Bílá vdova
[Saving Grace 2000]

Pan Trevethyn vypadl z letadla. To se gentlemanovi jistě může stát. Ovšem bezohlednost, kterou přitom projevil (neměl padák), už byla zcela neomluvitelná, protože jeho ženu Grace přinutila 1) opustit skleník, v němž láskyplně ošetřovala své orchideje, 2) čelit pro ni zcela neznámým pojmům jako akcie či investice a konečně 3) přijmout fakt, že manžel nejen že neuměl létat, ale navíc ani obchodovat, takže rodinné sídlo je po komín v dluzích. Ovšem Grace byla dáma od svých pevných botek až po hedvábnou blůzičku, takže sice chápala, že je zle, ale domnívala se, že situaci vyřeší prostě tím, že s věřiteli nebude mluvit - aby si i nadále užívala vší krásy svého mírumilovného světa, plného orchidejí, vlídných sousedů a neškodných klípků na církevních bazarech. Ovšem svět se ignorovat nedal a bylo stále jasnější, že něco se musí stát - a taky že ano! 
Mohl za to její nešikovný pomocník a ještě horší zahradník Matthew, který si v temném koutku farské zahrady pěstoval své oblíbené rostlinky a velmi se trápil, že nerostou, jak mají. A koho už tak požádat o odbornou konzultaci, ne-li Grace, nejlepší zahradnici široko daleko. Grace byla sice poněkud idealistická, v žádném případě však pitomá a konopí poznala, když ho viděla. Postavila se však k věci přísně profesionálně (čti zahrádkářsky), protože jak už bylo řečeno, byla to duše laskavá a účastná. A jak tak tihle dva resuscitovali chcípácké výhonky, přišla řeč i na to, že na rozdíl od mrkve či pastynáku má tahle vegetace i svou tržní hodnotu. A nemalou. Slovo dalo slovo a tropický skleník přišel o své exotické obyvatele... 

Bude-li vám někdo tvrdit, že snímek Bílá vdova vypráví o emancipaci ženy, má sice pravdu, ale až někde ve třetím plánu. Protože režijní debut Nigela Colea je především komedie, ještě přesněji řečeno anekdota. Nedisponuje dramaticky vyklenutým příběhem, psychologicky věrohodnými a propracovanými charaktery a šťavnatými konflikty, ale pracuje pouze s jedinou situací. Vychází z ní, rozvádí ji, komentuje a nakonec dovádí k pointě. Což samo o sobě není nijak zavrženíhodné, podstatné je, jak se s takovou rovnicí pracuje. 

Výchozí situace je samozřejmě už sama o sobě vděčná, jako je vděčná každá konfrontace dvou zcela cizorodých prvků, přičemž jako vždycky platí, že čím kontrastnější, tím lepší. S marihuanou toho mnoho nenaděláte, bylo tedy na scenáristech, aby postavu Grace, potažmo celého městečka, kde bydlí, vyprofilovali natolik specificky, aby byl už prvotní kontrast co největší. Což se jim velmi hezky podařilo v případě prvním, ne už tak uspokojivě v případě druhém. U Grace totiž autoři našli příjemnou rovnováhu mezi její starosvětskostí a líbezně naivní, leč nezlomnou logikou a potřebnou dávkou uvěřitelné životnosti, která by ji dělila od pouhé karikatury. O něco hůř dopadli domorodci, kteří ve shodě s autorským záměrem měli tvořit svéráznou komunitu barvitých, leč v zásadě vlídných a loajálních lidiček, žijících ve staromódní pospolitosti a bezpečné izolaci od okolního světa. Problém je ale v tom, že jejich stylizace je velmi nejednotná - od postav civilně realistických (Matthew či jeho přítelkyně), přes charaktery jen tak trochu roztomile ulítlé (např. něžně fetující lékař) až po čistě komické figurky, často na hranici (a někdy až za ní) karikatury (např. farář anebo dvě staropanenské děvenky obhospodařující místní koloniál). Celkově se tedy jedná o nevyrovnanou přehlídku podivínů, kteří sice jednotlivě představují půvabné a komicky účinné miniatury, ovšem dohromady ne vždy dokonale fungují. Navíc nevyhnutelně dochází k tomu, že každá z postav jedná ve shodě se svým typem, produkujícím rovněž dosti různorodý humor - od lidsky hřejivého úsměvu až po grotesku - což sice dokáže místy vzbudit salvy smíchu, s čistotou žánru to ovšem příliš neladí. Ve chvíli, kdy se seznámíme s pitorekním místopisem vesnice a pochopíme, že všichni tihle lidé o Graceině podniku vědí a tiše ho akceptují, nabírá film druhý dech v okamžiku, kdy se novopečená podnikatelka vydá do Londýna své výpěstky prodat. V tomto ohledu funguje film báječně, protože delikátní Grace, pokoušející se o pouliční prodej a později vzdorující velkému drogovému dealerovi, představuje dokonale komickou podívanou, už proto, že jak sama Grace (viz výše), tak i její protihráči jsou dostatečně věrohodní, a tudíž ve svém střetu rovnocenní. Zejména Tchéky Karyo je jako francouzský drogový král pomilováníhodnou směsí odpornosti a šarmu, přičemž šarm povětšinou vítězí. U každé anekdoty je rozhodující pointa a byť samozřejmě nemám v úmyslu ji prozradit, nutno říct, že je nečekaná, a uvážíme-li rizika, jimž se autoři museli vyhnout, i relativně příjemná. Ve chvíli, kdy bylo třeba logicky rozvíjet běh událostí, stupňovat křivku absurdity a přitom neudělat z hrdinky úspěšnou drogovou dealerku (nemravné a mimo žánr), se jim nelze příliš divit, že podlehli pokušení postavit celý příběh na hlavu. Těžko se však zbavit lítosti nad tím, že ono půvabně roztodivné a lidské hemžení stále více nabývá charakteru grotesky se vším, co k ní patří. 

Nicméně - nechci zapírat, že jsem se během sledování Bílé vdovy několikrát téměř udusila smíchy a často podléhala nenáročnému okouzlení světem, který snad kdesi na jihu Anglie opravdu existuje. Nemusím ho sice vnímat někdy až samoúčelně estetizujícím způsobem, jakým ho divákům předkládá kameraman John de Borman, ale syrová krása drsného pobřeží mě uchvacuje, tím spíš, že šance potkat tady miloučkou Grace je k nezaplacení. I když daleko přínosnější by bylo pravděpodobně setkání s její představitelkou Brendou Blethynovou, bez níž by tento film nebyl ničím. 

P.S.: Distributor filmu prokázal v tomto případě nebývalou důmyslnost, neboť vedle ovdovělé Grace, běhající příležitostně v bílém kostýmku, označuje název filmu i druh marihuany. Pokud jste to věděli, omlouvám se za zbytečné poučování, pokud ne (jako já), tak teď už to víte.

Iva Hejlíčková