Červený drak
[Red Dragon 2002]

Hannibal Lecter opět na plátně? Už je to tak, i když se v tomto případě nejedná o pokračování Mlčení jehňátek a Hannibala, nýbrž o jejich prequel. Červený drak Thomase Harrise se již jednoho filmového zpracování dočkal, v roce 1986 natočil režisér Michael Mann film s názvem Manhunter (Lovec lidí). Vzhledem k úspěchu Mlčení jehňátek i Hannibala se producent obou filmů Dino De Laurentiis rozhodl využít práv na knihu Červený drak a znovu ji natočit, tentokrát s hvězdným hereckým obsazením, které by zaručilo stejný úspěch jako u předchozích dvou filmů.

Will Graham (Edward Norton) je psycholog ve službách FBI, který dostal za mříže masového vraha-kanibala Hannibala Lectera (Anthony Hopkins). Ze vzájemného souboje si odnesl pár jizev a řemeslo pověsil na hřebík. Nyní se na scéně objevil nový masový vrah a agenti FBI v čele s Jackem Crawfordem (Harvey Keitel) potřebují s případem pomoci, a to od samotného Lectera, jehož osoba je zřejmě vzorem pro nového vraha, který si za oběti vybírá celé rodiny. Při té příležitosti je samozřejmě povolán zpět do služby Will Graham, který má s psychologií psychopatických vrahů bohaté zkušenosti. A tak začíná náročné vyšetřování, jehož cílem je odhalení vraha Francise Dolarhydea (Ralph Fiennes). 

Červený drak je kriminálka, která nijak nevybočuje z šedi průměru. Většina filmu postrádá nápad, který by jej odtud vytáhl a udělal by z něj napínavý thriller, jenž by dokázal diváka zaujmout. Zvláště pokud jej srovnáme s filmem Mlčení jehňátek, které je v Drakovi až příliš často připomínáno někdy vyloženě identickými scénami a záběry. Ve výsledku působí Červený drak jako nezáživná kopie Mlčení jehňátek, které oproti němu dokázalo udržet atmosféru plnou napětí po celou dobu. 

Hvězdné obsazení snímku napovídá, že alespoň co se týče hereckých výkonů, můžeme očekávat slušný nadprůměr. Edward Norton je v roli agenta FBI tak jako vždy zcela přesvědčivý, na menším prostoru se dobře vyjímá i Harvey Keitel, Philip Seymour Hoffman (Štěstí) nebo Emily Watson v roli slepé dívky Reby (Prolomit vlny). Svým výkonem ovšem všechny převyšuje strhující Ralph Fiennes v roli zakřiknutého psychopata. Když se objeví na plátně, nelze z něj zkrátka spustit oči. Naproti tomu Anthony Hopkins působí v roli Hannibala místy vyloženě směšně. Omlazení o dvacet let není příliš poznat a samotný Hopkins jakoby ani neměl potřebu na plátně něco předvádět. Těží z popularity postavy a nenabízí v ní nic nového, respektive ani zdaleka nedosahuje svého "oscarového Hannibala" z Mlčení jehňátek. 

Červený drak má jeden velký problém - nedrží jako celek pohromadě. Je příliš "kouskován" na jednotlivé dějové linie, díky čemuž si neodkáže udržet divákovu pozornost. Velké množství postav k celistvosti také příliš nepřispívá. Například postava bulvárního novináře Freddy Loundse se zdá být zcela zbytečnou a rozptylující. Stejně tak samotný Lecter, který je po celou dobu zavřen ve vězení paradoxně boří strukturu filmu. Je tu nevyužit potenciál jeho postavy a agenta Grahama - právě ony společné scény jsou nevýrazné, byť by tomu mělo být naopak (vzpomeňte na agentku Sterlingovou v Mlčení jehňátek). Brett Ratner (Křižovatka smrti) natočil film, který se rozhodně nezapíše mezi kultovní a nezapomenutelná díla jako tomu bylo v případě Mlčení jehňátek. Na to je Červený drak příliš sterilní thriller, u kterého se sice nebudete nudit, ale je zbytečné od něj očekávat děj plný napětí a bezchybných dialogů. 

