K19: Stroj na smrt
[K-19: The Widowmaker 2002]

Původní zprávy o přípravách tohoto snímku hovořily o záměru zfilmovat havárii ruské atomové ponorky Kursk, ke které došlo před několika lety. Výsledný film je nakonec situován až do roku 1961, do období studené války probíhající v plné síle mezi oběma tehdejšími světovými velmocemi. Pikantní je, že ryze ruský příběh (údajně zpracovaný podle skutečných událostí) natočili Američané v stylu hollywoodských velkofilmů. Harrison Ford a Liam Neeson v hlavních rolích dodávají svým postavám ruských velitelů patřičný patos. Filmová realita na palubě ponorky i v Kremlu je však značně vzdálená skutečným životním podmínkám "sovětského vojáka" a "sovětského lidu" oné doby. Americký velkofilm se svou formou i vyzněním přibližuje dřívějším ruským válečným "epopejím". 

Rok 1961. Rusové tajně připravují ke spuštění atomovou ponorku s kódovým názvem K-19. Původní velitel posádky Polenin je nahrazen politicky lépe zapsaným kapitánem Vostrikovem. Polenin ale zůstává na ponorce jako zástupce velitele. Urychleně a s řadou technických nedostatků dokončená ponorka se vydává na první zkušební plavbu. Vostrikov během cvičného odpálením rakety posádce neodpustí sebemenší maličkost. V severním Atlantiku ve vzdálenosti 400 kilometrů od amerických břehů dojde k poruše v těsnění chladícího systému atomového reaktoru a ten se začne přehřívat. Havárie reaktoru v blízkosti USA by ale mohla rozpoutat válečný konflikt. Námořníci musí nasadit pro záchranu ponorky své životy... 

Film natočila americká režisérka Kathryn Bigelowová (žačka Miloše Formana). Zaměřila se především na emoce vojáků a pochopitelně i na uplatnění speciálních efektů. Snímek nakonec v řadě scén vyznívá jako vojenské (nikoliv válečné) melodrama, což je opravdu podivná žánrová kombinace. Vedle nezbytných záběrů z Moskvy byl snímek natáčen převážně v Kanadě (zahrála si zde loděnice v Halifaxu), scény z polárních oblastí vznikly na Islandu. Znalci jistě objeví řadu nepřesností, např. skutečná historická ponorka K-19 byla v kódu NATO vedena jako Ballistic Missile Submarine třídy Hotel, typ předvedený ve filmu je Guided Missile Submarine třídy Juliet. Podvodní záběry snímal Pete Romano. 

Téma filmu patří k oněm ožehavým bodů ruské historie, které by měla vždy zpracovat především domácí kinematografie, protože dokáže (v optimálním případě) vidět souvislosti mezi osudy jedince a země. Působilo by jistě podivně, kdyby naopak např. Rusové natočili hraný film o atentátu na Kennedyho... Ve srovnání s jinými "ponorkovými" filmy zůstává více než dvě hodiny dlouhý film režisérky Bigelowové pozadu v dramatičnosti akce. Filmy jako třeba The Hunt for Red October (s Connerym) nebo (U-251 s McConaugheym a Keitelem) nepřekonává. Je totiž značně nasycen americkými filmařskými klišé melodramatického typu. Na druhou stranu se právě proto snadněji stane divácky vděčným filmem pro širší okruh návštěvníků kin, než jakým jsou nadšenci pro ponorkové vojsko. 

[Stanislav Buzek, Tiscali, 20. 11. 2002]

Námět: Louis Nowra. Scénář: Christopher Kyle. Režie: Kathryn Bigelowová. Kamera: Jeff Cronenweth. Střih: Walter Murch. Hudba: Klaus Badelt, Geoff Zanelli. Výprava: Karl Juliusson, Michael Novotny. Zvuk: Pat Jackson, Bruce Carwardine. Speciální efekty: Tony Kenny (supervize). Hrají: Harrison Ford (kpt. Alexej Vostrikov), Liam Neeson (kpt. Michail Polenin), Sam Spruell (Dimitrij Něvský), Peter Stebbings (Kuryšev), Christian Camargo (Pavel Loktěv), Peter Sarsgaard (Vadim Radčenko), Joss Ackland (maršál Zelencov), John Shrapnel (admirál Bratějev) a další. ŠU, barevný. 138 minut. Dolby digital, DTS, SDDS. České podtitulky. USA 2002. Distribuce v ČR: SPI. Premiéra v ČR: 21. listopadu 2002.

---------------------------------- recenze II

Jaderná ponorka K-19 měla být chloubou sovětské vojenské síly. 

