Černočerná tma
[Pitch Black 2000]

Černočerná tma patří k těm filmům, které vám dávají šanci udělat ze sebe okázale pitomce. Stačí hrubý nástin děje: hrstka hlavních hrdinů ztroskotá na  neznámé planetě, kde se zrovna rozhostila předlouhá noc a z podzemí vylézají zabijácká monstra, a hned si myslíte, jak přesnou představu, o co půjde, máte. Normálně byste se asi ani neobtěžovali s cestou do kina, ale pokud ve skrytu duše tajně patříte k fanouškům žánru sci-fi a u podobných filmů vždy znovu a znovu marně doufáte, že tentokrát se to určitě povedlo, zbývá vám jediné. Všem známým rozkecáte, že se chystáte na jednu strašlivou volovinu, která bude ale vážně strašná, a že se na jejím vzniku rozhodně nepodílelo žádné zajímavé jméno. Poté si s pocitem rafinovaně vykonstruovaného alibi zakoupíte předraženou vstupenku.

Jenomže Černočerná tma není tupou a nenápaditou variací na stokrát vyždímané téma. Takže když se vás pak někdo zeptá, jaká "ta volovina" vlastně byla, nezbývá vám, než přiznat, že jste se skvěle pobavili. Intelektuálsky nadřazené opovržení vás po vašich úvodních silných řečech nemine. Takže vám nebývá než zabřednout do rozvláčné a úporné argumentace, postavené na třech stěžejních bodech.

Černočerná tma vypadá zatraceně dobře. Hned po úvodní zlehka střižené havárii vesmírné lodi Hunter Gratzner se ocitáme na planetě opékané soustředěným náporem tří sluncí. Vůkol se rozprostírá mrtvomrtvá poušť a do očí bijí extrémně jasné barvy, které jakoby opouštějí hranici předmětů, na kterých se  nalézají (v některých intelektualizujících recenzích se můžete dočíst, že se  jedná o efekt vytvořený chemickou úpravou filmu zvanou bleaching (tedy bělení)). Je to sice naprostý opak názvu filmu, ale vypadá to vážně dobře. Skvěle nafilmované je také následné setmění. Už tohle jsou atrakce, ze kterých by se dal "sci-fi volovin" natočit celý televizní seriál a fanoušci by si na své pracovní stolky kupovali speciální "merchadising" svítítka, seč by jim peněženky stačily.

Jeho hlavní síla spočívá v zajímavých, i když v duchu žánru rychle exponovaných postav. Největším problémem nejsou pro ztroskotance ani tolik krvežíznivá monstra schovaná pod pláštíkem temnoty, ale nedůvěra mezi nimi samotnými. Ono to není nic divného. Jeden z přeživších pasažérů je totiž psychopatický, brutální, masový (a sympatický) vrah Riddick. Jeho přepravce Johns je sice jedinou pojistkou bránící Riddickovi v rozšiřování početné šňůry zesnulých těl, která se za ním táhne, ale jeho blonďácký šarm nevydrží zastírat jisté problematické aspekty jeho osobnosti věčně. Z posádky lodi pro změnu přežila pouze žena - pilotka Fryová, takže v okamžiku, kdy hejna podzemních oblud začnou konzumovat slabší kusy z řad přeživších pasažérů Hunter Gratzneru, je o důvěryhodnou a vůdcovskou autoritu, nabízející alespoň příslib naděje na přežití, nouze.

Vůbec nejpřekvapivějším zjevením na plátně je představitel Riddicka Vin Diesel (malá role v Zachraňte vojína Ryana). Jeho respekt budící grázl s postavou odpovídající ideálnímu vizuálnímu kompromisu mezi desetibojařem a kulturistou, skutečně dokáže přesvědčit diváka, že dokáže utéct, přežít nebo zabít, kdykoliv se mu zamane, a že se mu něčeho z toho zamane (nebo alespoň máte ten pocit) prakticky okamžitě, jakmile se někdy objeví v záběru. Tenhle herec rozhodně má na  to, aby se stal zbožňovaným akčním hrdinou pro příští dvě dekády. Půvabný protějšek mu zrovna tak sympaticky obstarává rovněž zcela neprofláknutá (=neznámá) Australanka Radha Mitchellová coby pilotka Fryová. Atraktivní vzhled ji naštěstí neodsuzuje pouze do role dárečku pro diváky z řad šovinistických prasat. Dramatický význam její postavy neutrpí ani vděčnou a víceméně decentní scénou, během které jí můžete po několik dlouhých vteřin nahlížet do výstřihu.

Přestože jsem se v úvodu recenze samozvaně pasoval do role shovívavého obhájce Černočerné tmy, neměl bych nepřiznat, že jsem z toho důvodu v předchozích třech odstavcích zamlčel některá důležitá fakta. Druhá polovina filmu (zhruba od  zatmění) se už zdaleka nevyvedla tak báječně jako první. S příchodem potvor s  vetřelčí fyziognomií tempo, zábavnost, přesvědčivost i neotřelost snímku pozvolna upadá a v závěru klesá definitivně až na úroveň standardní béčkové slátaniny určené výhradně fanouškům žánru. Milionkrát škoda. Kdyby si scénář nakonec vystačil s rádobypsychologickými tahanicemi mezi svými lidskými hrdiny a  nezatáhl do toho všeho nepříliš využitý motiv předimenzovaného hejna nočních počítačem renderovaných bubáků, mohl z toho vylézt svižný, atraktivní, přímočaře působivý klenot konzumního žánru sci-fi thrillerů. Bohužel, kdyby. Ale i tak je to velmi osvěžující dílko, které si na nic nehraje, okázale se  nepředvádí a spolehlivě zabaví. Kéž by se o většině filmů v našich kinech dalo říct alespoň to.

Daniel Mise

Pitch Black; Austrálie, USA 2000, 108 min.; Režie: David Twohy; Scénář: David Twohy, Jim Wheat, Ken Wheat; Kamera: David Eggby; Hudba: Graeme Revell; Hrají: Vin Diesel (Riddick), Cole Hauser (Johns), Radha Mitchellová (Fryová), Keith David (Imam), Lewis Fitz-Gerald (Paris), Claudia Blacková (Shazza), Rhiana Griffithová (Jack/Jackie).