Pán prstenů: Společenstvo prstenu
[The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring 2001]

Napsat, že knižní trilogie J.R.R. Tolkiena "Pán prstenů" (vydaná poprvé před téměř 50 lety) je epický příběh, je asi stejně výstižné, jako tvrdit, že Michael Jackson začíná v posledních letech vypadat trošku divně. Pár řádky se to vyjádřit nedá a proto vás odkážu na minulou Cinemu, ve které se dočtete něco o tom, o jak velkolepém, dokonale promyšleném světě je vlastně řeč. Film Pán prstenů: Společenstvo prstenu (PP:SP) je filmovou adaptací první třetiny triloge, která vypráví o dlouhé cestě mladého hobita Frodo Pytlíka a jeho přátel různých ras (tvořících dohromady ono "Společenstvo prstenu") k Hoře osudu, v jejímž nitru se nachází věčný plamen, který jediný dokáže zničit "Jeden prsten" temného pána Saurona, jenž může přivodit zkázu celé Středozemi. Na tuto základní kostru jsou pak nabaleny tucty vedlejších dějových linií a postav. Prsten totiž v sobě nese velkou moc, ale současně i prokletí, kterému snadno podlehnou i ti, kteří mají zprostředkovat jeho zničení. Společenstvu je navíc neustále v patách devět přízračných jezdců, Sauronových nemrtvých sluhů, a kdesi na východě připravuje čaroděj Saruman pro Saurona obrovskou armádu skřetů...
Pokud vezmeme v úvahu, že první kniha má téměř 400 stránek a v jejím průběhu nejsou všechny postavy ani pořádně načrtnuty, natož aby se hrdinové dostali někam do blízkosti Hory osudu, je jasné, že nejde zrovna o snadno zfilmovatelnou látku. Svěřit režii tohoto megaprojektu novozélanďanovi Peteru Jacksonovi bylo na první pohled naprosté šílenství (pomineme-li skutečnost, že vypadá jako přerostlý hobit). Vždyť natočil několik ultralaciných a ultranechutných komedií (Braindead - Živí mrtví, Bad taste - Vesmírní kanibalové, Meet The Feebles), jeden depresivní psychologický film o dvou vyšinutých děvčatech (Nebeská stvoření) a skoro seriózní dokument o filmaři, který neexistoval (Zapomenuté stříbro). Jeho dosud nejrozsáhlejším projektem byla nijak výjimečná duchařská komedie Přízraky. A tenhle člověk že by měl několik let pracovat na třech tříhodinových velkofilmech za 270 miliónů dolarů? Teprve dnes je jasná genialita tohoto rozhodnutí.

Geniální tah číslo 1: Peter Jackson má vzácný talent točit filmy, které vypadají podstatně výpravněji, než by odpovídalo jejich rozpočtu. Platí to pro jeho prvotinu, kterou mu financovali rodiče, platí to pro jeho první hollywoodský počin (Přízraky), který neměl nijak slavné tržby, ale přesto se bohatě zaplatil, a platí to i pro PP:SP. V první řadě se ušetřilo tím, že se natáčely všechny tři filmy najednou, takže v tuto chvíli již někde v krabicích leží scény, který diváci uvidí v prosinci 2003. (Tato metoda ovšem není Jacksonovým vynálezem, byla použita už při druhém a třetím dílu Návratu do budoucnosti.) Naprostá většina natáčení probíhala na Novém Zélandě, kde dobře posloužily zdejší neuvěřitelně různorodé scenérie (samozřejmě za vydatné pomoci trikařů), od pohádkových luk přes nekonečná jezera po zasněžená pohoří. A díky tomu, že většina štábu byli Novozélanďané, podstatně se ušetřilo na mzdách.