Měla být vyslána k americkým břehům, aby v 1. linii strážila klid a mír našich soudruhů a soudružek. 

Ale ještě než loď vypluje, kupí se kolem ní nehody náhodné i očekávané, když už jednou byla vybrána coby hřiště pro katastrofický thriller. Při křtu se nerozbije lahev, při navážení zásob se ukáže tohle zbytečné, tamto potřebné… až i sama značka „??????? B ????“ ztratí na lesku.

Na moři se potom jeden z reaktorů se začne přehřívat, a posádka musí nasadit vlastní životy, aby odvrátila nukleární katastrofu.

K-19: The Widowmaker, v ČR masivně přeložena jako „Stroj na smrt“, rekonstruuje události, ke kterým došlo na skutečné lodi stejného jména. Na produkci se podílel i National Geographic, který zajišťoval historickou relevanci. I tak se však kvapná schůzka moskevského byra odehrává v budově označené jako „Kulturní centrum“. 

K-19 není skvělé dílo- úvod je příliš násilný, autoři závory katastrofě zvedají mechanicky a jako kdyby z nutnosti.

Figury jednají bezchybně a nepřekvapivě. 

Vlastně to celé můžete předem odhadnout. 

Nevěrohodně vyznívá celý motiv Víry rozehrávaný na jednom z vojáků- komunismus je přece proti. 

Jenže při vší téhle nerafinovanosti a laxnosti k reáliím je to pořád fungující drama solidně našlapané akcí. 

Zásadový a tvrdý kapitán Vostrikov (Harrison Ford) byl lodi přivelen shora a pro posádku skutečným vůdcem zůstává umírněný Poljanin (Liam Neeson). 

Jejich vzájemný konflikt graduje s eskalací nebezpečí, které číhá v podpalubí.

Režisérka Bigalowová ale možná mohla celý film držet na palubě lodi- mezi vůdci lodě se snad měly odehrát i veškeré politické šachy, které hroutící se jaderná ponorka za studené války znamená.

Role byra v celém případu je totiž značně nevyladěná- už už se zdá, že se do Moskvy vážně vůbec nepodíváme, ale nakonec přece. Sice jenom na pár okamžiku, ale myslím, že byro nemělo být vůbec, nebo zase naopak (jako ve většině filmů s tematikou americké katastrofy). Aktuální stav vyznívá polovičatě.

Moskevský epilog bijáku pak je z hlediska dramatu zbytečný, uznávám ale, že slouží jako určitá poklona skutečným hrdinům lodi.

V souvislosti s K-19 vidím ale i několik nezanedbatelných předností. Film se neodehrává pod americkou vlajkou. Snaží se zaobírat určitým druhem hrdinství, které je zdvojnásobováno prostým faktem toho, že Sověti nakonec na tu budku dostali generálně. Je to jenom tenhle přirozený soucit a určitý obdiv k poraženým, který ve mně v souvislosti s K-19 zůstává.

Možná ale i na to režisérka spoléhá, protože představa identického filmu s americkou lodí mi nahání hrůzu a husí kůži. Vážně by to chtělo alespoň trochu diskutabilní charaktery!

Harrison Ford je však ideální představitel férových hrdinů skrytých pod maskou neúprosné tváře. A Liam Neeson je mu rovným partnerem. Díky předeslané „složitosti“ postav ale pro herce takových formátů mohla být větší zkouškou arktická zima, než zkoumání duše svěřeného charakteru.

Ve zkratce: K-19: The Widowmaker přináší přijatelnou porci akce s lidským rozměrem hrdinství. 

Šimon Šafránek

---------------------------------- recenze III

K-19: Stroj na šmíru 

K-19: Stroj na smrt mohl být "jen" další úplně obyčejný a úplně zbytečný americký thriller. Všechno se tam semele přesně tak, jak je konvenční divák zvyklý, dojde na obvyklé postupy a tradiční klišé a ani dějové vyústění příliš nepřekvapí. Nijak zvlášť neobvyklé už není ani spojení dramatického příběhu se sevřeným prostředím ponorky. Zkrátka "jen" další americký thriller - nebýt historických a ideologických souvislostí, ze kterých se alespoň mně kroutí střeva hrůzou.

K-19: Stroj na smrt je americký film o posádce sovětské jaderné ponorky během studené války; příběh, natočený podle skutečné události se odehrává v roce 1961. On by k bezeslovnému úžasu úplně stačil už jen fakt, že Američané točí film oslavující sovětské námořnictvo sotva tucet let poté, co SSSR přestalo pro USA znamenat "Říši zla", ale nešť: pořád by mohlo jít o bratření mezi národy, akt smíření atd., známe ty fráze. To by však K-19: Stroj na smrt nesměl být film naprosto plochý, bez jakéhokoliv přesahu a hlavně skrznaskrz americky arogantní.

