Cesta z města
[Cesta z města 2000]

Apgrejdujeme, serfujeme, sejfujeme... Písíčka, noutbúky, mobily... Šípkovice, mátovice, kmínka... 

Je to klasický den blbec. Váš mozek jede naplno třístý šedesátý šestý den v roce, pětadvacátou hodinu denně, jednašedesátou vteřinu za minutu. Trpíte samomluvou, abyste dokázali udržet základní linii myšlení, snažíte se nevnímat své okolí, které tomuto tlaku už podlehlo, když v tom zazvoní telefon... Hlas vlastního syna (Michal Vorel), kterého jste během těch let po rozvodu někde odložili stejně jako bývalou manželku, se vám najednou zdá jako volání z druhého břehu. A v této slabé osobní chvilce, kdy se shodou okolností dozvíte, že je pátek odpoledne a že by nebylo marné po letech poznat, jak chutná víkend, se to stane. Vezmete svůj zánovní vůz, propletete se sídlišti na výpadovky a výpadovkami na silnice, které se v zimě neudržují, a z návalu čerstvého vzduchu, nečekaného uvolnění ztuhlého krčního svalstva a dráždivě malebných křivek matky přírody dočista ztratíte svůj technokraticky pragmatický rozum a zblázníte se. Přesně tohle se stalo Honzovi (Tomáš Hanák). Myslivec s krakonošovským plnovousem a obskurní sbírkou samorostů (Milan Šteindler) ho připravil o pár tisícovek, svérázná bába bylinkářka (Luba Skořepová) o kardiovaskulární stín zákeřně šplhající po zátylku a ztajeně krásná a marjánkou vonící Markéta (Barbora Nimcová) pak o poněkud přežitý zlozvyk, že do práce a do školy by se mělo chodit, i když se nám tam občas vůbec, ale vůbec nechce. 

Pokud i vy už ztrácíte povědomí, jak vlastně vypadá zvíře, podle kterého naši předci pojmenovali myši u našich počítačů, jak probíhá sadistická vražda prasete, lidově řečeno zabíjačka, nebo jak krásně dokáže vonět řebříček, máta, šípek a fenykl, pak bez obav přijměte pozvání scenáristy a režiséra Tomáše Vorla do hospody u osmi prezidentů v Rabštějně nad Střelou, kde vedle výše zmíněných bezpochyby potkáte i teplého kočího (Jiří Hruška), který s odzbrojující samozřejmostí zhodnotí kalibr vašeho rozkroku, traktoristu Ludvu (Bolek Polívka), co se stejnou intenzitou bije i miluje svojí ženu Vlastičku (Eva Holubová) a dost možná i faráře Hniličku s hřímavě naléhavým hlasem (Radomil Uhlíř), jenž čas od času neustojí pohřeb a spadne za nebožtíkem do hrobu. 

Pokud bych chtěl nemístně zjednodušovat, pak bych řekl, že Tomáš Vorel, jeden z nejnadějnějších českých filmařů 80. let, komedií Cesta z města filmařsky dospěl. Po fázi puberty, která dokáže být zdravě drzá a nemilosrdně přímočará v pozorování i úsudku (Pražská 5, Kouř), a přechodné fázi přemíry upřímnosti, která vede k bezděčnému patosu a strnulé neživotnosti (Kamenný most), konečně našel sám sebe a ten správný cit pro míru. Cesta z města totiž není ani lacinou karikaturou počítačového věku, ani sentimentální bajkou o idylickém světě nezkaženého venkova, ale příběhem lidí z masa a kostí, který dokáže velmi umně balancovat na hraně vážně míněných témat i zjevné komediální nadsázky. A hlavně příběhem, který (narozdíl od Kamenného mostu) nepodléhá sám sobě. 

Ale popořadě. Největší slabinou filmu je začátek. Svérázný herecký styl Tomáše Hanáka, zdá se, už ztratil jakékoliv styčné plochy se sympatickým neherectvím, což diváka staví před jednoduchou volbu, buď ho jako herce přijmout nebo nepřijmout. Připočteme-li k tomu velmi netvárného Michala Vorla v roli Honzíka, vychází nám z toho divácky poněkud náročná kombinace, obzvlášť když v úvodních scénách na plátně není takřka nikdo jiný. Jen co se ale zorientujete v příběhu, pochopíte míru Vorlovy nadsázky a stylizace a film se zalidní dalšími postavami, už se před vámi otevírají nové a nové roviny příběhu, aby vás následně překvapovaly svou proměnlivostí a nejednoznačností. 

Tomáš Vorel velmi dobře odhadl hlavní úskalí zamýšleného projektu. Nepodlehl přemíře anglikanismů a počítačovému sci-fi na straně jedné, ani folklórní malebnosti na straně druhé. Po expozici, která se logicky opírá o vnějškově znaky obou prostředí, neutíká k nepřípustným karikaturám, ale naopak nám jednotlivé hrdiny obnažuje ve vší jejich nahotě - za Honzovou maskou suverénního chlapáka postupně poznáváme malého kluka, zamilovaného chlapce i zralého muže, za aurou Markétina půvabu a zdánlivé suverenity nás překvapí hloubka jejích pochybností a osobní nejistoty, bodře přímočarý Ludva, který zdánlivě žije podle přízemně jednoduchých, ale v jádru čistých pravidel nás pak šokuje svým vnitřním nenaplněním a vnitřní touhou, která exploduje v bitku nesnášenlivosti... 

Mimochodem právě vztah Ludvy a Vlastičky je vzdor malé ploše, kterou ve filmu má, vykreslen v překvapivé šíři a naléhavosti, pochopitelně především díky hereckým výkonům Bolka Polívky a Evy Holubové: Těžká každodenní dřina, alkoholové úniky, ctění tradice, strach o vlastní budoucnost, násilí jako takřka každodenní samozřejmost i neuvěřitelně bezprostřední a o to silnější vzájemné smíření a vyznání lásky během nedělní bohoslužby. 

Cesta z města je příjemně lehká podzimní komedie, která si na nic nehraje a nikoho k ničemu nepřemlouvá. Má hezké obrázky, veselý a zdaleka ne hloupý příběh, chytlavou hudbu a smířlivý konec, který dokáže v osrdí rozlít příjemné teplo. Protože: "Kdo slunce nevidííí, když svítááá, kdo vítr necítííí, jak lítááá, kdo ptáčka neslyšííí, proč pípááá, ten je sám, ten je sám!"

Jaroslav Sedláček