Pán prstenů: Dvě Věže
[The Lord of the Rings: The Two Towers 2002]

Dvě věže začínají přesně tam, kde Společenstvo Prstenu skončilo. Pouze v krátkém prologu se vrátíme zpět do temné Morie, kde Gandalf po souboji s netvorem balrogem padl do stínu. Spektakulární akčně hororová expozice je na hony vzdálena melancholickému tempu Společenstva, a dává tušit, kterým směrem se pokračování bude ubírat. Ano, Dvě věže jsou akčnější, temnější, propracovanější a obsáhlejší než první díl. Zároveň se od samého začátku počítá s minimálně základními znalostmi předchozích událostí, protože záplava nových postav, lokalit a dějových linií může knihou nedotčené uvrhnout do nemalého zmatku. 

Devítičlenné Společenstvo, jehož úkolem bylo odnést Jeden Prsten, nástroj mocného Saurona k ovládnutí všeho živého ve Středozemi, se rozpadlo. Zatímco hobité Frodo a Sam pokračují sami v cestě do Mordoru, k Hoře osudu, jedinému místu, kde může být Prsten zničen, Aragorn, elf Legolas a trpaslík Gimli pronásledují skřetí tlupu, která unesla další dva hobity, Smíška a Pipina. Díky rozporům uvnitř tlupy a následnému útoku zvenčí se podaří Smíškovi a Pipinovi utéct a v temném lese Fangornu se skamarádit s entem (chodícím a mluvícím stromem) Stromovousem. 

Aragorn, Legolas a Gimli se setkávají s navrátivším Gandalfem a společně cestují za králem Rohanu Theodénem, aby ho varovali před blížícím se útokem Sarumana a jeho armády. Na druhém konci Středozemě se zase musí bránit gondorské království před Sauronovými výpady, do prvních šarvátek se na čas připojí Frodo, Sam a jejich nedobrovolný spojenec Glum. Středozemě vstupuje do války, svobodné národy jsou zatlačovány do kleští a schyluje se k rozhodující bitvě.. 

Úplného vyvrcholení celé této války se dočkáme až v třetím díle, nazvaném Návrat krále (premiéra opět za rok), ve Dvou věžích budeme svědky formování obou armád a počínajících bitev, z nichž ta první - u Helmova žlebu, už sama o sobě představuje jednu z nejrozsáhlejších bitev jaká se kdy na filmovém plátně odehrála - včetně přípravy i dohry zabere celou závěrečnou třetinu (tříhodinového) filmu. 

Dvě věže ale nejsou jen předehrou k závěrečnému zúčtování. Je to především předěl, kde se jednotlivé postavy více rozvíjejí a získávají na hloubce. To, co Jackson nestačil (ani nemohl) v prvním díle, rozvíjí zde. Frodo se dostává pod zhoubnou moc Prstenu, Aragorn balancuje mezi zakázanou lásku Arwen a nárokem na královský trůn a všechny spojuje strach z rostoucí moci Saurona. Už to nejsou jen čarokrásné oživlé kresby, ale propracovaný příběh kladoucí si zcela vážné otázky o zlu a boji proti němu. 

Některé proslovy jsou však zbytečně samoúčelné a sklouzávají k nechtěnému patosu. Jackson si však včas uvědomuje, že netočí náročné psychologické drama, ale fantasy film a rychle změní lokaci či občas proloží dramatickou scénu malým vtípkem, kterým nenápadně pomrkává na zasvěceného diváka (především pomocí Gimliho). Přesto tento vážný tón u podobného filmu udivuje a zároveň potvrzuje pravdu, se kterou se zatím někteří nesmířili - Pán prstenů není bezstarostný film pro děti (viz Harry Potter), ale vytříbená fantasy podívaná pro odrostlejší publikum. 

Největším magnetem zůstává vizuální stránka filmu. Úžasné scénérie, působivá hudba, velkorysá výprava, Jackson má opravdu silné zbraně k tomu, aby vytvořil mohutnou heroickou podívanou. A trilogie čím dál tím více získává jeho nezaměnitelný rukopis. Dvě věže jsou temné, skoro až hororové, s několika výraznými Jacksonovskými detaily jako jsou třeba uřezané hlavy napíchnuté na kůl. Zběsilé tempo a několik paralelních linií ostře kontrastuje s jednoduchým putováním Společenstva v prvním díle. Podobně jako některé jiné "dvojky" slavných filmů (Hvězdné války, Indiana Jones) i Pán prstenů ve své prostřední části dospívá. Nelze upřímně říct, jestli jsou Dvě věže lepší nebo horší než Společenstvo. Prostě jsou jiné. 

