Dr. Dolittle 2
[2001]

Laskavý čtenář promine, když sebezpytující recenzent zahájí tento text ve snad až příliš osobním duchu. S otupělým perem v ruce pravé a sklenkou absintu v dlani levé jsem ondy ve ztemnělém baru přemítal o tom, nejsem-li snad na mladá kolena příliš profesionálně deformován. Jak je možné, že nejsem svým placeným okem schopen rozpoznat, zda se film, který mě unudil téměř do milosrdného bezvědomí, bude divákům, kterým je určen, líbit? Není mé srdce příliš okoralé následky působení "umění"? Nestává se ze mě snob či pseudointelektuál? Neprotahujme to - má zmučená mysl se brzy vyjasnila, mraky odtáhly a došlo mi, že chyba není na mém přijímači. Naopak, jsem úplně normální, protože žádný člověk nad deset let se u pokračování eskapád doktora mluvícího se zvířaty nemůže smát.
To bylo tak: před pár lety doktor John Dolittle (Eddie Murphy) zjistil, že rozumí řeči všech zvířat, a pochopil, že se to dá využít ke konání dobra, a prostřednictvím vlastní ordinace i k vydělávání peněz. Ve druhém dílu se k němu vracíme o pár let později, kdy se jeho věhlas roznesl široko daleko a chudáka doktora i mimo pracovní dobu obtěžují celé zástupy všemožné havěti. Jednoho dne se u něj na balkoně objevil mýval s žádostí, kterou dobrák Dolittle nemohl odmítnout. Les, plný mírumilovné zvěře, je kousek po kousku kácen chamtivou dřevařskou společností a brzy z něj už nic nezbude. Je tedy třeba rychle vykoumat, jak zvířátkům zachránit stromy nad hlavou. Jediným důvodem, proč by mohl soud antiekologickým bídákům těžbu zatrhnout, by byl případný výskyt ohrožených druhů. A jeden se skutečně našel - v lese žije poslední samička vzácného druhu medvěda. Háček je v tom, že když je poslední, stejně není naděje na zachování plemene. Zbývá poslední šance, přemluvit samečka, cirkusového medvěda Archieho, aby se vydal do skutečné přírody (o které nikdy ani neslyšel), trochu zdivočel, vetřel se samičce (která má právě poměr s kodiakem) do přízně a zachránil les zplozením malých medvíďat. Dolittle mu s tím samozřejmě bude muset trochu pomoct (s divočením, ne s plozením) a přitom dávat pozor na intriky zákeřných dřevorubců.

Možná to zní poměrně slibně a koneckonců už samotný (jistě, nijak originální) nápad nechat člověka rozumět zvířatům nabízí velmi slušné možnosti pro rozehrání komediální taškařice. Zprvu mě tudíž nepříjemně překvapilo, že na ně filmaři naprosto rezignovali a rozhodli se natočit komedii bez jediného vtipu (za celý film jsem se letmo pousmál přesně dvakrát). Jenže pak jsem si představil ty malé školáky, kterým k zábavě skutečně stačí vidět roztomilá zvířata mluvit a Murphyho, kterak se šklebí (což mimochodem tentokrát dělá méně než obvykle). Vzhledem k současnému trendu fekálního humoru (pravda, asi tři vyměšovací scény tu jsou taky, ale není to až tak strašné) mi "pouhá" nezáživnost Dolittla připadá téměř pozitivní. A byť riskuji tuny nenávistných dopisů, musím podotknout, že mi to rozhodně připadá lepší než Pokémoni.

Kdyby byl Dr. Dolittle 2 stejně jako jeho první díl skutečným rodinným filmem, musel bych se tu teď rozepsat o tom, jak je příběh zoufale šablonovitý, režie bezvýrazná a rozehrané komické situace míří do ztracena. Jenže ono to opravdu nejde a musím se spokojit s ujištěním, že mi bude opravdu líto vás, rodičů, kteří se budete vedle svých bavících se ratolestí hodinu a půl kousat nudou.

Ondřej Vosmík