Babí léto
[2001]

"Člověk by měl v osmdesáti letech brát život vážně," hartusí paní Emilie (Stella Zázvorková) dnes a znovu na svého nezbedného manžela. František (Vlastimil Brodský) ovšem slaví teprve sedmdesáté šesté narozeniny a ani v nejmenším nehodlá zasvětit zbytek svého života společnosti přátel žehu. A tak zatímco Emilka úzkostlivě šetří na pohřeb, vybírá nejúhlednější parte a nejdojemnější veršíky a upřímně se těší z nové hrobky, pro Františka se každý nový den stává výzvou k furiantskému gestu oslavujícímu život. A v zásadě je úplně jedno, jestli si s věrným kamarádem Edou (Stanislav Zindulka) coby někdejší komparzisté operety zahrají na emeritního člena Metropolitní opery a jeho tajemníka, kteří na oko kupují zámek, nebo na revizory jízdenek, kteří při jízdě načerno přistihnou skupinku pohledných slečen a vyloudí od nich něco hubiček. Podstatným zůstává fakt, že právě vtip, dobrodružství a nonšalantní elegance mistrů každé situace jim dává zapomenout na všechny zdravotní neduhy a jiné hořkosti života spojené se stářím. Před vlastní rodinou ovšem utéct nelze. Zvlášť když se váš jediný syn Jára (Ondřej Vetchý) opět rozvádí a opět potřebuje svoji bývalou uklidit do nějakého jiného bytu, aby se mu s tou současnou doma dnes a denně před dětmi nepraly. Takhle už jednou František s Emilkou putovali z Vinohrad na periferní sídliště a takhle, zdá se, poputují i z téhle králíkárny do pečovatelského domu. Když se k tomu přidá třicetitisícový dluh za jedno nevydařené dobrodružství, který musí s Edou akutně splatit, ocitá se František ve víc než pevném sevření kleští, z nichž, zdá se, už není úniku. 
Ačkoliv byl Jiří Hubač za všechny své filmové scénáře z 90. let nominován na Českého lva (Učitel tance, Fany, Všichni moji blízcí), troufám si tvrdit, že žádný z nich nesnese srovnání s Babím létem. Příběh na tělo (a proti srsti) Vlastimila Brodského je totiž nejen doslova napěchován upřímnou, životem vonící člověčinou, ale hlavně zbaven určité schematičnosti a předvídatelnosti, kterou předchozí Hubačovy filmové scénáře přece jen trpěly. Jednak - příběh o marném boji se stářím nekončí smrtí žádného z hlavních hrdinů, jak by bezpočtem filmů otřískaný kritik předpokládal, a jednak se mu hlavní téma podařilo podsunout a umně skrýt pod řetězec několika jiných, zdánlivě důležitějších a podstatnějších událostí. Dluhy a partnerské rozepře jsou ale přece jen příliš pomíjivá témata vzhledem k tomu, o čem Hubač skutečně chce vyprávět a také nakonec vypráví - o síle člověčenství a kráse života. V neposlední řadě si pak Hubačův scénář zaslouží hlubokou poklonu za gejzíry někdy i proklatě černého, ale vždy náramně osvěžujícího humoru a absenci téměř jakéhokoliv patosu. Babí léto je dílem z rodu Ikarova pádu a Tažných ptáků, stavícím na silné situaci a přesném dialogu. A možná že díky spoustě humoru divácky ještě atraktivnějším než zmíněná televizní klasika. Snad jen jedinou výtku lze k Hubačově práci mít: V portrétu stáří poněkud opomněl tramvajovou a nemocniční turistiku starých lidí a televizní zahnívání mnohých z nich. Ale úplně na všechno se v jednom scénáři přece jen asi dostat nemohlo. 

Kafkovský experiment Amerika, totalitní balada Zapomenuté světlo, sedlácký eastern Je třeba zabít Sekala, smíchovský kvazidokument o drogách Anděl Exit, nyní tragikomedie o stáří Babí léto a záhy horor Tma. Tak žánrově pestrou filmografii, abychom u současného českého režiséra pohledali. Nebývalá všestrannost však zdaleka není jedinou kvalitou režiséra Vladimíra Michálka. Zdá se, že od dob Ameriky si se svěřenými látkami stále lépe rozumí. Nijak je umělecky neznásilňuje, naopak, jako režisér velmi důsledně ctí autora a v daném smyslu mu maximálně poctivě "slouží". Babí léto nechť je toho dalším důkazem. Vladimír Michálek s jistotou osvědčeného realizačního týmu za zády (kameraman Martin Štrba, hudební skladatel Michal Lorenc, architekt Jiří Sternwald, zvukař Radim Hladík Jr., střihač Jiří Brožek, producent Jaroslav Bouček) bez výraznějšího zaváhání naplnil zadání silného hereckého filmu a z Babího léta učinil dynamicky vyprávěné a přitom starosvětsky neokázalé sólo skutečných mistrů - Vlastimila Brodského, Stelly Zázvorkové a Stanislava Zindulky. 

Především v případě Vlastimila Brodského, jemuž je mimochodem celý film také věnován, se jedná o velký filmový návrat a potvrzení jeho mimořádných hereckých kvalit. Únava z hektického natáčení je na něm sice, stejně jako na paní Stelle, občas znát, nicméně herecké mistrovství obou je tu stále nepochybné a odzbrojující. První výraznější filmové příležitosti od dob seriálu Vlak dětství a naděje se konečně dočkal Stanislav Zindulka a především v závěrečné poloze své role ukazuje, jak dobrý a českým filmem neprávem opomíjený herec to je. Přesné výkony ovšem odvádějí v epizodních rolích i jejich mladší kolegové - ať už Ondřej Vetchý, Petra Špalková, Jiří Lábus či Simona Stašová.

Filmové Babí léto je jako babí léto skutečné. Většinou slunečně hřejivé, místy ale i překvapivě mrazivé, pestrobarevným listím humoru a přesného životního poznání vyzdobené, lehkou únavou a odkvetlostí přece jen poznamenané, ale možná i díky tomu o to chutnější; šťavnaté jako ty největší hrozny z nejpozdějšího sběru.

Jaroslav Sedláček