Deník princezny
[The Princess Diaries 2001]

Garry Marshall je pohádkář. Celá léta nám servíruje tu více, tu absolutně sentimentální příběhy se šťastným koncem, čas od času maskované vlídným oparem reality (Frankie a Johnny), jindy komicky výchovné (Přes palubu), dojemně výchovné (Jiná láska) - v nejlepší případě ovšem zcela neprozaické, nerealistické a půvabně kýčovité (Pretty Woman). Uctivý odstup od reality u Marshalla funguje nejlépe, neboť jistá vypočítavá povrchnost je vlastní matkou žánru, v němž se tento sedmašedesátiletý herec a režisér pohybuje jako ryba ve vodě - totiž v romantické komedii. 
Obé - totiž odstup od reality i cituplná komedie - je platné i v případě jeho nového filmu: jeho hrdinkou je patnáctiletá Mia Thermopolisová, která si v San Francisku (ne)spokojeně řeší své problémy se vzhledem, pofidérním postavením třídního outsidera a praktickou neviditelností pro vše, co nosí kalhoty. Otázka absentujícího otce přijde (kupodivu) na pořad dne až ve chvíli, kdy do města dorazí limuzína s efektními vlaječkami a k Mie informace, že ta dáma uvnitř je jednak královnou jakési malé evropské zemičky a jednak její babičkou, což znamená... No ano, což znamená, že výstředně malířská maminka prožila kdysi na vysoké romanci a před jejími následky (totiž být v Evropě princeznou) dala přednost svobodě svobodné matky v Americe. Jenomže vzdálený tatínek zemřel a je čas na lámání chleba. Už nelze před pozvolna dospívající dcerou předstírat, že je děvčetem z počestně rozvedené řadové rodiny - protože Genovia potřebuje dědice královské krve! 

Co dál? O čem by film vlastně měl být? Nevyhnutelně o tom, že se Mie do celé akce příliš nechce, a matka s babičkou ji tudíž dotlačí ke kompromisu - pár týdnů na rozmyšlenou, během nichž si dívka osvojí nezbytné dovednosti dámy tak, aby v den svých šestnáctých narozenin mohla předstoupit před tisk a výkvět své země s prohlášením. Jakým? To se teprve uvidí. 

Je zřejmé, že u kolébky tohoto scénáře stál profesor Higgins - potíž je, že u ní nestál sám. Je-li totiž Deník princezny klasickou variací na Pygmalion, je zároveň i teenagerovským filmem, protože zatímco Mia absolvuje své lekce správného chování u babičky na ambasádě, prožívá i nadále svůj osud stydlivého, nešikovného a málo přitažlivého outsidera. 

Dvě židle a nevyhnutelný následek - obsazená není ani jedna: motiv proměny neohrabané kostnaté dorostenky v mladou dámu je žalostně náznakový a co do komických možností vytěžený tak na dvacet procent a teenagerovská romance je konfekcí toho nejprůměrnějšího druhu. Po školním dvoře tak běhají všechny základní typy - nejlepší kamarádka (pro zpestření zažraná ekoložka), její starší bratr (hodný a milující Miu takovou, jaká je), školní krasavec (povrchní sportovní idiot), školní krasavice (blonďatá a roztleskávačka) a její partička oddaných přitakávaček. A Mia se užívá láskou ke krasavci, přehlíží city oddaného staršího bratra... znáte to. A museli byste být zasaženi těžkou mozkovou dysfunkcí, abyste předem neodhadli i následky situace, kdy Miu v rámci proměny zpracuje dvorní úchylný kadeřník do podoby plakátové krásky a na veřejnost prosáknou informace o jejím původu. Říká se tomu morální zkouška. 

Krátce řečeno - scénář Deníku princezny je úctyhodným souhrnem těch nejzvětralejších klišé, jaká v oboru pygmalionství i teenagerovství jsou, a příliš mu nepomohla ani realizace, která mj. zcela postrádá Marshallovu obvyklou lehkost a švih. Film se zkrátka klopýtavě a k uzoufání zdlouhavě vleče k předem známému konci, aniž by měl jen stopu šarmu a vtipu Pretty Woman, jehož variací (ať si kdo chce co chce říká) je. Je-li mi v tomto případě někoho líto, je to Julie Andrewsová, která je v šestašedesáti stále v úžasné formě, jenom ji jako královna Clarisse nemá jak uplatnit a stejně jako všichni ostatní je jen typovou figurkou špatně rozehrané partie. Podobně Hector Elizondo, Marshallův živý maskot, který tu měl zjevně opakovat svou roli vlídného rádce a decentně suchého glosátora proměny z Pretty Woman, ale bohužel nemohl, protože neměl kde a jak. Jedenadvacetiletá Anne Hathawayová hraje svou patnáctiletou hrdinku jako variaci na Audrey Hepburnovou a dařilo by se jí to jistě lépe, kdyby se její proměna neomezovala pouze na odstranění nespisovných výrazů a brýlí, nový účes a o dvě škobrtnutí méně. 

Protože mám opravdu ráda Pretty Woman a potažmo chovám i jistou náklonnost ke Garrymu Marshallovi, strávila jsem poctivou půlhodinku urputným přemýšlením, komu by se Deník princezny asi tak mohl líbit, aby nebylo nutno ho na těchto stránkách pohřbít navždy. Jediný závěr, který mě napadl, je tento: kdyby mi bylo deset, měla bych nadváhu a rovnátka, možná bych si to s Miou dokázala i užít. Možná.

Iva Hejlíčková