Blade II
[2002]

Tramvaj číslo 52 si to hasí temnou Prahou na své pravidelné trase sídliště Modřany - Lehovec. Jared Nomak (Luke Goss) ale evidentně nemá zamířeno na žádné z těchto míst, a jak se vzápětí ukáže, je s ním ještě menší sranda než s revizorem v Lazarské. Tenhle feťácko-bezdomovecký typ si přišel přivydělat do krevní banky, ve které se nehledí na váš zdravotní stav a ve které vám za příspěvek nitrožilního původu zaplatí, i kdybyste jej přinesli v kelímku. Když se Nomak ocitne připevněn v podezřelém křesle, "personál" banky se podiví složení jeho krve a - samozřejmě se z něj vyklubou upíři. Ten údiv jim vydrží až do konce života. Celou půlminutu. Jared Nomak totiž nejenom, že není průměrný pražský feťák, ba dokonce ani normálně nenormální upír - je Smrťák, nový živočišný druh, který už nevysává jen lidi, ale jehož jídelníčku kraluje především krev upíří. A je o to nebezpečnější, že vycucnuté oběti neumírají, ale mění se v jemu podobné. Blade (Wesley Snipes) je stále stejný ul-tradrsňák, kterého si pamatujeme ze čtyři roky starého hitu (případně, jak ho mají v zahraničí rádi, z u nás neznámého comicsu). V akci ho zastihneme právě uprostřed pátrání po svém mentorovi a partnerovi Whistlerovi (Kris Kristofferson), který se v jedničce - navzdory tomu, co jsme si mysleli, že vidíme - nezastřelil, ale byl upíry zajat, napůl proměněn v jednoho z nich a uvězněn. Jeho místo coby výrobce Bladeových smrtonosných technických hračiček zaujal mladší a rozjívenější Scud (Norman Reedus), který si s osvobozeným a devampirizovaným mazákem zpočátku příliš do oka nepadl, jenže vzájemnou nevraživost bylo třeba bleskově odložit, protože celý tým čekala pekelná fuška.
Bijcovi úhlavní nepřátelé jej totiž nečekaně požádali o setkání a vysvětlili mu, jaké hrozbě budou muset společně čelit. Blade neochotně přistoupil na spolupráci a stal se vůdcem Bloodpacku, elitní skupiny, která byla původně vytvořena k jeho likvidaci. Veliká krvavá jízda může odstartovat.

Hororový specialista Guillermo del Toro (Cronos, Mimic) úspěšně navázal na už téměř kultovní hit: podařilo se mu zachovat prvky, díky kterým dosáhla jednička takové obliby, a zároveň vtisknout látce svou vlastní poetiku (dá-li se toto slovo v souvislosti s takovými jatky použít) a dynamiku. Pravda, scénář Davida Goyera není žádné veledílo, jenže ve chvíli, kdy si začnete klást otázky ohledně smysluplnosti děje, sledujete úplně jiné věci, než byste měli. Blade není žádný Bergman (pravda, za zhlédnutí jeho verze tohoto tématu bych dal pravou ledvinu), je to dvouhodinový videoklip, přetékající říznou akcí, tvrdou muzikou, vnitřními orgány proměnlivého skupenství, digitálně se rozpadajícími monstry a drsnými typy, rozprašujícími ty nejsušší hlášky (mé sympatie si získal především spolehlivý Ron Perlman). Je-li to váš šálek krve, není co řešit. Pokud ne... tak také ne.

Spousta akčních scén v podstatě nedává smysl, ale vypadá velmi cool a je vachrlatě napojena na děj, který v podstatě nedává smysl, ale je vykonstruován tak, aby na něj mohlo být napojeno co nejvíc akčních scén. Velmi "cool" začarovaný kruh. Stačí to? Jen na v rámci možností příjemnou bezmyšlenkovitou zábavu. A na nic jiného si také filmaři nehrají.

V našich končinách získává zábavnost Bladea 2 další rozměr i tím, že se, jak už jsem zmínil, odehrává v Praze. To kromě možnosti zahlédnout několik povědomých míst nabízí i příležitost k další infiltraci našich herců do Hollywoodu. Že se pod maskou jednoho z cucáků skrývá Jan Révai, jsem si všiml až v závěrečných titulcích, ovšem po půlminutě explodujícího Marka Vašuta jsem si už všiml a Karla Rodena ("Vy jste člověk!" - "Jen trochu. Jsem právník.") přehlédnout nelze. Škoda jen, že ho předabovali.

Středem všeho dění je ale samozřejmě Wesley Snipes. Upřímně řečeno si v roli nikoho jiného už nedokážu představit a jeho bad motherfucker par excellence si určitě zaslouží i třetí návrat. 

P.S.: Coby třešničky na dortu se dočkáte scény, ve které se dozvíte, co doopravdy znamená, když se vám žena rozsype v náručí, a budete svědky redefinice termínu "vidět Prahu a zemřít".

Ondřej Vosmík