[Kateřina Grosmanová - 31. 10. 2002]

Scénář: Ted Tally, podle románu Thomase Harrise, Režie: Brett Ratner, Kamera: Dante Spinotti, Hudba: Danny Elfman, Produkce: Dino De Laurentiis, Martha De Laurentiis, Hrají: Anthony Hopkins (Hannibal Lecter), Edward Norton (Will Graham), Ralph Fiennes (Francis Dolarhyde), Harvey Keitel (Jack Crawford), Emily Watson (Reba McClane), Philip Seymour Hoffman (Freddy Lounds), Mary-Louise Parker (Molly Graham), Anthony Heald (Frederick Chilton) a další. Barevný, 120 minut. USA 2002. Distribuce v ČR: Bontonfilm. Premiéra v ČR: 31. října 2002

------------cinema

Producentský veterán (* 1919!) Dino De Laurentiis si nikdy nenechal uniknout příležitost, jak si k důchodu přilepšit nějakým tím milionkem. Po úspěchu Hannibala se tedy rozhodl už podruhé využít svá práva na zfilmování první knihy Thomase Harrise, ve které se objevila postava Hannibala Lectera. Předloha byla v rámci žánru výtečná, obsazení ještě lepší. Podle všeho měl na svět přijít brilantní thriller. Jenže.
Will Graham (Edward Norton) je díky svému instinktu vynikající vyšetřovatel. Před lety mu s obzvláště náročným honem na masového vraha pomáhal brilantní dr. Hannibal Lecter, a byť se po nutném odhalení ocitl doživotně (ha, ha) za mřížemi, ještě předtím si s Grahamem stačil nepěkně pohrát. Ten se odebral do předčasného důchodu, ze kterého jej vytáhl až bývalý šéf Jack Crawford (Harvey Keitel), podle kterého je Will jediný, kdo může včas zastavit řádění "Králíčka Zubáčka", psychopata, jenž za úplňku vyvražďuje celé rodiny. Brzy se dozvíme, že jím je Francis Dolarhyde (Ralph Fiennes), silák s výměnnými zubními protézami (ta odpornější patřila jeho babičce, která mu způsobila doživotní trauma), stopou po operaci rozštěpu patra a mindrákem jako poleno. Je posedlý myšlenkou, že je ve skutečnosti ztělesněním obrazu Williama Blakea Velký červený drak a žena oděná sluncem, ale přesto není úplně bez lidských citů, jak vyjde najevo, když poprvé naváže vztah s živou ženou, se slepou Rebou, kterou jeho tajemnost přitahuje. Přiměje jej nakonec zastavit řádění ona, nebo Graham, který se v zoufalství vydává požádat o radu svého starého známého gurmána?

Svěřit režii temného psychologického thrilleru, který má být zakončením hannibalovské série, Brettu Ratnerovi, jehož kompletní režijní filmografie se donedávna skládala z Řeči peněz, dvou Křižovatek smrti a Otce rodiny, vypadalo na první pohled jako zhůvěřilost, na druhý jako odvážné hazardérství, na třetí jako potenciálně přínosná volba a na čtvrtý. jako zhůvěřilost. Pohled třetí byl vyvolán vzpomínkou na to, že Jonathan Demme, režisér stále nepřekonaných Jehňátek, byl koneckonců před svým majstrštykem také známý jen jako tvůrce ujetých bláznivých komedií a úspěšně se mu podařila otočka o sto osmdesát stupňů - a pohled čtvrtý vyplývá z pocitu, jaký člověk má, když se mu dychtivě očekávaný Červený drak konečně zakousne do sítnic.

Ne že by byl vyloženě hrozný, ne že by šlo o zklamání roku (i když jím pro vás může být, pokud čekáte jehňátkovský kalibr), ale dají-li se z jeho útrob na stole recenzentské pitevny vyjmout nějaké ty klady, žádný z nich si na konto nemůže přičíst Ratner.