Klidná atmosféra na vás dýchne pouze v případě enta Stromovouse, téměř pohádkové postavy z lesa Fangornu. Nejvíc pozornosti však na sebe upoutá stejně kompletně digitální Glum. Oč méně se ho snažil Peter Jackson v prvním díle ukázat, o to více prostoru mu dává v prostoru druhém. Glum je po technické stránce výborně animován - pohyby i textury jsou v 99% jak kdyby byly skutečné. Bezpochyby dosud nejlépe počítačem vytvořená postava. 

Ačkoli se počet hlavních postav zvýšil téměř na dvojnásobek, mezi herci oblíbeného hrdinu nehledejte. Prim totiž hraje Středozemě - nový svět s vlastní mytologií, který Tolkien téměř celý svůj život vytvářel. Není pochyb, že převést celou její působivost na filmový pás omezený pár hodinami, je holá nemožnost. Přestože se Jacksonovi podařilo na plátno převést pouze část tohoto kouzla, může být spokojen. Charaktery hlavních hrdinů se prohlubují, události zaplňují prázdna místa v historii a svět Středozemě se před vámi rozšiřuje každou minutou. 

Ve spojení s nádhernými exteriéry Nového Zélandu, které jsou využity na své maximum a ve většině případů úspěšně doplněny digitálními triky, tak rozpoutává obrovské vizuální hody, připomínající vysněnou noční návštěvu v cukrárně. Ochutnáte všechno, o čem jste kdy snili, ale nakonec se budete cítit přejedeni a někomu se dokonce může udělat i špatně. 

Přesto lze upřímně říci, že se Peter Jackson úspěšně poučil z těch nemálo chyb, které mu byly ve Společenstvu Prstenu vytýkány. Dvě věže nejsou otrockým přepisem postrádající racionální odstup, je to monumentální dílo žijící svým vlastním životem v nově vytvořeném světě. Pokud by J.R.R.Tolkien žil a uměl kromě psaní i točit filmy, nemohl by to zvládnout lépe. A navíc by určitě nepřipustil, aby tak velkolepou fantasy, jakou Dvě věže jsou, uzavíral tak nemožný a uši trhající song. Ale jak praví klasika - nikdo není dokonalý. 

Tomáš Vyskočil

----------------------------------- Houser

Doby, kdy režisér Peter Jackson natáčel nejkrvavější filmy všech dob, asi navždy minuly. Přesto jsme se v jeho prvotinách jako je Bad Taste (Vesmírní kanibalové) nebo Braindead (Živí mrtví)dočkali opravdu kultovních záběrů útočících střev nebo nezapomenutelné hlavy v mixéru. Odvážný novozélandský režisér je nyní miláčkem Holywoodu. Slovo velkofilm dostává v jeho pojetí nový rozměr a jeho dětský sen, inspirovaný fantastickými mýty J.R.R.Tolkiena, se mu vyplnil. Celou trilogii na motivy Pána Prstenů, dohromady devět hodin biografu, natočil Jackson za neuvěřitelných 15 měsíců, nepočítáme-li dokončovací práce a post-produkci. Rok se sešel s rokem a my máme možnost konečně spatřit druhé pokračování jednoho z nejambicióznějších projektů všech dob. Putování Froda Pytlíka z Kraje je přesně v půli a jeden prsten stále vládne všem... Poté co se Společenstvo prstenu rozdělilo, už není kladen tak velký důraz na Frodův příběh, ale stejnou měrou na všechny hrdiny. Zatímco sám Frodo, společně se Samem křepelkou hledají za pomoci Gluma cestu do temné říše Mordor, Smíšek a Pipin zápasí o holý život. Na konci minulého dílu byly uneseni Sarumanovými hordami. Tentokrát se seznámí s národem Entů, správců lesa a i oni budou muset sehrát svou, byť malou, roli v boji o záchranu Středozemě. 

