Hannibal
[2001]

Všechno to šílenství začalo v roce 1986. Michael Mann, ze kterého se později stal vynikající filmař (Insider: Muž, který věděl příliš mnoho) tehdy podle románu Thomase Harrise Červený drak natočil lehce nadprůměrný thriller Lovec lidí. V něm se poprvé objevila postava dr. Hannibala Lectera. Tehdy sice ještě nebyl kanibalem, měl ve filmu jen minimální prostor a nehrál jej Anthony Hopkins, ale Brian Cox byl i přesto nepřehlédnutelným psychopatickým klenotem. V devadesátém prvním se pak Jonathan Demme vytasil s Mlčením jehňátek, jež vyrazilo dech milionům diváků, velmi hutně naplnilo pokladny a získalo pět Oscarů. Pokračování jeho knižní předlohy psal Thomas Harris téměř deset let. Když jeho Hannibal vloni konečně vyšel (u nás ve velmi špatném překladu pod hlavičkou nakladatelství Klokan), způsobil svou kontroverzností solidní pozdvižení. 

Především kvůli závěru (o kterém se rozepíši později - a nebojte, včas vás na to upozorním) odmítli svou účast režisér Jehňátek Jonathan Demme i hvězda Jodie Fosterová. Upřímně řečeno, až tolik se jim nedivím. Hannibal je uhnětený z dočista jiného těsta, než jeho předchůdce. Na jednu stranu je to dobře - zopakovat kouzlo (dá-li se toto slovo v souvislosti s tak bizarně fascinujícím materiálem jako bylo Mlčení vůbec použít) Jehňátek bylo prakticky nemožné a oba "veteráni" zřejmě bystře zaregistrovali kámen úrazu, o který nakonec zakopl režisér Ridley Scott i náhrada Fosterové, Julianne Mooreová. 

Tam, kde Mlčení jehňátek nabízelo rafinovaný mix klasického thrilleru o honu na masového vraha s kočkokrysími hrátkami uvězněného a přísně střeženého psychopata se slibnou, leč traumatizovanou agentkou FBI "v záběhu", Hannibal neservíruje prakticky nic. Příjemné (když sedíte v kině či před obrazovkou) mrazení v zádech mizí v propadlišti dějin a na jeho místo nastupuje víceméně primitivní pozlátko průměrného hříšného jablka, zbaveného jadřince žánrového přesahu (jsem to ale pseudointelektuál, že?). 

Od časů, kdy dr. Lecter (stále Sir Anthony Hopkins) "povečeřel se starým přítelem", doktorem Chiltonem, uplynulo zhruba stejně času, jako ve skutečnosti. Lecter se vypařil dokonale, a nebýt jeho od přírody hravé povahy plus slabosti pro agentku Starlingovou, pravděpodobně by jej nikdo neměl šanci odhalit (a pokud ano, vzápětí by jeho orgány byly obloženy chutnou čerstvou zeleninou, protaženy doktorovým trávícím ústrojím a spláchnuty lahodným Chianti). Scénář, jenž je připsán na konto nejen Stevenu Zaillianovi, ale kvůli regulím amerických scenáristických odborů i Davidu Mametovi, přestože byla jeho verze zamítnuta, ignoruje - stejně jako oba předchozí snímky s Lecterem - existenci i následující nezbytné odstranění doktorovy anomálie v podobě šestého prstu i jeho plastické operace. Lecter stále vypadá jako Anthony Hopkins a náležitě zestárl. Nový domov nalezl v náležitě temné italské Florencii, kde se zavedl jako znalec místní historie a správce starobylého Palazzo Vecchio (tvůrci milosrdně kálí na skutečnost, že Hopkinsova italština je prachbídná). 

Minulost jej ale dostihne všude. Milionář Mason Verger byl první Hannibalovou obětí a zároveň také jedinou, která přežila. Pod vlivem doktorových sedativ před lety nakrmil svalstvem ze svého obličeje psy a teď je z něj sice nechutně bohatá, leč přesto troska - bez očních víček, bez rtů, zato s náramnou pomstychtivostí. Jím vypsaná třímilionová odměna za stopu, vedoucí k polapení Lectera, zaujala mezi jinými i italského policistu Rinalda Pazziho (velmi dobrý Giancarlo Giannini). Ten před časem pojal podezření, že na tom podivínském Američanovi je cosi divného, a když své pátrání dotáhl do konce, byl si už jist. Jenže udělal stejnou chybu, jako většina mrtvol před ním - podcenil páně labužníkovy schopnosti a i přes varování agentky Clarice Starlingové (Julianne Mooreová) se do předem prohraného honu na psychopata pustil na vlastní pěst. 

