Mluv s ní
[Talk to Her (Hable con ella) 2002]

Na počátku jsou dva diváci sedící vedle sebe ve ztemnělém hledišti. Prvním je mladý madridský ošetřovatel Benigno, druhým argentinský autor cestovních průvodců Marco. Zatím se neznají. Růžovozlatá opona se rozhrnuje. Začíná baletní představení, které Marca dojme tak, že se rozpláče. To Benigna zaujme víc než dění na jevišti.
O měsíc později se ti dva sejdou na soukromé madridské klinice El Bosque. Marco sem přichází jako doprovod své přítelkyně - toreadorky Lydie, která po těžké kolizi s býkem v aréně upadla do kómatu. Je na tom stejně jako Benignova pacientka Alicia - studentka baletní školy, o kterou ošetřovatel už delší dobu nesmírně starostlivě pečuje. To Benigno zoufalému Marcovi ukáže, jak čelit tragédii, skrz kterou osud přerval nit jeho milostné vášně: způsob péče o milovanou ženu, která se proměnila v pouhé tělo, se totiž už dávno stal smyslem jeho života. Vedle soukromé nadstandardní péče včetně všech myslitelných kosmetických služeb na Alicii mluví, jako by ho mohla vnímat. (Zde začíná tajemství: co když ho skutečně vnímá?) 

V okamžiku, kdy Marco omylem vstoupil do Aliciina nemocničního pokoje, se znovu protly osudy dvou mužů: kdo však může říct, kdy přesně se jejich osudy propletly do podoby gordického uzlu, který může rozetnout už jen smrt? Přátelství Benigna a Marca a jejich vztahy k ženám každopádně mohou přerůst v jedinou, prostou, velkou lásku. A tady někde tajemství možná končí a začíná jiné. 

Toreadorka s baletkou, obě v kómatu, dva muži pečující o ně naprosto bizarním způsobem, prapodivné a osudem posvěcené znásilnění s nečekaným následky včetně čerstvě zrozené lásky, k tomu úryvky z baletních představení Piny Bauschové Café Müller a Masurca Fogo, operní árie ze Snu noci svatojanské Henryho Purcella a notoricky jímavý song Cucurrucucú paloma interpretovaný Caetanem Velosou... Toto (a ještě mnohem víc) režisér Pedro Almodóvar nabízí svým divákům s přísně kontrolovanou lehkostí profesionálního tanečníka tanga. Po oscarovém úspěchu melodramatu Vše o mé matce (1999) nejznámější španělský filmař současnosti tři roky připravoval opus, který patří k jeho nejlepším dílům. Navenek svévolná snůška cynicky vystupňovaných perverzit mixnutá cílevědomou zálibou v úchylně čistém melodramatu tvoří dohromady vzácně vyvážené dílo, o které se nejspíš zase budou nesmyslně přetahovat mnozí diváci s kritiky ve svatosvatém přesvědčení, že přece nemůže existovat nic, co by potěšilo první a zároveň nenaštvalo ty druhé. Obvinění z intelektuálství ovšem Almodóvar jako vždycky hravě uniká: nevyžaduje, abyste byli znalci moderního baletu, Purcellova díla či zápasu s býky (i když nic z toho samozřejmě neškodí). Navzdory vnější formální komplikovanosti (pohybujeme se v různých žánrech a v různých časových rovinách, protože Benigno a Marco si mají hodně co povědět) je film Mluv s ní vnitřně průzračným a velmi upřímným příběhem o řeči lásky, která si v dnešních časech musí hledat složité cesty ke svému zrodu, vyjádření - i naplnění. Nový Almodóvarův snímek je ovšem v každém okamžiku a v tom nejlepším smyslu tohoto označení zábavný. Navzdory pozvolnému rytmu, který jsme zvyklí si spojovat spíš s "vážnými" žánry, se na něj velice příjemně dívá (a to nejen zásluhou režiséra, ale i kameramana Javiera Aguirresarobea a hereckého týmu dýchajícího svými rolemi). 