Ani Aragorn, syn krále, to nemá jednoduché. Společně s Legolasem a Gimlim hobity sledují, ale osud pro ně připravil jinou cestu. Saruman, poháněn strachem ze Saurona, vytvořil obrovskou armádu skřetů, obrů a jiné havěti pouze s jediným cílem - zničit království člověka. Z Železných hor, okolo Temného hvozdu, vede cesta přímo do Rohanu. Bitva v Helmově žlebu může začít. Válka o budoucnost člověka je na spadnutí. Už když Jackson pracoval na přípravách Pána Prstenů, toužil ukázat divákům něco, co ještě nikdy nespatřili. Toužil převést Tolkienův magický svět na plátno a vdechnout mu opravdový život. Při své honbě za realističností, zašel možná příliš daleko. Bitvy - a Pán Prstenů: Dvě věže je film o bitvách - jsou totiž neuvěřitelné. Jako dokonalý filmový kouzelník zachytil scény, které jsou více než monumentální ilustrací toho o čem Tolkien doopravdy psal. Desetitisícové armády temna, proti stovkám elfů a lidí, to jsou obrazy jak ze snů a ne ze skutečnosti. Stejně tak rozhořčení Enti, včetně Dubu, Buku, Jasanu i Jinanu, bořící Sarumanovo pyšné království zla, jsou scény, na které jen tak nezapomenete. Jackson dosáhl jediného - na jeho film se úžasně kouká. Překypuje momenty, které dokážou vyrazit člověku dech. Práci výtvarníků a trikových specialistů nelze jinak než zatleskat. Jackson navíc uvedl vše do pohybu. Střídá dynamické a roztřesené záběry jak z televizních Událostí s "megalomanskými" přelety nad úžasnou scenérií. Je to jednoduchá, ale zaručená rovnice, která vede k úspěchu filmu u diváků. Pokud první film ke konci ztrácel na zajímavosti i tempu, u druhého dílu je tomu přesně naopak. Pád Sarumanových vojsk a věže je Finále s velkým "F". Jackson pořád zápasí s tím, zdali zůstat co nejvíce věrný literární předloze a nebo natočit úžasnou fantasy. Místy totiž Tolkienovo vyprávění působí zbytečně. Některé scény a příhody by ve filmu nemusely být a možná jej i trochu zdržují, jenomže pak by nezbylo nic než jen úžasná podívaná a banální příběh. Jacksonovi se podařilo udržet fungující paralelu mezi filmovým a literárním dílem, s tím, že možnosti toho filmového dokáže využít na 100%. 

Herecké výkony našich známých hrdinů jsou průměrné. Aragorn, přesněji Viggo Mortensen, jako by byl stále ve snech, dosud jedinkrát nezměnil tvář. Elijah Wood, je na tom trochu lépe, i když Frodo Pytlík je na tom čím dál tím hůř a jen tak tak vzdoruje moci prstenu. Který herec ale jistě stojí za zmínku, je Smeagol, jinak též Glum. Přesto, že se jedná o digitální loutku, můžeme práci animátorů ocenit jako brilantní herecký výkon. Chudák Smeagol, schizofrenie, která ho postihla, když našel svého "miláška", mu nedá spát. Musí bojovat sám se sebou, zda-li ho jeho "pánešek" má vůbec rád, jestli ho zabít a nebo mu pomáhat. 

Nedá se přesně určit jestli je Pán Prstenů: Dvě věže lepší nebo hroší film oproti Pánu Prstenů: Společenstvo prstenu. Jsou součástí téhož příběhu i stylu vyprávění. Pokračování ságy je o poznání temnější a jako by se z něj pomalu vytrácelo něco pohádkového. Řeči o totální likvidaci člověka jsou tím nejtemnějším námětem jaký je možno vůbec vytvořit a atmosféra blížící se smrti je z filmu dobře cítit. Vždyť v celém filmu se nemluví o ničem jiném, než o nutnosti války. A to války ne ledajaké, ale války totální!

