Mulholland Dr.
[2001]

Nikdy jsem nesurfoval, ale tenhle film si o srovnání se surfováním přímo říká. Ponoříte se do něj, plavete v něm; chytnete vlnu; řítíte se na ní div vás to nesemele nebo nerozmlátí o skaliska; ztratíte ji; chytnete jinou; a spoustu času se jen tak plácáte kolem a po nějaké té vlně toužíte.

Mulholland Drive je Lynch od sklepa až po půdu, nad čímž někteří po podivuhodném zklidnění v podobě The Straight Story možná zaplesají. Jisté je, že všechno je na svém místě, ať už mluvím o sametových závěsech (tentokrát jsou rudé) nebo o Angelu Badalamentim v pozici hudebního skladatele (ano, nahrávalo se zase v Praze). První čtvrtina vám bude připadat jako ztělesněná manýra - všechny ty hluky a nájezdy kamerou do věcí a za roh - ale pak na to zapomenete. Na dvě a půl hodiny se toho v Mulholland Drive děje víc než dost, ale jsou to jen čím dál disparátnější kousky čehosi. A přitom všechno souvisí se vším. Jste zmatení? Brzy budete...

Hollywood. Rita, která ztratila paměť po bizarní autonehodě, se snaží znovu nalézt svou identitu. Pomáhá jí v tom Betty, usilující zde o kariéru herečky. Mladý a nadějný režisér se pere o svůj nový film s producenty a záhadnými "muži v pozadí". Restaurace, servírky a zadní trakty. Bungalovy. Noční život města a podivné kluby. "Bizarní", "záhadnými", "podivné" - sovy se vlastně nikdy nezdály být jiné než takové.

Pokud z něj chcete něco mít, u Mulholland Drive se pořádně nadřete: budete muset myslet, hledat, srovnávat a tápat. Chytat svoji vlnu. Od momentu, kdy ji chytnete, začne všechno dávat smysl podle ní, ale zároveň vám bude jasné, že kdybyste chytli jinou, mělo by všechno smysl taky a byl by naprosto odlišný. Konec stejně přijde přesně ve chvíli, kdy budete vyskakovat ze sedadla v očekávání rozuzlení: žádné nepřijde, protože přicházelo celou dobu, ostatně stejně jako vždycky u Lynche. Nabízím svoji vlnu, ale moře je veliké.

Lynch tu dotáhl své tažení od amerického maloměsta k metropoli do vítězného konce: ten film je o tom městě. O Hollywoodu, o jednom americkém mýtu, o továrně na sny, kde hranice mezi sny a realitou téměř neexistuje. Sny se tu zhmotňují v realitu, která zabíjí, jako v jedné z úvodních scén v restauraci Winkie's. Přijíždějí sem nadšené "wannabe" herečky a město je požírá. Zjevují se tu stereotypy z hollywoodských filmů: navzájem zaměnitelné naivní blondýny (kolik jich tu hraje: tři? čtyři? jedna?), černovlasé femme fatale, kovbojové. Blondýny se líbají s úchyly ze solárek a vampové ruinují životy všech. Naplňují se ta nejhorší klišé (manželky režisérů spí s čističi bazénů). Je to nesmrtelný svět mýtů, v němž týden mrtvé servírky ožívají a v němž se ty samé servírky stávají herečkami a naopak. Je tu plakát na Gildu, jeden z nejslavnějších hollywoodských filmů "starých dobrých časů", a pohled na brány studií jak z Wilderova Sunset Boulevardu. Všichni se tu znají se všemi a všechno řídí mocní producenti a podivná individua nad nimi (trpaslík, kovboj). A všechno je na playback (divadlo) a nic tu nemá vnitřek, natož obsah (modrá skříňka). Duší takového Hollywoodu potom musí být právě Rita: nemá paměť, nemá vlastní minulost, změní se v blondýnu (Lost Highway) a všechny zničí.

Mulholland Drive měl původně vzniknout jako pilotní díl k televiznímu seriálu pro síť ABC. Poté, co Lynch několikanásobně nedodržel stanovené podmínky, ABC materiál odmítla. Film byl dotažen do současného stavu jen díky penězům z Francie. Divíte se, že je Mulholland Drive o tom, o čem nakonec je?

Že má někdo názor, neznamená, že má pravdu. A že má někdo pravdu, neznamená, že má názor. Na filmy je lepší mít názor, protože pravda o nich málokdy existuje. Mulholland Drive je jeden z nejlepších filmů, co jsem za poslední roky viděl.

Silencio...

Vojtěch Rynda