Možná ještě příjemněji se v něm ovšem může žít po "zatažení opony" - odchodu z kina, kdy ho v sobě můžete nechat doznívat. Slabé dvě hodinky věnované Marcovi, Benignovi, Lydii a Alicii jsou totiž jakýmsi hutným koncentrátem, jejž si můžete podle chuti ředit do podoby osvěžujícího a velmi lahodného nápoje. A ten - pokud se strefí do vaší chuti - vám vydrží nezvykle a báječně dlouho. 

Nabízí se srovnání s jiným španělským opusem nedávné doby, Medemovým snímkem Sex a Lucía, který - dokonce s některými stejnými herci (Paz Vegaová, Elena Anayaová, Javier Cámara), týmž hudebním skladatelem (Alberto Iglesias) a obdobným důrazem na tělesnost a melodramatický žánr - vnucoval místo stoprocentního diváckého zážitku jen jakési pseudointelektuálské cvičení o "majáku a díře". 

Název i smysl filmu si můžete vykládat různě. Při svém zjitřeném vnímání rozdílů mezi muži a ženami totiž Almodóvar i hranici mezi pohlavími chápe jako nejasnou a proměnlivou a neustále se pokouší narušit přirozenou distanci mezi nimi. Toreadorka Lydia v podání sošné Rosario Floresové sice vyniká v typicky mužské profesi, panický strach z hada v kuchyni ji však změní v křehkou, vystrašenou ženu a přibližuje ji zamilovanému Marcovi (toho hraje znamenitě mnohotvárný Darío Grandinetti). Světaznalý Argentinec navzdory mužnému zevnějšku vyniká vinou traumatického vztahu z minulosti "ženskou" přecitlivělostí a neukotveností (Almodóvar ho ukazuje jako muže, který neustále chodí). Cestu k harmonii Marcovi ukazuje teprve Benigno (výjimečně ambivalentní Javier Cámara) - mladík poznamenaný vztahem k zemřelé matce, který si ještě sám pro sebe potřebuje potvrdit vlastní sexuální orientaci. Baletka Alicia (něžná Leonor Watlingová) se pro nešťastného Benigna stává smyslem života - i jeho zkázou... Ve středu Almodóvarovy fascinace vztahy mezi pohlavími totiž i tentokrát stojí ženské tělo a duše, nebo spíš "povrch" a jeho vnitřní význam. Přesně tak, jak to ukazuje báječně šťavnatý úryvek z neexistujícího černobílého pornohororu Zmenšující se milenec, který v nejlepších tradicích Toda Browninga a jeho velkých kolegů ze sklonku němé éry natočil sám Almodóvar. Zamilovaný Alfredo - oběť experimentu "šílené chemičky" Amparo - se po nerozvážném požití čerstvě vyvinutého elixíru začne zmenšovat a nakonec se objektu svého citu vejde do kabelky (hmm, a nejen tam). Muži zkrátka musejí projít dlouhou cestu, aby dosáhli rovnoprávné velikosti se ženami a našli sami sebe - což u tohoto autora nutně neznamená potvrdit se coby samolibý macho. 

Tajemstvím, které propojuje tělesnou skutečnost a "reklamní" pojetí ženy jako idealizovaného objektu nejrůznějších "kosmetických" manipulací, je pro Almodóvara komunikace. Muži upravující na terase nemocnice sluneční brýle na zavřených očích milovaných bezduchých žen, lakující jim nehty a starostlivě pečující o jejich pravidelnou menstruaci jsou komičtí a pobuřující - možná ovšem jen na první pohled. Cožpak "reklamní" svět médií vnímá ženy jinak? Naštěstí takovému zpředmětnění ženy lze čelit, když si každý vybere tu svou a začne na ni - zprvu třebas zdánlivě bez odezvy - prostě mluvit. Právě u takového rozhovoru, byť vypadá nesmyslně, začíná cesta ke společnému tangu duší, kterému se může říkat láska. Sám film Mluv s ní je ve světě pohyblivých obrázků pokusem, jak začít skutečně hovořit o jednoduchých věcech: třeba už jen o tom, že zmenšující se mozek zhollywoodizovaného diváka občas potřebuje pořádnou dávku vzpružujícího anti-elixíru.

Alena Prokopová