Rozhodně bych nepřeháněl a neopěvoval film Pán Prstenů: Dvě věže jako nejúžasnější film všech dob, tím totiž rozhodně není. Jako druhý díl stojí přesně uprostřed a také tak působí - nemá ani úplný začátek ani úplný konec. Tak jako Frodo, jsme uprostřed cesty. Je to jistě film zábavný, řemeslně kvalitně zpracovaný, s dobrým příběhem. Že se dostaví pocit výjimečného diváckého zážitku nezaručuji. Věty o úchvatných scénách, které dosud nebyly na plátně spatřeny jsou do jisté míry pravdivé. Stejně tak je pravdivá i jedinečná atmosféra a živý bájný svět mýtů o lidech, elfech, hobitech, trpaslících a dalších úžasných bytostech Středozemě. Stále je to jen tříhodinové dobrodružství na velkém plátně v mnoha barvách - nic více, nic méně. 

DaR (15. 1. 2003)

----------------------------------- Cinema

Nutnou vlastností, potřebnou k převedení Tolkienova Pána prstenů na plátno, je vizionářství. A toho má režisér Peter Jackson na rozdávání. Za více než sto let existence filmu vzniklo jen málo snímků podobného rozsahu. Nejenže Jackson potřeboval na základě Tolkienových podkladů vytvořit a zalidnit celý nový svět, ale musel se vyrovnat i s vyčerpávajícím dvouletým natáčením a počáteční nervozitou investorů. 
Divácký i kritický úspěch Společenstva Prstenu jeho vytrvalost spolehlivě obhájil, nicméně i poté, co se vyrojily oscarové nominace, režisér stále uháněl kupředu. Uznání, kterých se prvnímu dílu dostalo měrou vrchovatou, by nebyla ničím, kdyby zbylé dvě epizody nesplnily nastolená očekávání. A že Společenstvo nasadilo laťku mimořádně vysoko. 

Dvě věže mají největší handicap ze všech tří částí prstenové skládačky - "syndrom prostřední kapitoly", přirozenou překážku každého druhého dílu jakékoli trilogie. Jejich příběh prakticky nemá žádný skutečný začátek ani konec (to platí o filmu i o knize). Využívá situace a postavy, nahozené ve Společenstvu Prs-tenu a postupně je připravuje na Návrat krále. Fígl je v umění zaangažovat diváky do sledování aktuálního děje a donutit je nepřemýšlet o tom, "co bude dál". 

Dvě věže se prakticky ve všech důležitých oblastech Společenstvu Prstenu vyrovnají. Atmosféra, tempo, prokreslení postav, vývoj příběhu i vizuální perly, to všechno není ani o píď slabší než v jedničce. A co je důležitější - i návaznost je bezchybná (jedna z výhod natáčení všech dílů naráz), což divákovi, obeznámenému s úvodem trilogie, umožňuje bez problémů vklouznout do povědomého světa. 

Má to samozřejmě i svou nevýhodu. Jako samostatný film Dvě věže neobstojí. Znalost Společenstva není jen doporučena, je naprosto nutná. Kohokoli, kdo se pokusí sledovat Dvě věže bez znalostí předcházejícího děje, čeká zmatek a rozčarování. 

Dvě věže začínají v podstatě tam, kde skončilo Společenstvo Prstenu. Hlavnímu ději předchází jen krátká scéna souboje mezi kouzelníkem Gandalfem (Ian McKellen) a Balrogem. V prvním filmu jsme Gandalfa viděli sklouznout z můstku a zmizet v propasti. Teď navíc sledujeme celý jeho pád, v jehož průběhu s Balrogem zápolí. Poté, co zvítězí, je znovuzrozen jako bílý kouzelník a vrací se na povrch, aby se znovu připojil ke svým společníkům. Spolu s Aragornem (Viggo Mortensen), elfem Legolasem (Orlando Bloom) a trpaslíkem Gimlim (John Rhys-Davies) pak zamíří do města Rohan, aby přesvědčil krále Théodena (Bernard Hill), že válka je neodvratná. 

Ve stejnou dobu se hobitům Smíškovi (Dominic Monaghan) a Pipinovi (Billy Boyd) podaří uprchnout ze zajetí skřetů a skrýt se ve Fanghornském lese, kde se setkají s entem Stromovousem, obřím "pastýřem" stromů, který se je rozhodne ochránit. 