Rozhodnu-li se vynechat ze srovnávání první adaptaci Červeného draka, kterou jako Lovce lidí natočil Michael Mann (1986), nemůžu totéž udělat s Jehňátky ani Hannibalem, se kterými je přece jen spřízněný poněkud blíže (především k Mlčení se snaží odkazovat zuby nehty). Jehňátka, to byl úplně jiný sport, a ani jeden z jejich mladších bratříčků si nezaslouží být s nimi zmíněn v jedné větě. Hannibal. to už je těžší. Loňský komerční hit fatálně selhal, pokud šlo o scénář (kdyby za práva na adaptaci své knihy Harris nevyinkasoval tolik peněz, pravděpodobně by jej na místě kleplo a okamžitě by začal zběsile rotovat v hrobě), ale přinejmenším v prostřední (florentské) třetině měl díky zručnému oku Ridleyho Scotta švih a solidní atmosféru. Drak oproti tomu mohl vytáhnout z rukávu trumf v podobě scenáristy Teda Tallyho (jemuž práce na Jehňátkách vynesla Oscara), který zůstal Harrisovi velmi věrný a fantazii si (přijatelně) pustil na špacír, jen když z pochopitelných důvodů nafukoval přítomnost Lectera. Jenže Ratner jeho solidní práci prachsprostě prošustroval.

Jako by se ve snaze dokázat, že není jen komediant, ale že umí být i "dospělým" filmařem, držel zpátky a pomrkával po Hitchcockovi, aniž by přitom chápal, o co se Vzor svého času snažil. Jeho vyprávěčství postrádá tempo, rytmus, gradaci i napětí. A to natolik, že naše znechucená šéfredaktorka neváhala vyřknout slova "major" a "Zeman". Za sebe dodávám, že u Studny jsem se bál víc. Dejme si příklad: Will Graham jde navštívit Lectera, který si právě užívá "vycházku": Je uvázaný na řetězu uprostřed místnosti a hranici jeho dosahu označuje tlustá výstražná čára. Graham s Lecterem se okolo ní bok po boku procházejí a já jsem zoufale čekal, kdy Ratner úhlem kamery či Nortonovým pohledem naznačí, že by Graham snad mohl v zápalu diskuse čáru překročit. nic.

Nouze není ani o útrpná hnidopišská pousmání, která Ratnerovu selhání přisypávají do ran další slané špetky. Ať už jsou to takové drobnosti, jako že jsou hned dvě oběti hned prvním výstřelem z pistole zasaženy geometricky přesně do středu čela, či takové obludnosti, jako že si slepá žena doma svítí.

Herci zachraňují, co se dá, ale vzhledem k neskutečně hvězdné nabitosti obsazení to není tak úžasné, jak by se dalo předpokládat. Udělat z Harveyho Keitela tuctového přihrávače, to si říká o jednu do nosu. Hopkins? Červený drak je zuřivě propagovaný coby další kapitola z příběhů o Hannibalu Lecterovi, jenže ten tu dostal zhruba jen čtvrthodinu a její využití je navíc značně diskutabilní. Na jednu stranu je pozitivní, že se i svou třetí inkarnaci svérázného labužníka pokusil pojmout trochu jinak (a že ta postava jednoduše NEUMÍ být nezajímavá), ovšem strach z něj vychází už jen ve chvílích, kdy problesknou vzpomínky na Jehňátka. Většinou se Hopkinsova kreace rovná už jen víceméně tuctovému magorovi a občas jsem měl pocit, že nám v zoufalé snaze o démoničnost předhazuje senilního profesora matematiky s hlasem topícího se kačera Donalda.

Oproti tomu z Ralpha Fiennese vyhřezl opravdu solidní psychopat, a jelikož Tallyho scénář skutečně využívá knižní scény, budující vztah mezi Dolarhydem a slepou Rebou (Watsonové se také zadařilo), nepodařilo se nejzajímavější dějovou linii Draka zkazit ani Ratnerovi. až do samotného finále, které v předloze dávalo smysl, ale na plátně brutálně strefilo klišé na hlavičku.

Nebýt očekávání, která s sebou třetí díl zavedené série přináší, a obsazení, které slibovalo ještě víc, dal by se Červený drak označit za další z tuctových, řemeslně bezvýrazných thrillerů. Takhle si můžu jen povzdechnout a doufat, že se Hopkins nedá zviklat dalším obřím honorářem a tato psychopatická show je definitivním zakončením série. Protože Hannibala v domově důchodců (mohlo by se to jmenovat třeba Mlčení bažantů) bych už opravdu nerozdýchal.

Ondřej Vosmík