Geniální tah číslo 2: Peter Jackson má mnoho zkušeností s výrobou laciných a přitom efektních masek a triků. Samozřejmě, termín "laciná maska nebo trik" má poněkud jiný význam u filmu za peníze mámy a táty, než u trilogie za 270 miliónů. Z čistě technického hlediska nejsou triky v PP:SP tak úžasné, jako třeba ve Star Wars: Epizodě I. Při digitálních kompozicích občas úplně nesouhlasí osvětlení a perspektiva, strašidelný "svět nočních můr" je vytvořen pomocí velmi jednoduchého digitálního filtru a jedna moc velká digitální příšera vypadá trochu jako hlavní padouch z videohry "Diablo" a je prostě... moc digitální. Jak by také ne, když triky vznikaly také na Novém Zélandě, ve firmě WETA, jejímž spoluzakladatelem je Jackson. (Když tak o tom přemýšlím, natáčení PP:SP bylo asi jednou z nejlepších věcí, které v posledních letech potkaly ekonomiku a turistický průmysl Nového Zélandu.) Skutečná genialita ovšem vysvitne při analýze všudypřítomných triků, jako jsou malí hobitové mezi velkými lidmi. Normální postup by byl: Spočítat kolik minut jsou na plátně lidé společně s hobity, vynásobit to cenou jedné minuty digiální kompozice, zjistit že na to nemáme a zrušit celý projekt. Jackson ovšem použil tyto digitání triky jen v těch záběrech, které měly být maximálně efektní pastvou pro oči a ve většině ostatních si vypomohl kamerovou perspektivou, rychlým střihem, chytrým ostřením nebo dvojníky (dětskými či naopak na chůdách). Skutečnost, že mluví metroví pidižvíkové s dvoumetrovým čarodějem, tím přestala být pouhou sekvencí triků a stala se něčím úplně přirozeným, nad čím se brzy přestanete pozastavovat. Následkem toho jsem neměl z PP:SP pocit "to je ale hezká série trikových záběrů" (jako třeba u Epizody I), nýbrž "to je ale kouzelný pohádkový svět", ve kterém nežijí digitálně zmenšení herci, ale úplně normální hobiti a úplně normální čarodějové. Samozřejmě, toho se nedalo dosáhnout pouze pomocí chytrých triků, čímž se dostáváme ke Geniálnímu tahu číslo 3: Jackson měl respekt ke knižní předloze a naprostá většina hrdinů vypadá a chová se přesně tak, jak jsem si při čtení knihy představoval, což je společné dílo autorů castingu, kostymérů, maskérů, herců, režiséra i speciálních trenérů, kteří měli na starosti jazyk a manýry jednotlivých ras. (Elf je totiž mnohem víc, než "štíhlý homosexuál se špičatýma ušima a lukem". Jeho "elfskost" musí vyzařovat - a také vyzařuje - z každého jeho pohybu.) Nejdokonalejší postavou je čaroděj Gandalf Iana McKellena, ve kterém se snoubí staletá moudrost s dětským šibalstvím, obrovská magická moc s roztržitou nemotorností. Jediné mínus spočívá v tom, že Gandalf není na plátně od začátku do konce. Nemá smysl vyjmenovávat jak jsou dobří ostatní herci. Jednodušší bude napsat, že nejméně zajímavá z důležitých postav je Liv Tylerová jako elfka Arwen, která je přes všechnu snahu spíš Liv Tylerová než elfka. Přesto je ale i její herecký výkon z úplně jiného hereckého vesmíru, než postavičky ve Willowovi, Barbaru Conanovi nebo nedejbože Dračím doupěti. Povedlo se totiž natočit fantasy podívanou, ve které nejde o počet triků (i když je jich nepočítaně), ale o to, proč hrdinové dělají to, co dělají, a co přitom cítí. A - světe div se - pak to všechno rychleji ubíhá a ani nevadí, že pár minut žádný trik neuvidíte.

Je také potřeba podotknout, že nejsem "prstenofil". Knižní předlohu jsem četl pouze jednou, někdy před patnácti lety, a už v její polovině jsem měl v postavách poněkud zmatek. Rád se ale podívám na nějaký ten fantasy film, obzvlášť když je jich dnes tak málo - protože je drahé je natáčet. A musím říct, že co se týče náročnosti, velkoleposti a vůbec "dechberoucnosti", nemá patrně PP:SP v historii kinematografie konkurenta. Což o všem neznamená, že jsem dlouho neváhal mezi 80 a 100 procenty...

Dalo by se říct, že naprostá většina potenciálních výtek vůči PP:SP pramení z toho, že se nějaký šílenec vůbec rozhodl zfilmovat tuto literární klasiku. Někteří diváci nesnesou téměř tříhodinovou délku a několik tuctů důležitých postav. Jiným bude naopak vadit, že ve filmu nejsou všichni jejich oblíbení hrdinové a události z knížky. "Normálům" bude možná vadit, že film nemá žádnou "pořádnou" závěrečnou pointu. "Expertům" bude možná vadit, že filmový příběh končí nikoliv na konci první knihy, ale na začátku druhé, aby bylo zachováno aspoň zdání nějaké pointy. PP:SP (podobně jako jeho knižní předloha) je ze všeho nejvíc pohádkový road movie - cesta napříč kouzelnou říší. Chtělo by to mít k dispozici virtuální realitu, ve které byste se mohli podle libosti zdržet a prohlédnout si to, co vás zajímá. Film je ale bohužel film a nemůže si dovolit takový luxus jako kniha, která věnuje deset stránek popisu kouzelného lesa a dvacet stránek popisu momentálního duševního rozpoložení hrdiny. Musíte se smířit s tím, že režisér diktuje rytmus vyprávění, který se nemusí shodovat s vaší představou. To všechno jsou problémy, které se nedaly řešit ke spokojenosti všech diváků a musely se hledat kompromisy. Kompromisy nakonec nalezeny byly a pokud mohu posoudit, jsou často geniální. Ale to nic nemění na tom, že "Pán prstenů" stále zůstává nezfilmovatelnou knihou.

Ale dosti hlubokomyslných rozborů... Důležitější je totiž jiná věc. Když PP:SP skončil, měl jsem takový zvláštní pocit, jako bych se právě vrátil z jiného světa. Měl jsem podobné pocity kdysi dávno, když jsem poprvé viděl Dobyvatele ztracené archy nebo E.T.-Mimozemšťana. Později přestaly a myslel jsem si, že to je tím, jak stárnu. Ale ne. Ono to bylo tím, že už dneska skoro nikdo neumí točit magické filmy.

František Fuka