Mezitím se na východě Frodo (Elijah Wood) a Sam (Sean Astin) cestou k hoře osudu ztratí. A jako by fyzické útrapy, spojené s náročným putováním nestačily, na Frodovi se začínají projevovat účinky kontaktu s Prstenem, skrze který po něm neustále pátrá temný pán Sauron. Celou dobu dvojici sleduje stvoření jménem Glum (Andy Serkis) a v příhodnou chvíli se pokusí Prsten Frodovi ukrást. Je ale přemožen a přinucen, aby Froda se Samem dovedl do Mordoru. 

Tolkienovské puristy, kterým se nelíbily některé změny, jež Jackson učinil ve Společenstvu Prstenu, mohou Dvě věže dovést k zuřivosti. Pokračování se od knižní předlohy liší mnohem víc než první snímek. Přesto ale svým duchem zůstává starým dobrým Tolkienovým Pánem prstenů - jen proměněným ve svěží, pulzující kus filmařiny (což je lepší než otrocký přepis podle bodového scénáře, jako jsou adaptace Harryho Pottera). Filmová verze Dvou věží také končí dřív než kniha. Jisté události, které se odehrají před koncem románu, budou začleněny do adaptace Návratu krále. 

Velkolepým vyvrcholením Dvou věží je bitva u Helmova žlebu - půlhodinový spektákl, v němž sledujeme útok deseti tisíc Sarumanových (Christopher Lee) nestvůr na zdánlivě neproniknutelnou pevnost, bráněnou jen několika stovkami lidí a elfů pod vedením Aragorna, Théodena, Legolase a Gimliho. Přestože v knize bitva zabírá jen asi tucet stran, Jackson ji přetvořil ve skutečný vrchol snímku, ve fantastickou, dechberoucí bitvu hrstky statečných proti mnohonásobné přesile. A i když v ní bylo pro vytvoření úžasné pastvy pro oči použito mnoho triků, Jackson jim nikdy nedovoluje přebít lidský rozměr událostí. A v mnoha scénách je naše představivost stimulována "jen" kostýmy, výpravou a maskami, nikoli počítači. 

Jackson do filmu přidal i špetku rozpustilosti a romantiky, tedy dvou věcí, kterých je v knize poskrovnu. Většina úmyslně jemného humoru se týká Gimliho, který občas působí dojmem, jako by páchání legrace bylo jeho hlavním posláním. Jako například, když ho uprostřed bitvy u Helmova žlebu dožere, že nedokáže s Legolasem držet krok při zabíjení skřetů. Na romantickém poli se pak Aragorn, který slíbil svou lásku elfské princezně Arwen (Liv Tylerová), stane objektem touhy Théodenovy neteře Éowyn (Miranda Ottoová) a vzniká milostný trojúhelník. 

Herce, které už známe, si s jejich postavami můžeme příjemně ztotožnit. Změny tu samozřejmě jsou: Frodo je čím dál tím unavenějším štvancem, spoléhajícím se na pomoc věrného Sama, a Elijah Wood dokáže řečí těla tíhu, kterou na něj Prsten doléhá, přesvědčivě vyjádřit. Mortensenův Aragorn je čistým hrdinou a Ian McKellen hraje Gandalfa Bílého s adekvátně větší autoritou, než měl Gandalf Šedý. Novou tváří je Bernard Hill, který Théodenovi propůjčil pravou královskou důstojnost, kterou má i statečná Éowyn Mirandy Ottoové. Brad Dourif hraje slizkého Grímu Červivce, jenž Théodenovi zákeřně našeptává zlé rady. A Andy Serkis, jehož výkon byl zformován do počítačové podoby, zahrál Gluma jako zvláštním způsobem tragickou a rozpolcenou postavu, vůči které skutečně cítíme lítost. 

Dvě věže se rozebíhají trochu zvolna, ale jejich druhá polovina, svým tempem připomínající balvan, řítící se ze strmého kopce, vás zanechá napnuté jako strunu a nažhavené na pokračování. Jako celek představují Společenstvo Prstenu a Dvě věže jedny z nejpoutavějších šesti hodin, které jsem kdy před plátnem strávil. Pokud se jim vyrovná i závěr trilogie, budeme mít co do činění s jedním z absolutních vrcholů kinematografie. Dvě věže jsou, stejně jako jejich předchůdce, skvělý film, který si nesmí nechat ujít žádný příznivec dobrodružných fantasy snímků.

James Berardinelli