Insider: Muž, který věděl příliš mnoho
[The Insider 1999]

Jeffrey Wigand pracoval jako velké zvíře ve výzkumu pro tabákový koncern Brown & Williamson. Byl propuštěn. Přišel o značně vysoký příjem a musel řešit existenční potíže. Dostal nabídku dělat za slušnou sumu odborného poradce pro Lowella Bergmana, producenta populárního publicistického pořadu společnosti CBS "60 minut" moderovaného Mikem Wallacem. Ten v tu dobu zkoumal, zda se z materiálů o společnosti Philip Morris, které se mu právě dostaly do ruky, nedá vyextrahovat nějaká úderná reportáž. Jelikož má reportérský nos, během rozhovorů vycítí, že Wigand ví víc, než je bezpečné vědět, a že je to něco, co by měl znát celý národ. Začne ho přesvědčovat, aby vystoupil v jeho pořadu. Věc však není tak jednoduchá, Wigand totiž před odchodem od Browna a Williamsona podepsal smlouvu o nezveřejňování citlivých interních informací. Ale musí se přece najít způsob, jak legalizovat vycestování Pravdy z Wigandovy paměti k veřejnosti... Tak takhle nějak začíná příběh, na jehož konci musely tabákové společnosti zaplatit po soudních sporech ve všech padesáti státech USA odškodné obětem kouření ve výši téměř čtvrt biliónu dolarů, a právě tuhle historii se nám ve svém posledním díle snaží přiblížit Michael Mann.

Michaela Manna jsme zatím znali jako režiséra dynamických, téměř akčních snímků Nelítostný souboj a Poslední Mohykán, v nichž nám předvedl svou vypravěčskou dravost a schopnost i v tomto ostrém tempu nezanedbat vykreslení charakterů postav. Jeho nový snímek, natočený čtyři roky po Nelítostném souboji, se zdá být na první pohled vybočením z řady, ale není tomu tak. V Insiderovi: Muži, který věděl příliš mnoho se určitě mluví daleko více než ve výše zmíněných dvou snímcích, ale kupodivu na pro Manna typickém "drajvu" příběhu to ani v nejmenším není znát. I do konverzačních scén totiž dokázal vložit neuvěřitelné napětí a spád. Scénář si napsal sám spolu s Ericem Rothem, scenáristou Forresta Gumpa, a opíral se přitom hlavně o rozsáhlý článek Marie Brennerové "Muž, který věděl příliš mnoho" vyšlý v časopisu Vanity Fair a také o fakta z vyprávění samotného Lowella Bergmana, s nímž se seznámil ještě před vyjitím oné klíčové statě. 

K realizaci svého projektu si znovu vybral zdatnou hereckou dvojici. Po Danieli Day-Lewisovi a Madeleine Stoweové v Posledním mohykánovi a Al Pacinovi a Robertu de Nirovi v Nelítostném souboji znovu získal Al Pacina a k němu přidal Russella Crowa. Jejich výkony jsou vynikající. V první polovině snímku stojí téměř vše na Croweovi v roli Jeffreyho Wiganda. Tento pětatřicetiletý Novozélanďan, jehož známe např. z westernu Rychlejší než smrt nebo z výborného film-noiru Curtise Hansona L.A. Přísně tajné, si svou oscarovou nominaci rozhodně zasluhuje. Jeho Wigand je nevyrovnaný, nervózní, plný obav, což je vidět nejen z jeho tváře, ale i z jeho chůze se skloněnou hlavou, svěšenými rameny a nahrbenými zády, která jako by čekala na ránu, nebo z jeho neustálého křečovitého svírání upocených rukou v pěst. Jeho duševní rozpoložení dále umocňuje kamera: dívá-li se Wigandovýma očima, vidíme roztěkané pohledy a bojácné rozhlížení se po svém okolí.