Clarice se mezitím potýkala nejen s rozšifrováváním stop, které za sebou dr. Lecter (často úmyslně) zanechával, ale i s klacky, které jí pod nohy její házel Masoňem Vergerem podplacený šéf Krendler (Ray Liotta). Smyčka kolem kanibalova krku se za pomoci hned několika zúčastněných stran stahuje a brutální zúčtování se blíží... 

Zůstal-li Hannibal o notný krůček za svým vynikajícím předchůdcem, není to v žádném případě vina Anthonyho Hopkinse. Zatímco v Mlčení jehňátek byl na plátně sotva dvacet minut a skutečnost, že nám připadal jako postava prakticky hlavní, má na svědomí jeho brilantní herecký výkon, v Hannibalovi je Lecter opravdovým středobodem a agentka Starlingová ustupuje do pozadí - i přesto, že má zhruba stejně filmového času, jako její oponent. Přirozená fascinace zvrhlým chováním psychopata je zkrátka silnější. 

Potíž je ovšem v tom, že se tím pádem vytrácí element jiskření mezi protivníky (vzpomínáte na brilantní "quit pro quo"?) a navíc ani Hannibal už není tím, kým býval. Ne, nestěžuji si na přirozený posun jeho stylizace (za prvé je starší a za druhé je z něj svobodný muž - znali jsme jej jen jako bestii v kleci), vadí mi absence jakéhokoli opodstatnění jeho hvězdného statusu. Dr. Lecter nás zajímá jen proto, že je nechutně fascinující - nic víc. A platí to v podstatě o celém filmu. Až na jednu scénu v závěru není zdaleka tak odporný, jak se o něm na mnoha internetových místech traduje. A určitě to není špatný film! Jen nesmíte očekávat Mlčení jehňátek 2, protože tím v žádném případě není. Je řemeslně zručnou (co byste čekali od Ridleyho Scotta?) galerií prázdných, leč většinou poměrně efektních fujtajblů. Není snadné zasadit jeho scénáři razantnější ránu, aniž bych vám prozradil příliš mnoho z děje, pročež se s většinou z vás rozloučím konstatováním, že nemáte-li slabší žaludek, nebude pro vás návštěva Lecterova doupěte žádnou zásadní dietní chybou. Nesmíte ovšem zaslintat nad představou exkluzivní delikatesy na stříbrném podnosu - dostanete příležitost zakousnout se jen do solidního hamburgeru v promaštěném ubrousku. 

Tak, a teď se dopustím zásadního recenzentského prohřešku. Prozradím konec filmu. Následující odstavec tudíž čtěte jen v případě, že jste Hannibala viděli, či pokud jste četli knižní předlohu. Poslední varování! OK, teď už čtou jen "znalci" a můžu se svobodně vyjádřit k závěru filmu. Scéna, ve které dr. Lecter smaží mozek Paula Krendlera, ve filmu prakticky ztrácí smysl. Je diskutabilní, byl-li odklon od zvráceného knižního pseudohappyendu (Hannibal a Clarice spolu odjedou do Jižní Ameriky, ruka je v rukávě a kouzelný ubrousek nestíhá prostírat) nutností a zda to byl dobrý, či zlý tah. Nicméně nechutná večeře kvůli tomu poněkud ztrácí význam, protože postrádá skutečné vyvrcholení. Chlípný důchodce Hannibal, oslintávající Clarice, nechávající se spoutat a usekávající si ruku? Nenechte se vysmát, páni filmaři! Zatímco v knize Clarice Krendlerův mozek skutečně pojídala (byť zdrogovaná) a sice trochu kostrbatá, leč přesto funkční symbolika absolutní pomsty na "škůdci" Krendlerovi obhájila svou brutalitu uzamčením vztahu dvou (anti)hrdinů, filmová podoba závěru redukuje podtón laškování Krásky a Zvířete v podstatě jen na Hannibalovu lačnost, a doktor se tak při krmení Krendlera (nikdo jiný nejí!) stává pouhým řezníkem. 

Niro

Hannibal; USA 2001, 135 min.; Režie: Ridley Scott; Scénář: Thomas Harris (román Hannibal), David Mamet, Steven Zaillian; Kamera: John Mathieson; Hudba: Hans Zimmer; Hrají: Anthony Hopkins (Dr. Hannibal Lecter), Julianne Mooreová (Clarice Starlingová), Gary Oldman (Mason Verger), Ray Liotta (Paul Krendler).