Když se chce v běžném americkém filmu ukázat, že půjde o nějakou spojitost s Ruskem nebo Sovětským svazem, otočí se v titulcích všechna velká 'R' a provede se pár dalších podobných typografických úprav, aby text připomínal azbuku. Taková je K-19 celá. Všechno je v ní americké od sklepa až na půdu, jen se to lehce nalakovalo na rudo, aby to na první, ale opravdu jen na první pohled vypadalo rusky. Například takový kapitán ponorky: jeho "ruskost" spočívá v tom, že popíjí čaj ze samovaru a že mu otec zemřel v gulagu, ale jinak je to úplně ten samý "kapitán drsňák", kterého jsme viděli v tolika amerických filmech. Podobně posádka: říká si ruskými jmény, ale jinak to jsou staří známí chrabří hoši od amerického námořnictva v bleděmodrém. Dále je třeba ukázat příslušně naducané a ofrčkované pantáty v uniformách jakožto nemilosrdné admirály a jednoho opilého velitele reaktoru a všem přece musí být jasné, že jsme v Rusku.

Asi tak "nejjednodušším" průšvihem, k nimž při takhle povrchním přístupu zákonitě musí docházet, je moment, kdy kapitán sovětské jaderné ponorky posílá námořníky do radiací zamořeného reaktoru se slovy "Bůh vám pomáhej". Znění možná není přesné, ale jde o "toho Boha tam" - nemusím být pamětník ani historik, abych věděl, že něco takového by kdokoliv v sovětské armádě nejenže pronést nesměl, ale hlavně by ho to nejspíš ani nenapadlo. Jenže v amerických filmech se to tak říká... Další podobná věc je úděsně klišovitá konstrukce, která by v "běžném" filmu vypadala neškodně blbě, ale v tomto ideologicky napjatém kontextu se nad ní člověku otevírá kudla v kapse. To takhle ze začátku filmu řekne mladičký inženýr námořníkovi, modlícímu se s ikonou v rukou, že náboženské předměty jsou na lodi zakázány; za pár dní námořník umírá na ozáření a ten samý inženýr, zřejmě mezitím nějak prohlédnuvší, mu jde tu samou ikonu vložit do ruky...

Co mi vadí? Zaprvé, že si vůbec nějaká americká produkce "bere do huby" tak ožehavou látku. Dobře, tady někdo může namítnout, že někomu to zase divné nepřipadá a že mně do toho vlastně nic není. Tedy zadruhé, vadí mi, že to je pro účely úplně přízemního filmu, jehož jedinou ambicí je vydělat co nejvíc peněz. Oponent by na to asi řekl, že peníze holt vládnou světu, že ta doba už je dávno pryč a že každý film nemusí mít bůhvíjaké poselství, i když se třeba pase na dějinných událostech zásadního celosvětového významu. Ale i tak je tu zatřetí - vadí mi, že ten film je prostě blbý. Blbý v tomhle případě znamená kýčovitý, barvotiskový, laciný, povrchní, zneužívající a hromadu dalších přídavných jmen, které lze shrnout slovem "šmíra". A šmíra by si měla hrát na jí vyhrazených písečcích, kde nikoho neurazí, a nemělo by se jí dovolit upatlávat cokoliv závažnějšího.

Protože co je tu platné, že historickou věrohodnost K-19 zaručuje National Geographic a pár členů z někdejší posádky, když historická věrohodnost nejspíš spočívá jen v bezduchém, byť autentickém replikování původních interiérů, zatímco "duše" toho filmu je úplně jinde? Nechci pochopitelně žádnou analýzu hlubin ruského člověka; jde mi o obyčejnou slušnost. Americké filmy, jež se odehrávají v historii, ve světě notoricky vzbuzují odpor svým naprosto jednostranným a arogantním popisem dějinných událostí (z hlavy si vzpomínám například na protesty proti Patriotovi nebo Zachraňte vojína Ryana). K-19: Stroj na smrt je dílko zdánlivě historicky přesné, ale přitom úplně stejně arogantní: jeho přístup lze shrnout slovy "je jedno, že tehdy v tom šedesátém prvním byli hrdinové Rusové, v tomhle filmu si je i tak ukážeme po americku - a vyděláme na tom balík, protože tohle téma lidi přitáhne". Nejhorší kýč je ten ideologický.

Vojtěch Rynda