Druhá polovina pak již téměř celá patří Al Pacinovi. Ten nepředvádí sice nic extra geniálního, ale takový svůj standard. Jenže ten je jak známo velmi, velmi vysoký. Jeho kreace Lowella Bergmanna vám připomene postavu fanatického detektiva Vincenta Hanny z předchozího Mannova filmu Nelítostný souboj. Jako jde Hanna jako lovecký pes po stopě Neila McCauleyho, tak Bergman stejným nekompromisním stylem jde za svým cílem. Tím je nejprve získat od Wiganda informace a poté, co se objevují komplikace, prosadit zveřejnění získaného a to téměř jakoukoli cestou.

Vedle uvedených nesporných pozitiv jsou tady však i nedostatky. Asi nejvýraznějším z nich je poněkud černobílé vidění situace. Démonizace čelních představitelů gigantů tabákového průmyslu a jejich prezentace jako zosobnění "temné strany síly" je poněkud přehnaná a nevěrohodná. Podobně působí glorifikace Lowella Bergmana jako muže, který bojuje sám proti všem, nakonec i proti původním spojencům včetně Mika Wallace, s nímž Bergman spolupracoval čtrnáct let a pro něhož byl podle vyjádření blízkých kolegů téměř synem. Film mu přiznává zásluhy, které nemá. Ve skutečnosti Bergman neinicioval Wigandovo svědectví u soudu v Mississippi ani neinformoval Wall Street Journal pro klíčový článek oceněný Pulitzerovou cenou, který odstranil nebezbečí soudního sporu mezi Brownem & Williamsonem a umožnil tak vysílat 60 minut v jejich původní podobě.

Tím se dostáváme k obecnějšímu problému filmů končících disclaimerem "Tento film je založen na pravdivém příběhu...", jenž je často (a i v tomto případě) doplněný o "ale některé skutečnosti byly pozměněny v zájmu dosažení větší dramatičnosti". Otázka zní: kam až lze zajít? Bereme-li v potaz příběhy, kde neexistuje jasná polarita dobro-zlo, jako např. Apollo 13 nebo koneckonců i poslední Formanův film Muž na Měsíci, je jasné, že ono retušování historie většinou "není nic proti ničemu". Nicméně při zpracovávání tak závažných a celé společnosti se dotýkajících témat, jakým to v Insiderovi řešené rozhodně je, by měly být meze podstatně užší. Jednoduše proto, že hrozí velmi reálné nebezpečí, že mnoho diváků si řekne "aha, tak takhle to tedy bylo doopravdy". Stejně jako např. v problému prezentace násilí nelze nad tímto mávnout rukou a smést zodpovědnost umělcovu ze stolu Dalího výrokem: "Já jsem jenom namaloval obraz, vy si z něj vezměte, co chcete."

Insider je skvělý film. Film, který vás na sto šedesát minut přiková k sedadlům kin. Mann je úžasným generátorem napětí, herecké výkony jsou brilantní, témata v něm řešená, ať to je dezinformace veřejnosti, problém "korporatizace" světa (rozuměj tím vznik džungle vlastnických vztahů mezi společnostmi působících v různých odvětvích) a s ním úzce související otázka manipulovatelnosti médií, jsou velmi aktuální a týkající se nás všech. Na druhou stranu, ač je Insider odsouzením překrucování faktů a lhaní občanům, sám se dopouští nezanedbatelného překrucování historie, což mu dává jistý punc kontroverznosti, i když asi ne takové jako má Stoneův JFK. Jistě, je to jen film, není to dokument a základní fakt je ten, že tabákové společnosti lhaly a ohrozily zdraví a životy miliónů lidí a v tomto kontextu musíme dát za pravdu samotnému Lowellu Bergmanovi: "Insider je z emocionálního a filosofického hlediska naprosto přesný."

Lubošek

The Insider;USA 1999, 160 min.;Režie: Michael Mann;Scénář: Eric Roth, Michael Mann;Kamera: Dante Spinotti;Hudba: Lisa Gerardová, Pieter Bourke; Hrají: Al Pacino (Lowell Bergman), Russell Crowe (Jeffrey Wigand), Christopher Plummer (Mike Wallace), Philip Baker Hall (Don Hewitt).