesticípá hvězda na kabátě, nazývaná po jeho jmenovci, ho od této volby osvobozuje. Zato mu dává jízdenku do jedné z nacistických čistíren rasy. Ale on uteče, vrací se domů a doufá v pomoc od kohokoli, kdo bude mít tu odvahu.

Jak neustále prohlašuje Horst, musíme si pomáhat, a tak se přihodí, že David sedí ukryt v páně Čížkovic spíži hned vedle uzeného prasete. Josef učinil rozhodnutí a tím si uvázal kolem krku oprátku, z níž ho může vyvléci jen tehdy ještě roky vzdálené osvobození. A stolička, na níž balancuje, je o to vratčí, že u Čížků je častým hostem právě Horst. Musíme si přeci pomáhat, a tak jednou přinese kafíčko, jindy pro Josefa cigaretky nebo třeba věnec klobásek, s jehož pomocí demonstruje obchvat Moskvy a Vůdcovy taktické varianty pro její dobytí. Přitom sám přemýšlí, jak dobýt Marii a z Josefa udělat příslušníka Pomocné stráže Gestapa.

A jelikož tank číslo 23 ještě nejspíš nebyl ani vyroben, natož aby byl na cestě do Prahy, je zde spousta času rozehrát celou řadu dramatických, tragikomických i ryze humorných situací. Ty nám velmi názorně a přitom bez zbytečného použití velkých slov a moralizujících deklamací vysvětlují, že s hrdinstvím na jedné a kolaborací druhé straně to není až zas tak jednoduché a černobílé, jak by se na první pohled zdálo. Často je totiž odděluje jen tenká a stručným soudem nedefinovatelná hraniční linie.

I tentokrát postavil režisér Jan Hřebejk svůj film na kvalitním scénáři Petra Jarchovského a další zbrani hromadného uchvácení publika, jíž jsou, a já se nebojím použít těch slov, ač se jejich kombinace může jevit neúměrně glorifikující, brilantní, skvělé a bezchybné herecké výkony všech, kdo se ve filmu na nezanedbatelně dlouhou dobu objeví. Po Pelíšcích, kde byl Bolek Polívka velmi typicky "polívkovský", nyní v roli Josefa platnost tohoto přívlastku omezil (i když ne tak výrazně jako v Zapomenutém světle) a využívá ho velmi účelně v těch správných okamžicích. Jeho Josef se z lehce páprdovitého mrzouta mění v hrdinu proti své vůli postupně, ne v jednom okamžiku. Této pozici se brání, bojí se jí, aby ji nakonec statečně přijal se všemi možnými důsledky. Také postava Horsta ztvárněná Jaroslavem Duškem se během filmu mění do různých podob. Na začátku je Prohaska rozverný, optimistický, vždy dobře naložený a drsně žertující, aby se přes fázi, kdy je divákům neskutečně odporný, dostal až do polohy, v níž dominuje jeho strach o vlastní život. Zajímavé je, že divákovi se Prohaskův charakter nejeví nijak černočerný, a i když se s ním v žádném případě neztotožňuje, do značné míry má pro jeho motivace pochopení, přerůstající v některých okamžicích až v soucit. Oba představitelé hlavních rolí jsou si nesmírně podobní v jednom rysu, a tím je jejich neuvěřitelná hravost, dokáží si "ujet" na malých, obyčejných detailech a udělat z nich hrou slov, mimiky a gest výborné momenty. Krásným příkladem budiž např. jejich společná diskuse o loajálním obličeji.

Ale kromě Duška a Polívky je tu ještě celá řada dalších. Marii hraje Anna Šišková, u nás téměř neznámá slovenská herečka, a role jí skutečně sedla. Přestože svou první příležitost na plátně dostala v již ne právě mladém věku, vyzařuje z její osoby a projevu podivuhodně dívčí půvab, plachost a nesmělost. A když se k tomu přičte těžce skrývaná a statečně překonávaná bolest z bezdětnosti, je výsledný dojem z jejího výkonu velmi působivý. Postavu Davida vytvořil mladý herec Csongor Kassai, také ze Slovenska. Ten výtečně využil svých fyzických předpokladů a po většinu času je štvancem, který velmi depresívně balancuje mezi touhou přežít, naprostou rezignací a obavou, aby za snahu o jeho záchranu nezaplatili životem jiní. Oba výše zmínění však budou muset v následujících filmech prokázat, že to, co předvedli, nebyla z větší části zásluha těch, kteří si řekli "tohle je přesně herec/herečka, co potřebuju" a do jejich rolí je obsadili. Do paměti se vám vryjí i postavy s ještě menším prostorem. Martin Huba jako Albrecht Kepke, nejprve hrdý otec příkladných synů Třetí říše a později naprosto zlomený člověk, Jiří Pecha coby latentní odbojář Šimáček nebo absolutně úžasný Vladimír Marek, člověk s ksichtem (omlouvám se mu, nechtěl bych se ho dotknout, ale slovo obličej by bylo vskutku eufemismem) esesáčtějším, než kdy jaký příslušník SS měl. Zapomenout nelze ani na hvězdy Pelíšků Simonu Stašovou (Šimáčková) a Jiřího Kodeta (doktor Fischer). Snad jen jednu výtku bych měl, a to k postavě kapitána: Richard Tesařík dabovaný Karlem Heřmánkem je něco strašného.

Musíme si pomáhat je ve filmografii Jana Hřebejka a Petra Jarchovského významným odskokem od jejich předchozích snímků. Šakalí léta zůstala možná až příliš v zajetí doby, v níž se odehrávala, a daleko spíše než jako průlomové dílo jsem je chápal jako nadějný příslib do budoucna. Pelíšky (při vší úctě k fenomenálnímu diváckému úspěchu) byly sekvencí skvěle napsaných, vtipných a geniálně zahraných scén, bohužel však jako celek směřovaly odnikud nikam. Naproti tomu nejnovější film této dvojice je dílo velmi kompaktní s velmi silným "tahem na bránu" a hluboce lidským příběhem, který v žádném okamžiku netápe, kudy se dát. Navíc jeho nosné téma je časově i prostorově univerzální, takže si Jan Hřebejk za rok jistě již ani nevzpomene na to, jak trošku ublíženě vyčítal filmovým kritikům, že prohlašují Gedeonova Idiota za typ mezinárodního hrdiny. Sám jim totiž tím nejlepším způsobem demonstroval svou vlastní schopnost natočit film s hned několika mezinárodními hrdiny. Musíme si pomáhat totiž rozhodně takovým filmem je, zároveň v něm však zůstává nepřehlédnutelný otisk české mentality a humoru. A tento nesmírně důležitý prvek spolu se všem srozumitelným poselstvím byla, je a doufejme, že bude, kombinace, s níž české filmy vždy slavily úspěch doma i ve světě.

Lubošek

Musíme si pomáhat; ČR 2000, 110 min.;Režie: Jan Hřebejk;Scénář: Jan Hřebejk, Petr Jarchovský;Kamera: Jan Malíř;Hudba: Aleš Březina;Střih: Vladimír Barák;Hrají: Jiří Pecha (František Šimáček), Jiří Kodet (doktor Fischer), Simona Stašová (Libuše Šimáčková), Boleslav Polívka (Josef Čížek), Jaroslav Dušek (Horst Prohaska), Anna Šišková (Marie Čížková), Csongor Kassai (David Wiener), Martin Huba (Albrecht Kepke), Vladimír Marek (esesák).