Cela
[The Cell 2000]

O málokterém filmu si člověk může udělat tak přesnou přibližnou představu, o co vlastně půjde, už z filmové upoutávky, jako je tomu u Cely: vraždy na pokračování, úchylně "vylepšované" mrtvoly, nějaké fiktivní technologie a sada hyperstylizovaných filmových pohlednic, kterým by z fleku padnul nějaký ten sugestivní reklamní nápis.

Stokrát přežvýkaný nápad se stíháním parádně pošahaného sériového vraha, který protentokrát svoje oběti (dívky) nejprve uvězní, pak utopí a nakonec si s jejich těly hraje jako s loutkami, zřetelně odkazuje do podžánru thrillerů, kde už téměř desetiletí neohroženě kraluje Mlčení jehňátek. Že v této dějové linii nepřinese Cela nic než šedivý průměr, rozhodně nikoho nepřekvapí, přestože je poněkud ozvláštněna dopadením vraha Carla Starghera (řízné jméno, není-liž pravda?) hned zkraje filmu. Tažným tématem se stává snaha agenta FBI Novaka o nalezení poslední z unesených žen, jejíž dočasný pobyt v automaticky zaplavované cele bude jinak ukončen do čtyřiceti hodin.

Stargher se ovšem ocitá v komatu, a tak jej k odtajnění úkrytu nemohou přimět ani rány pěstí či jiné rafinované psychologické metody výslechu. Nastupuje druhá rovina scénáře, sci-fi horor o surrealistických výpravách přímo do fantazijních světů, které se rozprostírají v lidských mozcích. V jejím rámci se psychoterapeutka Catherine pokouší nejen vytáhnout z vrahovy mysli informace o unesené dívce, ale také mu pomoci s jeho duševní chorobou. Technologie projekce vědomí do virtuální reality jasně odkazuje na cyberpunkové romány, béčkové filmy nebo třeba na Matrix, dokonce i premisou, že pokud mozek uvěří, že byl zabit, umře i tělo (ryba holt smrdí od hlavy). Snová realita, kterou ve Stargherově mysli vytvořil celovečerně debutující indický režisér reklam a videoklipů Tarsem Singh, pak připomíná například dílo H. R. Gigera, filmové vize Davida Lynche či proměnlivost místa z Nočních můr v Elm Street. 

Po vizuální stránce se tvůrci inspirovali u kdejakého extravagantního filmaře či výtvarného umělce, ale přitom se netají experimentátorskou bezkoncepčností vedenou snahou natočit především dosud nevídané ultraatraktivní záběry. Singh je skutečným hračičkovským mistrem obrazu, z ničeho nic zvolí střih evokující skrečování s vinylovými deskami, nečekaně znásilňuje gravitaci nebo provede zajímavý nechutný experiment s koněm. Na obou projekcích Cely, kterých jsem se zúčastnil, jsem měl dojem, že některým divákům připadají události na plátně natolik děsivé/odporné/působivé, že je snad radši ani nechtějí vidět. Na druhou stranu Singh dokáže být suverénní i při víceméně běžných scénách. Báječně se například vyblbne s kapkami krve padajícími do vody a i zcela obyčejné přistání vrtulníku naaranžuje tak sugestivně, že máte dojem, že z něj přímo pod soustředěnou palbu vyleze přinejmenším prezident Spojených států. 

Příběh a významy jednotlivých výjevů ustupují do pozadí, scenáristu (taktéž debutant) snad ani nenapadlo snažit se zakrýt béčkařskou vykonstruovanost svého (pseudo)psychologicko-medicínsko-technologického jádra, stejně jako modelovost jednotlivých dějových motivů. Obojí beztak ve strhující atmosféře bizarních přeludových miniudálostí zaniká. Stejně jako herecké výkony. Pro celkový dojem Cely rozhodně není podstatné, že Jennifer Lopezová je kočka, úspěšná zpěvačka a tentokrát i solidní herečka. Ještě o kousek talentovanější Vince Vaughn je na tom obdobně. Snad jen Vincent D‘Onofrio zaslouží uznání za to, že Stargherovu civilní podobu zvládá stejně přesvědčivě jako Stargherovo šílené démonické vnitřní já.

Cela přes své nedostatky není pouhým konzumním thrillerkem na páteční dobrou noc, ale stává se nepřehlédnutelným příspěvkem do diskuse o novátorství/vyprázdněnosti mainstreamové videoklipové produkce. Jistě se ledaskde dočtete, že je to tupé nic divoce pomalované barvami a že formální exhibice prázdnotu obsahu zakrýt nemůže. Možná ne, ovšem tendence točit filmy málem tak, aby jednotlivá filmová políčka byla vhodná k zarámování a umístění na zeď, je v posledních letech stále patrnější, viz například Matrix nebo třeba (obsahově náročnější) filmy Davida Finchera. Cela zachází tímto směrem díky obrovskému prostoru pro vizuální ekvilibristiku ještě o kus dále a dělá to moc dobře. Rozhodně stojí za vidění.

Daniel Mise

The Cell;USA 2000, 107 min.;Režie: Tarsem Singh;Scénář: Mark Protosevich;Kamera: Paul Laufer;Hudba: Howard Shore; Hrají: Jennifer Lopezová (Catharine Deaneová), Vince Vaughn (Peter Novak), Vincent D'Onofrio (Carl Stargher), Marianne Jean-Baptisteová (Dr. Miriam Kentová), Jake Weber (Gordon Ramsey), Dylan Baker (Henry West).