Impostor
[2002]

Mistr zlověstných, vnitřně dezintegrovaných a formálně i motivicky smělých futuristických vizí Philip K. Dick sice inspiroval kultovního Scottova Blade Runnera i solidní Verhoevenův Total Recall, oba snímky ovšem mimo jiné demonstrovaly nefilmovatelnost tohoto autora. Dalším přírůstkem do dickovské „nemožné“ filmografie je sci-fi Garyho Fledera (Co dělat v Denveru, když člověk nežije, Neříkej ani slovo) natočená podle spisovatelovy povídky z roku 1953 (u nás vyšla pod názvem Dvojník, český distributor však titul filmu ze záhadných příčin nepřekládá). V tomto případě se ovšem dá mluvit už jen o zneužití zavedené značky: vedle charakterní hvězdy Garyho Sinise (který se podílel i na produkci) je totiž jméno autora literární předlohy nejen druhým, ale i posledním důvodem, proč se na Impostora vypravit do kina.

Pádnou motivací může být stěží příběh zavádějící nás do notoricky známého světa budoucnosti: v roce 2024 Zemi začali ohrožovat emzáci z Alfy Centauri a o pětapadesát let později je válka v plném proudu. Pozemšťané v boji s geneticky i technicky lépe vybaveným protivníkem dostávají na budku, konstruktér Spencer Olham (Sinise) však naštěstí sestrojil superzbraň, jež by mohla válku rozhodnout ve prospěch lidstva. Spencer je však jednoho rána zatčen a obviněn, že není Spencerem, ale alfánským replikantem, který zavraždil svůj předobraz a v srdci skrývá bombu mající zlikvidovat militantní pozemskou kancléřku (v této roli se mihne – bůhví proč – známá Lindsay Crouseová). Vyděšený hrdina unikne ze spárů vládního protiemzáckého agenta Hathawaye (pokojně vyhlížející Vincent D’Onofrio) a jeho cílem se stává důkaz, že došlo k omylu a že je člověkem. V tom mu začne pomáhat i jeho manželka Maya (Madeleine Stoweová, horší než ve Dvanácti opicích). Hathaway se však odmítá nechat obalamutit: ví, že alfánští replikanti jsou vychytralí a že vždycky zarytě obhajují svou lidskost...

Fleder a jeho tým v čele se scenáristou Scottem Rosenbergem (Con Air, Dalších 60 sekund) mají ovšem naopak k vychytralosti asi tak daleko jako Pikachu k doktoru Lecterovi. V momentální lavině paranoidních filmů tahajících diváka za nohu (Šestý smysl, Čistá duše, Vanilkové nebe a nejnověji Ti druzí) publikum sebemenšímu temnému náznaku čelí hádáním, kdo všechno je duch (robot, mimozemšťan) a co všechno je jenom hrdinova představa. A tak, jakmile poprvé padne termín „replikant“, zbystří i ten největší naivka, a režisér se potom už jen stará, aby ani toho na konci vyprávění nečekalo žádné překvapení. Nepřipadáte si však chytří, ale naopak blbí, protože vítězit v tak dementním mači člověku na sebevědomí nepřidá. Blábolivý scénář využívá každou sebemenší příležitost ke rvačce či honičce a bezúčelně žongluje se známými motivy, takže si můžete jen odškrtávat, kdy už dojde v chudinském lazaretu řada na vytahování čipu z hrdinova těla (ale proč se tohoto čestného úkolu ujala Elizabeth Peňaová?) nebo kdy už se objeví nějaký ten šlechetný černoch rebelující proti totalitnímu establishmentu. Pokud masochistu ve vás neuspokojí sbírka klišé, nelogičností a vykrádaček z lepších filmů, moc užívat si nejspíš nebudete: Impostor je film bez atmosféry, vtipu, slušného příběhu a zajímavého hrdiny. Vypadá to, že se příliš nebavil ani sám Gary Sinise, který má zřejmě v tomto žánru nějakou perverzní zálibu: Mise na Mars nebo Impostor by se zajisté vyjímaly lépe ve filmografii takového Jeana-Claudea Van Dammea než v té jeho.

Samozřejmě si nemyslím, že se každá sci-fi musí nutně vydat cestou vysokorozpočtové trikové podívané typu Star Wars. O tom, že nákladné triky může vyvážit důvtip a cit, svědčí přece i taková Gattaca nebo žánrový veterán na impostorovské téma Invaze lupičů těl z roku 1955. Oproti dílku Dona Siegela blahé paměti, který si vystačil jen s kýblem bublin a vidlemi, Flederův film se vší svou digitální technikou (na emzáka ovšem už v kasičce nezbylo) působí nezměrně laciněji. Jediným alespoň trochu rozumným důvodem, proč tentokrát lovit ze svojí vlastní kasičky peníze na lístek, tak může být potřeba zkrátit si čekání na jinou dickovskou adaptaci – Spielbergovo Minority Report – jiným způsobem než kopáním do kamínků na štěrkové cestě.

Alena Prokopová