Kytice
[2000]

Poté, co se dvojnásobný držitel Českého lva F. A. Brabec statečně, i když s poněkud rozporuplným výsledkem utkal se světovou klasikou v Králi Ubu, znovu vstupuje v dvojjedinné pozici režiséra a kameramana na křehký led adaptace notoricky známého díla, jež se však nikdo před ním neodvážil převést na filmové plátno. Tou Výzvou se pro něho stala básnická sbírka Karla Jaromíra Erbena "Kytice z pověstí národních", která vznikla v polovině 19. století a formou romantických balad hledala kořeny českého národního mýtu. Tedy kniha od nepaměti dominující školním čítankám a dílo ve své kvalitě a oblíbenosti v české kultuře srovnatelné snad jedině s Babičkou Boženy Němcové. 
Filmovou výhodou Kytice sice je, že staví na výrazně dějových příbězích s řadou zvukomalebně dialogizovaných scén, jejím výrazným úskalím jsou však žánrové a - abych tak řekl - i stopážové limity. V Kytici totiž najdeme nejen klasické balady, ale i lidové pověsti, pohádky a legendy, resp. stejně tak básně o šesti slokách jako o pěti oddílech. 

Ze třinácti Erbenových básní si jich filmoví tvůrci nakonec pro svou potřebu vybrali sedm, šest balad (Kytice, Vodník, Polednice, Svatební košile, Dceřina kletba, Štědrý den) a jednu pohádku (Zlatý kolovrat). Zcela potlačili jejich národní charakter, který ve své době souvisel především s českým národním obrozením, a naopak zdůraznili všechny kosmopolitní motivy, především lidský život v paralele s jedním kalendářním rokem. Od jara do zimy tak vyprávějí sedm příběhů prodchnutých láskou a krutě poznamenaných smrtí. V plédu romantického oparu, kde mají vedle obyčejných smrtelníků své pevné místo i bytosti nadpřirozené a mytické, jsme svědky ryzích dramat, vyhrocených do slova a do písmene na ostří nože, například neopětované lásky ústící ve vraždu (Vodník) nebo zoufalého boje mladičké dívky se dvěma umrlci (Svatební košile). 

F. A. Brabec se ovšem zdaleka nespokojil jen s pozicí ilustrátora, který se důsledně drží dialogů a otrocky zhmotňuje děj. Do mnohých Erbenových balad spolu se spoluscenáristy Milošem Macourkem a Deanou Jakubiskovou zasahuje tvůrčím a velmi osvěžujícím způsobem. Mytická postava Polednice tak může být díky filmu interpretována nejen jako pohádková bytost, ale i jako docela obyčejný žebrák, který v nesprávnou chvíli přišel na nesprávné místo; dívčin mrtvý milý ze Svatebních košilí, který má podobu šíleného vojáka padlého ve světové válce, se pak díky své filmové podobě stává sugestivní obžalobou všech válečných šílenství, jež s takovou brutalitou ničí životy nevinných... Brabec literární klasiku zkrátka ani neničí, ani jí nepodléhá, ale naplňuje. 

Hlavní devízou každé filmové básně ale musí být především obraz a hudba, což F. A. Brabec (Český lev za Jízdu a Krále Ubu), respektive Jan Jirásek (Český lev za Nejasnou zprávu o konci světa) v případě Kytice naplňují měrou vrchovatou. Brabcova kamera je jedna velká óda na radost a tvůrčí vynalézavost, s jakou si poradil s podvodními scénami Vodníka, doslova vyráží dech. Brabec má vskutku výjimečný cit nejen pro kompozici, ale i světlo a barevnost a Kyticí stvrzuje, že nejen že patří k české kameramanské špičce, ale že nejspíš sám tvoří její úplný vrchol. K obrazu lze snad mít jen jednu výtku, což připišme na vrub měkké ruce Brabce-režiséra vůči práci Brabce-kameramana: Poeticky uvolněné poletování okvětních lístků v jarním sadě (Vodník) má posléze následování v poletování peří (Dceřina kletba) a listí (Zlatý kolovrat). V tomto případě by ale méně znamenalo více. Stejně tak zbytečný je v první třetině filmu několikrát se opakující motiv s "letící" oblohou. 

Skladatel Jan Jirásek dokonale souzněl s žánrem romantických hororů a divákovo srdce dovede naplnit symfonií citů, ale i patřičně zpražit pocitem ohrožení (například motiv Polednice). 

Herecké úkoly v Kytici sice nejsou veliké rozsahem, ale o to náročnější na kvalitu. I proto je zřejmě film přehlídkou renomovaných hereckých osobností doplněných o několik velmi nadějných nových tváří. Typově dokonalá je souhra křehké dívky (Linda Rybová) a krále podvodní říše ve Vodníkovi, ačkoliv Dan Bárta do svých veršů přece jen dává poněkud více patosu, než by bylo třeba. V drobounké roli a bez jediné věty, přesto ale doslova exceluje Bolek Polívka v roli Polednice. Naléhavě obyčejná je debutující Klára Sedláčková, mrazivě hnusný pak její mrtvý milý v podání Karla Rodena, obzvlášť když jí za oknem láká ven a když se na ni posléze dobývá do márnice. Alena Mihulová s pomocí jizvy na horním rtu a rozechvělými očními panenkami spaluje v Dceřině kletbě vnitřní silou své tragédie, čímž dává patřičný vykřičník své nečekané obžalobě. Stella Zázvorková pak ve Štědrém dnu ani tak nehraje, jako jen září silou své herecké osobnosti... 

Spojovacím prvkem všech sedmi samostatných příběhů je postava malého kluka s píšťalkou, který prochází krajinou, a sedm knotů, jež postupně v nemilosrdném běhu času zhasínají. Se snahou o patřičný rytmus Brabec střídá kratičké příběhy s delšími (Kytice vs. Vodník), příběhy dějově i výtvarně opulentní s příběhy strohými a v černobílých variacích (Zlatý kolovrat vs. Dceřina kletba), přesto film působí mnohem delším dojmem, než by osmdesátiminutové stopáži odpovídalo. Podobné je to s trikově náročnými sekvencemi, některé zvládá víc než skvěle (podvodní svět), některé pouze dobře (let na hřbitov). Pokud ale budeme mít na paměti Erbenovu hlavní myšlenku "Potud národ svůj, pokud šetří svých památek", pak vysvědčení Kytice musí znít jednoznačně: F. A. Brabec "šetřil" výtečně!

Jaroslav Sedláček